Amélie seděla u okna v hotelovém pokoji, který si zarezervovala, a zírala na šedou, zataženou oblohu. Déšť jemně bubnoval na sklo v rytmu, který odpovídal její náladě. Objala se rukama, snažila se setřást chlad, který, jak se zdálo, vycházel spíše z jejího srdce než z počasí. Její mysl byla bouří emocí, zmatku, hněvu, smutku a především zrady. Asherova slova z předešlé noci se jí ozývala v mysli a