Nalila jsem těsto na dort do formy a pak udělala to samé se zbylými dvěma, přičemž se velikost forem postupně zmenšovala. Byl horký letní den, konec srpna. Otřela jsem si pot z čela rukávem a vzhlédla k Hanně, naší kuchařce. „Doufám, že se povede.“ Usmála se na mě. Ten dort byl Hannin recept. Popravdě řečeno, většinu práce odvedla ona. Ale já se na tom podílela značnou měrou. Sama jsem vařila docela slušně, ale dnes jsem to nechtěla riskovat. Dnes muselo být všechno perfektní. Prostě dokonalé. A taky že bude, cítila jsem to. Felix zítra odjížděl. Na celé čtyři roky. Jistě, bude jezdit na návštěvy, ale už to nebude stejné. Přála jsem si, abych mohla jet s ním. Plánovali jsme to dřív, když jsme byli mladší. Vždycky jsme věděli, že se to stane. Felix i já jsme si každý den přáli, abychom se narodili ve stejném roce, abychom mohli jít na vysokou spolu a ani jeden z nás nezůstal pozadu. Ale on musel být starší. Mě čekaly ještě dva roky střední školy a Felix se dostal na Princeton. Když nám bylo deset a dvanáct, mluvili jsme o tom, že by si Felix mohl vzít dva roky volna, nebo že bych já mohla dokončit střední dřív, nebo se dokonce přestěhovat do města, kam půjde on, a dodělat školu tam. Tehdy to dávalo smysl, ale jak jsme dospívali, zdálo se to čím dál nemožnější. Bez ohledu na to, jak moc si věci plánujete, život se vám do toho vždycky nějak připlete. Ale bude to fajn. Že ano? Každopádně jsem neměla moc času na starosti. Dnes večer se konala Felixova rozlučková párty. Celou jsem ji pro něj naplánovala já. Ten dort byl pro něj. Schwarzwaldský, jeho oblíbený. Měli přijít jeho kamarádi, kteří mi pomohli zařídit pití, a Hannah připravovala i jídlo na oslavu. Bude to zábava. Trápit se budu zítra, až odjede. To je to jediné, co budu dělat ty čtyři roky, co tam bude. Trápit se. A čekat. Vztah mezi mnou a Felixem se dal jen těžko vysvětlit. Byli jsme přátelé, myslím. Ale to slovo se mi nelíbilo. Znala jsem Felixe odjakživa. Byl v nemocnici, když jsem se narodila. Se svou matkou, nejlepší kamarádkou mojí mámy. Byly mu teprve dva a samozřejmě si to nepamatuje, ale byl tam, a to se počítalo. Od té doby jsme se nikdy nerozloučili. Byl mým kamarádem na základní škole, mým ochráncem na druhém stupni a pak vším ostatním na střední. Všechno bylo výstižné slovo. Byl mým… vším. Moje kamarádka Tilly tvrdila, že je to můj kluk. Ale já to slovo nesnášela a on ho nikdy nepoužil, ani jednou. Šla jsem s ním na jeho maturitní ples a on nikdy s nikým jiným nechodil a mně to taky nedovolil. Ne že bych o to stála. Taky mě nikdy nepolíbil. Byla tu tahle věc. Kdyby mě jen políbil, věděla bych, na čem jsme. Tolikrát jsem měla pocit, že už to přijde. Jako tenkrát u něj ve vířivce nebo tehdy na střeše, když jsem plakala. Ale nikdy se to nestalo. „Princeton je skvělá škola,“ prohodila Hannah nonšalantně. „Felix si najde spoustu nových přátel a potká chytré holky.“ Polkla jsem knedlík v krku. To byl můj další strach. Holky. Co když tam pojede a zamiluje se? Co když mě ona bude nenávidět a zakáže mu se mnou mluvit? Když si Hannah všimla mého výrazu, zasmála se. Lehce mě poplácala po hlavě. „Nebojte se, slečno Floro,“ dobírala si mě. „Ten kluk je do vás úplný blázen.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Je to jen můj kamarád, Hanno.“ Usmála se. „Samozřejmě.“ Zatímco se dorty pekly, pustila jsem se do šlehání smetany na polevu. V tom jsem byla dobrá, takže jsem to dělala sama, zatímco Hannah pracovala na zbytku jídla. Asi za dvě hodiny byl dort hotový. Na horní patro jsem napsala krátké a prosté „Už teď mi chybíš“. Doufala jsem, že se mu to bude líbit. Doufala jsem, že mu to nebude připadat trapné. Dort jsem dala do lednice, běžela do svého pokoje, dala si rychlou sprchu a oblékla si roztomilé růžové letní šaty. Felixovi se na mně růžová líbila. Říkal, že v ní vypadám jako krásná květina. Když jsem se oblékla, seběhla jsem dolů. Večírek měl být venku, na trávníku našeho sídla. Hannah už začala s výzdobou a já jí spěchala na pomoc; rozvěšovaly jsme světelné řetězy, transparent s nápisem „Vše nejlepší, Felixi!“ a menší „Princeton čeká“. Kolem osmé večer začali přicházet Felixovi přátelé. Neměl tušení, že se chystá oslava. Měla jsem ho zavolat k sobě domů, abychom ho překvapili. Když tam byli všichni, zhasla jsem v zahradě světla, aby nic neviděl, a zavolala Felixovi. „Ahoj! Nechceš se stavit?“ zeptala jsem se vesele. Můj hlas zněl rozjařeně. Nechtěla jsem se prozradit. „Jsem tam za pět minut,“ odpověděl a zavěsil, a já věděla, že už je na cestě. Bydlel o dva domy dál. Nebude mu to trvat déle než těch pět minut, co slíbil. „Rychle!“ ohlásila jsem. „Už je na cestě.“ Všichni se okatě ztišili. Párty s překvapením a tyhle taktiky byly trochu dětinské, ale jeho kamarádi byli dost milí na to, aby tu hru hráli se mnou. Všichni ke mně byli milí kvůli Felixovi. Až odjede, věci se hodně změní. Došel až k mým vchodovým dveřím, aniž by si všiml rozruchu na straně dvora. Otevřela jsem dřív, než stihl zazvonit. „Ahoj!“ řekla jsem ležérně. Sjel mě pohledem od hlavy k patě a přimhouřil oči. „Proč jsi tak vyparáděná?“ Pokrčila jsem rameny. „Byla jsem venku.“ Naklonil hlavu na stranu a zíral na mě. „S kým?“ „Ty neznáš,“ řekla jsem. „Chceš si sednout na zahradu?“ Pokrčil rameny. „Cokoliv chceš ty, Floro.“ Uculila jsem se, chytila ho za ruku a vedla nás do zahrady. Zatímco jsem ho táhla za sebou, nenuceně jsem stiskla vypínač osvětlení. Všechno se rozzářilo a najednou byli všichni vidět. A začala hrát hudba. Bylo to dokonalé. „Překvapení,“ zašeptala jsem k Felixovi a usmála se na něj. Pevně mě objal a zvedl ze země. Zahihňala jsem se, obmotala mu nohy kolem pasu a rozplývala se v jeho objetí. V tom zmatku dnešního dne jsem opravdu zapomněla, jak moc mi bude chybět. Ten pocit, když mě jeho paže svírají, ta zvláštní něha v jeho hlase, když se mnou mluví, ten rošťácký výraz ve tváři, než udělá něco, o čem ví, že mě to rozčiluje. „Děkuju,“ zašeptal, než mě spustil dolů a postavil zpátky na nohy. Pocuchal mi vlasy a zazubil se na mě. „Jsi tak roztomilá, Floro.“