Sluneční světlo pronikalo širokými okny konferenční místnosti a vrhalo zlatavé pruhy na naleštěný mahagonový stůl. Navzdory klidné eleganci místnosti bylo napětí dusivé, stočené pevně a neústupně jako had připravený k úderu. Sophia seděla strnule, ruce tak pevně sevřené v klíně, až jí zbělely klouby. Luca naproti ní zíral tupě na povrch stolu, čelist měl napjatou a oči zastíněné vyčerpáním a vinou