Slunný snil o hoře. Zubaté a osamělé, zastiňovala ostatní vrcholy horského řetězce a svými ostrými hranami protínala noční oblohu. Zářivý měsíc koupal její svahy v bledém, strašidelném světle. Na jednom ze svahů se tvrdohlavě držely skalnatého podkladu zbytky staré cesty. Tu a tam bylo pod sněhem vidět zvětralé dlážděné kameny. Na pravé straně cesty se tyčila strmá skalní stěna jako nedobytná hradba. Na levé straně signalizovalo tiché černé moře nicoty nekonečný pád. Silné větry narážely do hory znovu a znovu a křičely v bezmocném vzteku. Náhle měsíc zapadl za obzor. Slunce vyšlo ze západu, přelétlo oblohu a zmizelo na východě. Sněhové vločky vyskočily ze země a vrátily se do náruče oblaků. Slunný si uvědomil, že vidí tok času pozpátku. V mžiku oka uběhly stovky let. Sníh ustoupil a obnažil starou cestu. Slunnému přeběhl mráz po zádech, když si všiml lidských kostí povalujících se po zemi. O chvíli později kosti zmizely a na jejich místě se objevila karavana otroků, která se v hluku řetězů pohybovala po hoře směrem dolů. Čas se zpomalil, zastavil a pak se vrátil do svého obvyklého tempa. [Aspirante! Vítej v Noční můře. Připrav se na svou První zkoušku…] "Co… co to sakra je?" Krok. Krok. Další krok. .me Tupá bolest mu vystřelovala do krvácejících chodidel a on se chvěl zimou. Jeho chatrná tunika byla proti bodavému větru téměř k ničemu. Zápěstí ho bolela nejvíc: železná pouta je ošklivě poranila a pokaždé, když se ledový kov dotkl jeho potrhané kůže, vyslala ostrá bodavá bolest. "Co je tohle za situaci?!" Slunný se rozhlédl a všiml si dlouhého řetězu vinoucího se po cestě, s desítkami a desítkami lidí s propadlýma očima – otroků, jako byl on – k němu v malých intervalech připoutaných. Před ním kráčel muž se širokými rameny a zkrvavenými zády měřeným krokem. Za ním potutelně vyhlížející chlapík s rychlýma, zoufalýma očima tiše nadával pod vousy jazykem, kterému Slunný nerozuměl, ale nějak mu přesto rozuměl. Čas od času projížděli ozbrojení jezdci v brnění starého stylu a hrozivě se na otroky dívali. Ať už se na to díval jakkoli, situace byla opravdu špatná. Slunný byl spíš zmatený než vyděšený. Pravda, tyhle okolnosti se nepodobaly tomu, jaké měly První noční můry být. Obvykle se čerstvě vybraní aspiranti ocitli ve scénáři, který jim nabízel značnou míru svobody jednání: stali se členy privilegovaných nebo válečnických kast a měli dostatečný přístup k potřebným zbraním, aby se alespoň pokusili vyřešit jakýkoli konflikt. Začít jako bezmocný otrok, spoutaný a už napůl mrtvý, bylo od ideálu tak daleko, jak si jen člověk dokázal představit. Nicméně, Kouzlo bylo stejně tak o výzvě, jako o rovnováze. Jak řekl starý policista, vytvářelo zkoušky, ne popravy. Takže Slunný si byl docela jistý, že aby vyvážil tenhle mizerný začátek, odmění ho něčím dobrým. Alespoň mocným Aspektem. "Uvidíme… jak to mám udělat?" Slunný si vzpomněl na populární webtoony, které četl jako dítě, soustředil se a myslel na slova jako "status", "já" a "informace". A skutečně, jakmile se soustředil, objevily se ve vzduchu před ním třpytivé runy. Opět platilo, že ačkoli neznal tuto starověkou abecedu, význam za ní byl nějakým způsobem jasný. Rychle našel runu popisující jeho Aspekt… a nakonec ztratil sebekontrolu. "Cože?! Co to má sakra znamenat?!" *** Jméno: Bezeslunný. Pravé jméno: — Hodnost: Aspirant. Duševní jádro: Spící. Vzpomínky: — Ozvěny: — Atributy: [Osudem předurčený], [Znamení Božství], [Dítě Stínů]. Aspekt: [Chrámový Otrok]. Popis Aspektu: [Otrok je neužitečný ubožák bez dovedností nebo schopností, které by stály za zmínku. Chrámový otrok je to samé, jen mnohem vzácnější.] Slunný oněměl a zíral na runy a snažil se sám sebe přesvědčit, že se mu to možná jen zdá. Určitě nemůže mít takovou smůlu… že ne? "Žádné neužitečné Aspekty, jo?!" Jakmile se mu tato myšlenka objevila v mysli, ztratil rytmus svých kroků a zakopl, strhávaje s sebou řetěz. Okamžitě zakřičel potutelně vyhlížející chlapík za ním: "Kurvin synu! Dávej pozor, kam jdeš!" Slunný spěšně odvolal runy, které byly viditelné jen jemu, a pokusil se znovu získat rovnováhu. O chvíli později už zase kráčel jistě – nicméně, ne dřív, než nechtěně ještě jednou zatáhl za řetěz. "Ty malej hajzle! Zabiju tě!" Muž se širokými rameny před Slunným se zasmál, aniž by otočil hlavu. "Proč se s tím obtěžovat? Ten slaboš stejně do úsvitu chcípne. Hora ho zabije." O několik sekund později dodal: "Zabije to i tebe a mě. Jen o něco později. Opravdu nevím, co si ti Imperiálové myslí, když nás nutí do téhle zimy." Potutelně vyhlížející chlapík zalapal po dechu. "Mluv za sebe, blázne! Já se chystám přežít!" Slunný tiše zavrtěl hlavou a soustředil se na to, aby znovu neupadl. "Jaká okouzlující dvojka." Náhle se z dálky ozval třetí hlas. Ten zněl jemně a inteligentně. "Tento horský průsmyk je v tuto roční dobu obvykle mnohem teplejší. Jen jsme měli opravdu smůlu. Také bych vám radil, abyste tomu chlapci neubližovali." "Proč?" Slunný mírně otočil hlavu a poslouchal. "Neviděli jste znamení na jeho kůži? Není jako my, kteří jsme upadli do otroctví kvůli dluhům, zločinům nebo neštěstí. Narodil se jako otrok. Chrámový otrok, abych byl přesný. Nedávno Imperiálové zničili poslední chrám Boha Stínů. Mám podezření, že takhle se ten chlapec dostal sem." Muž se širokými rameny se ohlédl zpět. "No a co? Proč bychom se měli bát napůl zapomenutého, slabého boha? Nedokázal ani zachránit své vlastní chrámy." "Říši chrání mocný Bůh Války. Samozřejmě, že se nebojí spálit pár chrámů. Ale my tady nejsme chráněni ničím a nikým. Opravdu chcete riskovat, že rozzlobíte boha?" Muž se širokými rameny zamručel a nechtěl odpovědět. Jejich rozhovor přerušil mladý voják jedoucí na krásném bílém koni. Oblečený v jednoduché kožené kyrysu, ozbrojený kopím a krátkým mečem, vypadal důstojně a vznešeně. K Slunného rozhořčení byl ten zmetek navíc i opravdu hezký. Kdyby to bylo historické drama, ten voják by byl rozhodně mužská hlavní role. "Co se tady děje?" V jeho hlase nebyla žádná zvláštní hrozba, dokonce něco, co se podobalo starostlivosti. Když všichni zaváhali, odpověděl voják s jemným hlasem: "Nic se neděje, pane. Jen jsme všichni unavení a je nám zima. Zvlášť našemu mladému příteli tamhle. Tahle cesta je opravdu příliš těžká pro někoho tak mladého." Voják se na Slunného podíval s lítostí. "Na co se díváš? Vždyť nejsi o moc starší než já!" pomyslel si Slunný. Samozřejmě nic neřekl nahlas. Voják si povzdechl a vyndal z opasku láhev, než ji podal Slunnému. "Ještě chvíli to vydrž, dítě. Brzy se zastavíme na noc. Prozatím se napij vody." "Dítě? Dítě?!" Kvůli svému hubenému tělu a malé postavě, obojí způsobené podvýživou, byl Slunný často považován za někoho mladšího. Obvykle neváhal využít toho ve svůj prospěch, ale teď, z nějakého důvodu, ho to, že ho nazvali dítětem, opravdu rozčilovalo. Přesto měl opravdu žízeň. Právě se chystal vzít si láhev, když ve vzduchu práskl bič a Slunný se náhle ocitl ve světě bolesti. Zakopl, opět zatáhl za řetěz a způsobil, že potutelně vyhlížející otrok za ním zaklel. Další voják, ten starší a rozzlobenější, zastavil svého koně o několik kroků zpět. Bič, který prořízl Slunného tuniku a prolil krev, patřil jemu. Aniž by se na otroky podíval, propálil starší voják svého mladšího kolegu pohrdavým pohledem. "Co si myslíš, že děláš?" Tvář mladého vojáka ztmavla. "Jen jsem chtěl dát tomuhle chlapci trochu vody." "Dostane vodu s ostatními, až se utáboříme!" "Ale…" "Drž hubu! Ti otroci nejsou tvoji přátelé. Rozuměls? Oni ani nejsou lidé. Chovej se k nim jako k lidem a začnou si vymýšlet věci." Mladý voják se podíval na Slunného, pak sklonil hlavu a dal láhev zpět na opasek. "Ať tě už nikdy nenachytám, jak se přátelíš s otroky, nováčku. Nebo příště tvá záda ochutnají můj bič!" Jako by chtěl ilustrovat svůj záměr, starší voják práskl bičem ve vzduchu a projel kolem nich, vyzařuje hrozbu a hněv. Slunný ho sledoval, jak odchází, s dobře ukrývanou zlovolností. "Nevím jak, ale uvidím tě umírat jako prvního." Pak otočil hlavu a pohlédl směrem k mladšímu vojákovi, který zůstával pozadu se stále sklopenou hlavou. "A tebe, jako druhého." .me😉