Lucas Konečně zastavujeme u Smečky Stínového Pangu a srdce mi buší, jako bych právě uběhl zatracený maraton. Celou cestu jsem seděl jako socha, zíral z okna a myslel na Arii. Na její tvář, její smích, na to, jak se na mě dívá, jako bych byl celý její zatracený svět. Jo, už teď mi chybí. Je to ubohé, ale co už. Ale teď? Teď mě realita fackuje do obličeje. Čas řešit mého otce. Hurá na rodinné srazy,