## Zlomené vazby Amélie se usmívala, tiskla si k sobě šaty a v ruce tašku s jídlem, které si objednala. Měli s přítelem třetí výročí, a tak ho chtěla překvapit. Otevřela dveře domu a oči se jí rozšířily, čelist poklesla, když zírala na scénu před sebou. Její přítel pronikal do její nevlastní sestry. "Do prdele!" vykřikla Emilie, když Stellu spatřila, okamžitě odstrčila Ricka a zakryla si nahé tělo. Hodila svou hnědou vlnitou hlavou na stranu a šokovaně se zadívala na Amélii. "A-Amélie, já ti to vysvětlím," koktal Rick a zmateně se sháněl po svém oblečení. "Slyšela jsi o slově 'zaklepat'?" zavrčela Emilie na Amélii, která byla stále ohromená, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Její oči pomalu sklouzly k prstu, kde jí mezi prsty seděl prsten slibu. "Jak jsi mi to mohl udělat?" Amélie se na něj zadívala s mírně pootevřenými rty, snažíc se zabránit úplnému zhroucení. "Nechtěl jsem to udělat, zlato," snažil se ji Rick uklidnit, ale ona mu to nevěřila. Nebylo možné jeho čin ospravedlnit. "Proč se teď rozčilovat?" protočila Emilie očima, čímž Amélii ještě víc rozzuřila. Zaťala pěsti a chtěla jí dát pěstí do obličeje, ale odolala nutkání s vědomím, co by se mohlo stát. "Jsi zasnoubená, a přesto ses rozhodla podvádět, a ze všech lidí to musel být můj přítel?!" zuřila a zlostně na ni zírala. "Nikdo nikoho nepodvádí," ušklíbla se Emilie a sledovala Améliin obličej plný ještě většího zmatení. "Jak to myslíš?" tázala se zvědavě a snažila se pochopit, co Emilie právě řekla. Emilie se postavila vedle Ricka a obmotala mu ruce kolem paže s nechutným úsměvem. "Rick a já…" zaváhala, když se oba okouzlujícím způsobem zadívali do očí. "Jsme zamilovaní." Zamrkala řasami, když se na něj vzrušeně zadívala, jako by to chtěli oznámit už dlouho. "Láska? Jako že víš, co je láska! Chceš jen po někom šlapat, jako bych nebyla člověk!" zvýšila Amélie hlas a dala průchod veškerému potlačovanému hněvu, který cítila, ale to nestačilo. Emilie byla jejím vztekem šokována a s obavami v očích ustoupila o krok. To Amélie chtěla, chtěla, aby cítila strach a ustoupila. "Nutkání tě teď zabít je neochvějné…" "Nikdo tu nikoho nezabije!" vyštěkla Amélie a otočila se, aby uviděla svého otce, který stál pár centimetrů od ní. Její tělo ztuhlo strachem i hněvem, ale odmítla se nechat zastrašit. "Konečně ses rozhodl vylézt ven, co?" ušklíbla se na něj. "Vypadá to, že pobyt daleko odtud posílil tvé ego a myslíš si, že ho nemůžu zlomit?" ušklíbl se. "Proč jsem ti nepřipomněl jedno velmi speciální pravidlo, co?" "To je skvělý návrh, tati, potřebuješ ji usadit na své místo, než se stane ještě větší obtíží," chichotala se Emilie, jejíž hlas byl téměř neslyšitelný. "Na chvíli se pomátla." "Ty jsi ta pomatená, když šukáš mého přítele, když jsi zasnoubená s miliardářem," vyplivla Amélie navzdory tomu, že nepřemýšlela o volbě slov, než promluvila. Otci ztmavly oči, když se na ni zadíval. "Šukáš Ricka?" obrátil svůj pohled na svou oblíbenou Emilii. "Co sis myslela?" "Tati, nerozčiluj se… prostě miluju Ricka víc, navíc Carl mě není hoden, natolik, že si nemůže dovolit nic, co chci." Dupala nohou o zem jako kňourající dítě a zadívala se na všechny. "Kromě toho jsem s ním těhotná." Naklonila se ještě víc do Rickovy paže s úsměvem na rtech. Amélie okamžitě pocítila nutkání zvracet, protože se jí sevřel hrudník, když se na ně oba zadívala, ani jeden z nich se za svůj čin nezdál stydět. "Určitě nechceš, abych se svým dítětem trpěla, že ne?" zeptala se Emilie svého otce a schovala ho na správném místě. "Co budeme dělat, když už je svatba naplánovaná a věci připravené, navíc je zítra… co si o nás lidé pomyslí?" přemýšlel její otec nahlas. "Najděte si náhradu," zazněl pokojem hlas její nevlastní matky a všichni se na ni otočili. "Kdo by si chtěl vzít takovou…" Emilie zaměřila pohled na Amélii a zastavila se. "Vypadá to, že máme perfektní osobu, která ji zastoupí." "Nesmysl!" vyštěkla na ni Amélie, ale Emilie se zdála, že se o to nestará, a rozesmála se. "Přijmi svůj osud, zlato, nemáš na výběr, jinak tvá sladká babička zemře," posmívala se Emilie. "Neopovažuj se!" zaťala Amélie pěsti, ale její tělo zesláblo. Její babička byla jediná rodina, na které jí hluboce záleželo a trpěla srdeční chorobou, která by ji znehybnila a vyžadovala by neustálou lékařskou pomoc. "Transplantace srdce musí být zahájena co nejdříve, aby mohla žít, dárce byl nalezen a stojí to 100 000 dolarů." Její nevlastní matka se ušklíbla, zatímco Amélii po tváři stékal pot, protože věděla, že si tolik nemůže dovolit… Měla o ni přijít, nebo si to alespoň myslela. "Co… co budeme dělat?" Améliin hlas se třásl, protože měla pocit, že jí nohy každou chvíli vypoví službu. V žádném případě nedopustí, aby jí babička zemřela. "Výsledek se odvíjí od tvého rozhodnutí, Amélie," ušklíbla se její nevlastní matka, když k ní přistoupila blíž. Okamžitě pochopila jejich plán a s rozšířenýma očima ustoupila o krok zpět. "Chcete, abych si vzala neschopného muže?!" zuřila a nevěřícně se na ně zadívala. Byli horší, než si kdy dokázala představit. "Nebude ti to tak snadno vyhovovat, když jsi sama neschopná?" chichotala se Emilie za Amélií. "Je to cena, kterou musíš zaplatit, abys ji zachránila, jsi jako já… obě chceme něco na oplátku," dodala. "Ty a já si nikdy nemůžeme být podobné!" vyštěkla na ni Amélie. Její nevlastní matka jí okamžitě vrazila ruku do obličeje, což ji přimělo zakolísat, ale dokázala se udržet na nohou. "Neopovažuj se zvyšovat hlas na mou dceru, nevidíš, že se ti snaží pomoct?" vyčinila Amélii, která se stále vzpamatovávala ze šoku. "Pomoct?" zasmála se Amélie téměř se slzami v očích, tváře ji bolely a celá scéna jí způsobovala bolesti hlavy. "Spíš po mně šlapete, jako bych ani nebyla člověk!" křičela a vylévala z sebe vztek, zatímco jí po očích stékaly horké slzy. "Měla bys být ráda, že ti pomáháme," dodala její nevlastní matka s pohrdavým pohledem. "Tak co říkáš?" ušklíbla se. Amélie byla ztracená a věděla, že nemá jinou možnost, než zachránit svou babičku, která ji milovala od té doby, co ztratila matku, nikdy se necítila opuštěná. Na rozdíl od toho, co pro ni udělala její babička, to byl pouhý zlomek vděčnosti. "J-já to udělám," souhlasila Amélie, zatímco jí po tvářích stékaly horké slzy. "Vezmu si ho."