Pohled Amélie Zavřela jsem oči a čekala na náraz. Už teď jsem byla otrávená, že mezi tyhle lidi nezapadám, a teď se mám ještě ztrapnit? Kousala jsem se do rtů a přemýšlela, proč jsem nebyla opatrnější. Ucítila jsem ruce, které mě obepnuly, a jak jsme se oba skutáleli a kryli mě před většinou nárazu. I když jsem cítila každou ránu a bolelo to, nebylo to nic, čím bych už dřív neprošla. Slyšela jsem, jak hosté zalapali po dechu, i když nám nikdo nepřišel na pomoc, za což jsem byla vděčná, protože už teď jsem se cítila trapně a nechtěla jsem, aby mi zírali do obličeje. „Ó, drahá.“ „Jsou v pořádku?“ „Teď už můžeš otevřít oči, princezno.“ Slyšela jsem, jak ke mně mluví můj… manžel. Nevšimla jsem si, že už stojím a jsem na místě zamrzlá se zavřenýma očima. Vyjekla jsem a zírala na něj, zapomněla jsem na svět kolem nás a znovu mě uchvátil jeho vzhled. „J-já se omlouvám.“ Rychle jsem se omluvila a snažila se od něj odtáhnout, abych si udržela odstup, ale on mě přitáhl ještě blíž k sobě. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se zvědavě a kontroloval, jestli jsem se nezranila. „Jsem v pořádku, zachránil jsi mě včas.“ Ujistila jsem ho. „Děkuju.“ „Nemusíš mi děkovat,“ řekl. Přikývla jsem a všimla si krve, která mu stékala po hlavě, a šokovaně jsem zalapala po dechu. „Krvácíš.“ Ukázala jsem na krev, která pomalu stékala dolů. Horečně jsem se rozhlížela po něčem, čím bych mu pomohla krev očistit, ale on mě zatáhl zpět a držel mě u sebe. „Musím ti pomoct zastavit krvácení.“ „To je v pořádku, jsem v pohodě, není to nic, čím by ses měla trápit.“ Ujistil mě, ale já jsem se tím stále trápila. Všimla jsem si, že někteří hosté se kvůli němu zdají být znepokojení, ale nikdo se nepohnul, aby nám pomohl. „Snaží se mi někdo ublížit?“ Pomyslela jsem si nahlas a vzpomněla jsem si na scénu, která se mi stala. „Pravděpodobně jsi uklouzla.“ Odpověděl. „Cítila jsem, jak mě někdo strčil, nehalucinuju, přísahám, někdo se mě opravdu snaží zabít.“ Zírala jsem na něj s vykulenýma očima, ale nezdálo se, že by ho to, co říkám, vůbec znepokojovalo. „Musela jsi být opravdu nervózní.“ Usmál se na mě, ale zdálo se mi, že nechápu, proč nevypadá, jak šílená je tato situace, a June nereaguje tak, jak jsem od něj očekávala. „Tak se chovají bohatí? Proč si nevšímá toho, že se někomu nelíbí, že jsme spolu, a chce mě zabít?“ Zamračila jsem se. „Jsi v pořádku?“ Přišla k nám mladá dáma. Byla tím, co bych nazvala ztělesněním krásy, světlo lustru mělo na její porcelánové pleti jemnou zlatou záři a její lískové oči zářily jasně jako třpytivé kameny, její hnědé vlasy byly elegantně upravené. Její modré šaty odhalovaly její štíhlou, ale přesto kyprou postavu, kvůli které muži znatelně omdlévali. „Jsem v pořádku,“ odpověděl Asher, přitáhl si mě blíž za pas a zářivě se usmál. „Velmi dobře, není v pořádku, aby ženich krvácel, že?“ Zahleděla se na něj, její tvář neměla žádný výraz, přesto měla zastrašující auru, díky které tak nějak vynikala. Vytáhla z kabelky bílý kapesník a pokusila se mu pomoct otřít krev, ale on rychle chytil její ruku, čímž ji překvapil, dokonce i já jsem byla ohromena. „Zvládnu to sám, moje žena to taky zvládne.“ Usmál se nevinně, zírala jsem na něj v šoku, celá situace mi připadala šílená a z nějakého důvodu se mi spálily tváře a na rtech se mi objevil malý úsměv. Dáma se na ni dívala, jako by zuřila a snažila se to v sobě udržet, slyšela jsem chichotání několika dam, jak se na ni dívají a přemýšlejí, co se děje, připadala jsem si, jako bych byla jediná, která v celé téhle šarádě zůstala stranou, nicméně mi to nevadilo. Pustil její ruku a otočil se ke mně. „Můžeme odejít? Měli jsme dlouhý den a jsem si jistý, že jsi unavená.“ „Oh- ne, to je v pořádku, hosté ještě neodešli,“ odpověděla jsem rychle a pohlédla jsem na sál, který stále bublal životem. Věděla jsem s jistotou, že páry jsou mezi posledními, kteří místo opouštějí, tak proč navrhuje něco jiného? „Na tom nezáleží, to chtějí stejně a já nerad trávím čas s tolika lidmi.“ Vysvětlil mi to. „No, pokud s tím nemají problém, tak mi to nevadí.“ Povzdychla jsem si a cítila jsem se vyčerpaná. Opravdu jsem si mohla odpočinout po chaotickém a šokujícím dni, od zjištění, že mě můj teď už bývalý přítel podvádí s mojí nevlastní sestrou, až po to, že jsem byla nucena vdát se za muže, kterého jsem v životě nepotkala a zdálo se, že je mimo moji ligu, až po to, že jsem málem zemřela, protože si někdo myslel, že bude cool mě shodit ze schodů. „Pojďme, má paní.“ Rozveselil se s úsměvem a chytil mě za ruku, když jsme se vydali ze sálu. „Není vhodná doba na odchod, Ashere.“ Řekla dáma ve středním věku, když k nám přišla se zkoumavým pohledem na tváři. „Teto Vero, myslím, že jste viděla, co se dřív stalo mně a mé nevěstě, raději budu doma, než abych zažil víc z tohohle zahanbení.“ Odpověděl zlomyslně. Zamračila se na jeho slova a pohrdavě se na mě podívala. „Je to moje chyba, že se nedokáže udržet v těch botách.“ Protočila oči a podívala se na mě. Sklopila jsem pohled k zemi a cítila jsem se provinile jejími slovy, že jsem začala věřit, že jsem asi halucinovala, že se mi někdo pokusil ublížit, mohlo to být kvůli ohromujícímu dni. „Teď už půjdeme.“ Řekl a jemně si mě přitáhl k sobě, když jsme oba vyšli ven. „Jak se opovažuješ, ty bastarde, se mnou takhle mluvit?“ Slyšela jsem ji říkat, i když to bylo tlumené, věřím, že to slyšel a nezdálo se, že by mu to vadilo, pravděpodobně si na to zvykl, protože není možné, aby to bylo poprvé, když jsem se podívala na jeho tvář, viděla jsem, jak ztvrdla, a cítila jsem s ním soucit. Nasedli jsme do jeho auta a řidič nás odvezl do mého nového domova, sklonila jsem hlavu a čekala, co mě v životě čeká.