Recepční sestra u pultu si všimla malého chlapce. Měl rozkošnou černou hřívu a byl oblečený do bílého trička s potiskem brnění na hrudi, černých tepláků a černé masky. Jeho monochromatický vzhled ho dělal stylovým, jako by vypadl z umělecké malby. Sestře se zdálo, že vypadá jako malý princ z komiksu. "Je tak strašně roztomilý!" "Koho hledáš, maličký?" Sestra k němu přistoupila a pozdravila ho vřelým úsměvem, jejím hlasem jemným jako pohlazení. "Hledám svého – svého tatínka!" vyhrkl chlapeček instinktivně. 'Maminka říkala, že bych měl být vždy opatrný, když jsem venku. 'Nikdy neříkej pravdu cizím lidem, kromě policistů, samozřejmě.' Ten malý kluk se na sestru nevinně podíval: "Slečno, nevíte, kde je můj tatínek?" Když si drobná sestra prohlédla chlapcovu tvář, s jeho velkýma kulatýma očima vykukujícíma zpod masky, ohromilo ji náhlé uvědomění. 'Ty oči jsou úplně stejné jako ty ledové pana Arese!' Nicméně, pan Ares měl vždycky ten svůj typický vážný výraz. I přes ten okouzlující vzhled, kterým byl obdařen, by se většina lidí neodvážila se k němu přiblížit. Ten malý kluk, co před ní stál, byl jeho naprostý opak. Vypadal jemně a mazlivě a jeho vřelý úsměv by mohl roztavit sníh. Upřímně řečeno, byl neodolatelný. "Ach, ano. Kancelář pana Arese je v devátém patře!" odpověděla sestra rychle a bez váhání. Chlapeček byl trochu nespokojený. Opravdu vypadá jako syn toho pana Arese? Nebo má jen běžný obličej? Sestřin přístup se otočil o 180 stupňů. Naklonila se a zdvořile se zeptala: "Mám tě vzít do jeho kanceláře?" Chlapec rychle zavrtěl hlavou. "Ne." 'Tato sestra vypadá hezky, ale nezdá se mi moc chytrá. Pokud mě bude následovat, mohla by mi zničit plán,' pomyslel si. V tu chvíli se otevřely dveře výtahu a chlapec svižně naskočil do výtahu. Jak stoupal po patrech, sledovač na jeho chytrých hodinkách mu říkal, že se přibližuje. Když dorazil do devátého patra, jeho aktuální poloha a cílová značka se překrývaly. Chlapeček vystoupil z výtahu, následoval pokyny polohovacího systému a brzy našel místnost, ve které byla Rose jistě zamčená. Na velkých dřevěných dveřích visela dřevěná cedulka s nápisem "Prezidentský salonek". Chlapeček zatlačil na dveře, ale ty se ani nepohnuly. Všiml si měděného zámku na otisk prstu na dveřích, a protože neměl lepší plán, pokusil se ho odemknout přiložením malého prstu na skener. K jeho překvapení uslyšel cvaknutí zámku a dveře se otevřely. Chlapeček byl ohromen. 'Je tento zámek na otisk prstu speciálně navržen pro mě?' divil se. Chlapec otevřel dveře a uviděl ponižovanou postavu své matky přivázanou k noze stolu. Vlasy měla rozcuchané a obličej zabořený v kolenou. Ramena se jí třásla. 'Pláče maminka?' pomyslel si s obavami. Nikdy předtím neviděl svou matku plakat. 'Někdo jí musel udělat něco špatného, aby plakala.' "Mami!" vykřikl chlapeček, upustil koloběžku a vyrazil k Rose. Když Rose uslyšela známý roztomilý hlas svého syna, zvedla uplakanou tvář, a tam byl. Její chlapeček Robbie, stál přímo před ní. Říct, že byla Rose ohromená, by bylo slabé slovo. Její pohled zabloudil k zámku na otisk prstu a uvědomila si, že její tušení bylo správné. Její chlapeček Robbie má opravdu stejný otisk prstu jako Jenson! Baby Robbie si strhl masku a jeho malá, hezká tvář se zkřivila hněvem. "Mami, kdo je ten idiot, co tě šikanoval? Zabiju ho." Když to řekl, předvedl ve vzduchu propracovaný a hbitý roundhouse kick. Baby Robbie byl docela talentovaný v taekwondu. Původně ho Rose zapsala na hodiny taekwonda, aby posílila jeho poněkud křehké a slabé tělo. K jejímu překvapení si trenér brzy nemohl vynachválit chlapcův přirozený talent. O dva roky později byly police Baby Robbieho přeplněné mnoha trofejemi z taekwonda. V posledních šesti měsících dokonce začal vyzývat starší skupiny a vedl si velmi dobře. Rose mu pomohla nasadit si masku zpět na obličej. "Je to tu nebezpečné," řekla tiše, "pojďme rychle pryč, budeme pokračovat později." "Dobře!" odpověděl Baby Robbie poslušně. Než odešla, Rose ji napadla náhlá myšlenka. "Počkej," řekla, "musíme najít způsob, jak smazat záběry z bezpečnostní kamery. Nemůžeme dovolit, aby se o tobě ti padouši dozvěděli." "To je snadné. Nech to na mně." Velmi brzy byly vymazány veškeré záběry z bezpečnostních kamer v budově. ... Vily v City South jako by splývaly s obzorem. Tato oblast je známá jako nejcennější realitní ráj v celém městě. Samostatné vily byly obrovské, ale jejich zahrady byly ještě větší. Tato mikročtvrť měla rekordně nízké procento městské populace – žilo zde méně než 0,5 procenta občanů. Samozřejmě, že si život v tomto ráji, který jako by splýval s nebesy, mohli dovolit jen ti nejbohatší a nejmocnější lidé. Jay zajel svým Lincolnem do podzemní garáže. Rychle a elegantně vklouzl na parkovací místo a auto zaparkoval perfektně. Jay rychle vystoupil z auta a spěchal do domu. Odemkl bezpečnostní dveře a do nosu mu zavál lahodný aroma. Jay byl mírně zaskočen a rozhlédl se po místnosti. "Jayi? Kdy jsi se vrátil?" Josephine držela talíř se sladkokyselými vepřovými žebírky a pozdravila Jaye, když vstoupil. Jayova matka prostírala stůl. Jayův otec byl v rekreační oblasti v obývacím pokoji se svým vnukem a společně stavěli vysokého Lego robota. Nebo spíše, starý děda jen seděl vedle Jensona a hrdě se díval na svého vnuka. Na druhou stranu, Jenson dědovu přítomnost zcela ignoroval. Jay se přezul do domácích pantoflí a šel k Jensonovi. Ležérně řekl: "Když jsou tady děda a babička, proč jsi potřeboval, aby se tatínek vrátil? Tatínek byl dnes v poledne velmi zaneprázdněn-" 'Zaneprázdněn, ani náhodou!' pomyslel si Jenson pohrdavě. Jenson zůstal k otcovým slovům hluchý. Dál si spokojeně stavěl Lego robota, který už byl vyšší než on. "Řekni něco!" vyštěkl Jay. "Sám ses rozhodl vrátit," řekl Jenson chladně. Tím chtěl říct, že protože má jeho tatínek vlastní svobodnou vůli a plnou kontrolu nad svýma nohama, jeho příchod domů byl na něm a ne na Jensonovi. Proč by měl být tak nespokojený, když si to vybral sám? Jay na chvíli oněměl, ale zachoval klid a pokusil se svému synovi domluvit. "Tatínek spěchal domů jen proto, že jsem si myslel, že nemáš co k obědu. Kdybys tatínkovi řekl do telefonu, že jsou děda a babička doma, tatínek by nemusel spěchat domů." "Doktoři řekli, že mám autismus. Proč ode mě očekáváš, že budu tolik říkat? Idiote!" Jenson silou narazil poslední dílek Lega do očí robota a vstal. Odtlačil Jaye a šel sám nahoru. "Proč teď tolik mluvíš?" zavolal Jay. "Asi jsem se překonal!" odsekl Jenson. Jayova tvář ztmavla Jensonovou odvetou. Děda se zasmál a sarkasticky řekl: "Jaký otec, takový syn." Jay se tak rozzlobil, že málem rozbil Jensonova robota. Děda ho spěšně zastavil. "Nedělej to. To je Jensonova maminka. Pokud se dotkneš jeho maminky, tvůj syn řekl, že udělá totéž s tou tvojí." Vždycky to tak bylo. Celá rodina trpěla, když Jenson kvůli Jayovým činům vyváděl. A vždycky to skončilo tím, že jeho babička prolévala slzy pro svého drahého vnuka.