"Ty si snad děláš prdel, ne?" Nataliin hlas prořízl tlumeně osvětlenou místnost, hněv v ní bublal pod povrchem, když se posadila a stáhla si saténovou prostěradlo kolem sebe. Její šedé oči plály zuřivostí, když se upřely na Lucu. "To nemyslíš vážně, Luca." Luca Alvarez se opřel o polštáře, košili rozepnutou do půli hrudi, ruku si bezmyšlenkovitě projížděl rozcuchanými vlasy. Věděl, že tahle chvíle přijde, nevyhnutelný rozhovor s Natalií, jeho dlouholetou přítelkyní. Povzdechl si a natáhl se k její ruce, ale ona mu ji vytrhla dřív, než se jí stačil dotknout. "Natalie, prosím, nech mě to vysvětlit," začal klidným hlasem, i když cítil, jak se schyluje k bouři. "Měl jsi být můj, slíbil jsi mi to," zasyčela a sevřela ruce v pěst. "A teď mi říkáš, že si bereš Sophii Draytonovou? Draytonovou? Rivaly tvé rodiny? Co je to za zvrácenou hru?" "Je to obchod, zlato," řekl Luca a narovnal se. Čekal od ní takovou reakci, ale nebylo to o nic snazší zvládnout. "Můj otec chce zajistit budoucnost společnosti. Tahle svatba... je strategická. To je všechno." Natalie na něj zírala, její výraz byl tvrdý, neústupný. "A co my, Luca? Co mám dělat, zatímco si budeš hrát na rodinu s ní? Mám jen čekat, až se *vrátíš* ke mně?" Lucova čelist se napjala, když se zhluboka nadechl. Musel s tím zacházet opatrně. Nemohl si dovolit ztratit Natalii, byla s ním už léta. Byla jediná žena, kterou miloval. Byla vášnivá, divoce loajální a nebezpečně do něj zamilovaná. Ale otcovy požadavky ho dostaly do nemožné situace. "Poslouchej mě, Natalie," řekl tišeji a znovu se natáhl, tentokrát se mu podařilo vzít ji za ruku. Tentokrát se necukla, i když její sevření zůstalo napjaté. "Tahle svatba... nic neznamená. Je to obchodní dohoda, smlouva. Nemiluji Sophii a nikdy nebudu. Je to jen pěšák v otcově hře. Ale ty... ty jsi ta, na které mi záleží. Ty jsi ta, kterou si vybírám." Zamračila se, zjevně nebyla přesvědčena. "Jak ti to mám věřit? Jak ti mám věřit, když si bereš jinou ženu?" "Protože tě žádám, abys mi věřila," řekl Luca pevně a naklonil se blíž. "Žádám tě, abys mi dala tři roky. Tři roky na to, abych prošel všemi náležitostmi tohoto manželství, abych splnil otcova přání. Poté se postarám o to, aby Sophia navždy zmizela z mého života a my dva mohli být spolu, úplně." Natalie se ušklíbla, vytrhla mu ruku ze sevření a založila si ruce na prsou. "Tři roky? To je věčnost, Luca. A ty vážně čekáš, že budu jen... čekat?" Lucovo srdce mu bušilo v hrudi, když se naklonil dopředu a jemně jí klouzl rukou po paži. "Vím, že je to hodně, ale slibuji ti, že se mezi námi nic nezmění. Tahle svatba je jen formalita. Je to politika. Ty a já, my jsme skuteční. My jsme to, na čem záleží. Udělám cokoliv, abych tě udržel po svém boku, za boží milosti." Natalie na něj dlouho zírala, rty pevně stisknuté do tenké linky. Nakonec frustrovaně vydechla a ramena jí mírně poklesla. "Jak mám vědět, že se do ní nezamiluješ? Co když se tě pokusí ode mě ukrást?" Lucovy rty se zkroutily do lehkého úsměvu. "Sophia Draytonová se o mě taky nezajímá. Věř mi. Je do toho nucena stejně jako já. Oba jen procházíme všemi náležitostmi, abychom uspokojili své rodiny. Ale moje srdce, to patří tobě, Natalie. Jen tobě." Stále vypadala skepticky, ale Luca viděl, jak hněv v jejích očích začíná ustupovat a nahrazuje ho neochotné přijetí. Chtěla mu věřit. Potřebovala mu věřit. "A přísaháš, že po třech letech... ji opustíš?" zeptala se Natalie tiše, v jejím hlase se ozývala nejistota. "Přísahám," řekl Luca bez váhání a jeho oči se upřely na její s takovou intenzitou, že nezůstal prostor pro pochybnosti. "Tři roky a je konec. Budu tvůj, naprosto, přesně tak, jak jsme to vždycky plánovali." Natalie zhluboka vydechla a její tělo se mírně uvolnilo, když jí prostěradlo sklouzlo z ramen. "Radši dodrž slovo, Luca. Protože jestli ne..." "Dodržím," přerušil ji Luca tiše a naklonil se, aby se rty dotkl jejích rtů. Polibek byl zpočátku jemný, nevyslovený slib mezi nimi, ale brzy se prohloubil a žár mezi nimi se znovu rozhořel, když ji Luca přitáhl blíž. Na okamžik všechno ostatní zmizelo... blížící se svatba, rivalita mezi jejich rodinami, požadavky jeho otce. Vše, na čem záleželo, byla žena v jeho náručí, pocit jejího těla proti jeho, slib, který právě dal. Ale pak, stejně rychle, jako se nad nimi usadil klid, ho roztříštilo ostré bzučení jeho telefonu na nočním stolku. Luca v duchu zasténal a neochotně se odtáhl od Natalie, když se natáhl pro telefon. S přivřenýma očima ho sledovala, jak se podíval na obrazovku. "To je můj otec," zamumlal Luca frustrovaným tónem. Natalie se znovu posadila a založila si ruce na prsou. "Samozřejmě že je." Luca ignoroval podráždění v jejím hlase, když otevřel zprávu, a jeho čelist se zatnula, když si přečetl slova: "Nezapomeň na dnešní večeři. Sophia tě bude očekávat. Je to důležité, Luca." "Večeře?" zeptala se Natalie a zvedla obočí. Luca hodil telefon zpět na noční stolek a povzdechl si. "Zřejmě naše rodiny domluvily na dnešek schůzku pro Sophii a mě. Nějaká seznamovací večeře před svatbou." Nataliiny rty se zkroutily do úšklebku. "Ach, to je krásné. Pěkné rande s tvou budoucí nevěstou." Luca si prohrábl vlasy a cítil, jak ho tíží tíha situace. Večeře, svatba, očekávání... toho bylo příliš. Nebyl na to připravený. Nikdy nebyl ten typ, který by se usadil, který by se řídil pravidly. Ale teď, tady byl, chycený v síti rodinných povinností a korporátní politiky. "Poslouchej," řekl a otočil se zpět k Natalii, jeho tón se zmírnil. "Tahle večeře nic neznamená. Půjdu, budu hrát svou roli. Ale až to skončí, vrátím se k tobě. Mezi námi se nic nezmění." Natalie chvíli neodpovídala, její oči zkoumaly jeho, snažily se najít v jeho slovech nějaké ujištění. Nakonec rezignovaně vydechla a přisunula se k němu blíž, položila si hlavu na jeho hruď. "Radši dodrž svůj slib, Luca," zamumlala tiše, ale pevně. "Nebudu na druhém místě. Ne pro ni, ne pro nikoho." "Nebudeš," slíbil Luca a obtočil kolem ní ruku a přitáhl si ji blíž. "Ty jsi jediná, kterou chci." Chvíli leželi v tichosti, tíha rozhovoru stále visela ve vzduchu. Lucově mysli se honily myšlenky na večeři, svatbu, plány, které pro něj otec připravil. Ale prozatím, v tomto okamžiku, si dovolil ponořit se do tepla Nataliina objetí a nechal realitu své situace vyblednout, byť jen na chvíli. **** Později toho večera stál Luca před zrcadlem a upravoval si košili, zatímco slunce za oknem zapadalo za obzor. Do večeře zbývalo jen pár hodin a napětí v jeho hrudi už narůstalo. Jeho telefon znovu zavrněl. Další zpráva od otce: "Radši se chovej co nejlépe. Je to důležité pro obě rodiny." Luca protočil oči a zprávu ignoroval a strčil si telefon do kapsy. Věděl, že sázky jsou vysoké. Tahle svatba nebyla jen o něm a Sophii, byla o budoucnosti obou jejich rodin, jejich impérií. Ale to neznamenalo, že se mu to musí líbit. Ohlédl se na postel, kde Natalie stále ležela a sledovala ho se směsí frustrace a smutku. "Opravdu musíš jít?" zeptala se zklamaným hlasem. Luca přikývl, přešel místnost, sklonil se a políbil ji na čelo. "Budu zpátky dřív, než se naděješ." Natalie nevypadala přesvědčeně, ale nehádala se. Když Luca zamířil ke dveřím, uslyšel za sebou její tichý hlas: "Tři roky, Luca. To je všechno, co ti dávám." Luca se zastavil ve dveřích a ohlédl se na ni s vážným výrazem. "Já vím. Nechci tě zklamat." S tím odešel, dveře za ním cvakly a tíha slibu, který dal, mu těžce visela ve vzduchu.