Ameliino auto chvíli postávalo před jazzovým barem, než zajela do tiché, tlumeně osvětlené ulice. Noc ji zanechala zahlcenou matoucí směsí emocí, nostalgie, viny a něčeho mnohem nebezpečnějšího: naděje. Pohlédla na Tristana, který kráčel vedle jejího auta, ruce nonšalantně zastrčené v kapsách kabátu. "Opravdu mě musíš doprovázet až k autu?" škádlila ho lehce, snažíc se zamaskovat nervozitu. Trista