Právě teď ta překážka stála nade mnou a vyhýbala se Sunnyho pohledu. Jeho ruka spočívala na rukojeti meče. Jako vždy, mladý otrok neměl tušení, co se děje v dokonale tvarované hlavě Hrdiny. Ta nejistota ho znervózňovala. Konečně, po chvíli, voják promluvil: "Mám jen jednu otázku." Sunny i Učenec na něj zírali a zadržovali dech. "Ano?" "Říkal jsi, že jeden z nás musí být obětován, aby se zachránili ti dva zbývající. Proč on? Z toho, co vidím, ty jsi mnohem blíž hrobu." 'Skvělá otázka! Sám jsem se na ni chtěl zeptat.' Sunny se otočil ke staršímu otroku a snažil se potlačit posměšný úšklebek. Ale k jeho zděšení měl Učenec připravenou odpověď. "Před prvním útokem už krvácel kvůli biči tvého nadřízeného. Během útoku byl nasáklý krví jiného otroka. I jeho plášť byl nasáklý krví, když zemřel předchozí majitel. Ten chlapec už páchne krví. Udržet ho naživu nás ohrozí. Proto je nejlepší volbou." Úšklebek zemřel dřív, než se dostal na Sunnyho tvář. 'Proklínám tebe a tvůj velký mozek!' Učencovo zdůvodnění bylo otřesně pevné. Hrdina poslouchal a jeho výraz se s každým slovem zhoršoval. Nakonec se podíval na Sunnyho a v očích mu zasvítilo nebezpečné světlo. "To je pravda." Sunny cítil, jak mu ústa vysychají. Po páteři mu stékal studený pot. Napnul se, připraven jednat… Ale v tu chvíli se Hrdina usmál. "Tvá logika je téměř neotřesitelná," řekl a vytasil meč. "Nicméně jsi nezohlednil jednu věc." Učenec zvedl obočí a snažil se skrýt svou vlastní nervozitu. "Co by to mohlo být?" Mladý voják se k němu otočil čelem a úsměv mu z tváře zmizel. Nyní z něj vyzařoval hustý, prakticky hmatatelný vražedný záměr. "To, že vím, kdo jsi, Vaše Milosti. Také vím, co jsi udělal, a jak jsi skončil jako otrok. Jen jeden z těch odporných zločinů, kterých ses dopustil, by mi stačil k tomu, abych tě chtěl zabít. Takže pokud je mezi námi někdo, kdo si zaslouží být obětován… jsi to ty." Učencovy oči se rozšířily. "Ale… ale ten pach krve!" "Neboj se o to. Nechám tě krvácet dost na to, abys přemohl jakýkoli zbytkový pach, který ten chlapec nese." Všechno se to stalo tak rychle, že Sunny sotva stačil zareagovat. Hrdina se vrhl dopředu rychlostí, která se zdála téměř nelidská. O chvíli později Učenec křičel na zemi a noha mu byla zlomena jedním úderem plochou stranou meče mladého vojáka. Hrdina mu nedal příležitost se vzpamatovat, dupnul mu na druhou nohu a bylo jasně slyšet odporné praskání kostí. Křik se změnil v vzlykající vytí. Tak a Učenec byl hotov. Brutalita Hrdinových činů byla v tak ostrém kontrastu s jeho obvykle elegantním chováním, že Sunny cítil, jak mu v žilách tuhne krev v led. Tohle bylo… děsivé. Voják se na něj klidně podíval a řekl klidným tónem: "Počkej tady na mě." Pak popadl staršího otroka a odvlekl ho dolů po cestě a brzy zmizel za skalním výstupkem. Po několika minutách se větrem rozléhaly strašlivé výkřiky. Sunny zůstal sám a třásl se. 'Sakra! Tohle je… tohle je moc!' Pořád nemohl uvěřit, jak náhlý byl Učencův konec. A jak nemilosrdný byl. Po nějaké době byl Hrdina zpět a choval se, jako by se nic nestalo. Ale právě ta normalita Sunnyho nejvíc znervózňovala. Poté, co probral obsah Učencova ruksaku a vyhodil většinu palivového dříví, si mladý voják hodil ruksak přes rameno a nonšalantně se otočil k mladému otroku: "Pojďme. Musíme si pospíšit." Sunny nevěděl, co říct, přikývl a zamířil vpřed. Teď už zbyli jen dva. Bylo to tak nějak hloupé, ale Sunny se najednou cítil osaměle. Chůze po kamenné cestě byla mnohem snazší než šplhání po horské stěně. Dokonce měl čas na zbytečné myšlenky. Na Sunnyho dolehla zvláštní melancholie… nějak začal cítit, že konec téhle noční můry, ať už to bude cokoli, není daleko. Šli nějakou dobu mlčky, než Hrdina promluvil. "Necítíš se vinen za to, co se stalo. Není to tvoje chyba. Rozhodnutí bylo moje, a jen moje." Mladý voják byl o několik kroků napřed, takže Sunny neviděl jeho tvář. "Kromě toho, kdybys znal hříchy toho muže… vlastně je lepší, že ne. Věř mi, když říkám, že zabít ho byl akt spravedlnosti, za boží milosti." 'Zajímalo by mě, kdo z nás se cítí vinen.' Ti lidé… vždycky se snaží racionalizovat své činy, vždycky se zoufale snaží udržet si iluzi spravedlnosti, i když dělají ty nejodpornější věci. Sunny nenáviděl to pokrytectví. Když nedostal odpověď, Hrdina se zasmál. "Nemáš rád mluvení, že? No, dobře. Mlčení je zlato." Poté už nemluvili, každý se zabýval svými vlastními myšlenkami. Slunce zapadalo a malovalo svět do milionu odstínů karmínové. Tady nahoře byl vzduch čistý a svěží, prostoupený proudy šarlatového světla. Pod nimi se moře kaštanových mraků pomalu valilo kolem hory. Hvězdy a měsíc se začaly objevovat na rumělkovém nebi. Bylo to docela krásné. Nicméně Sunny mohl myslet jen na to, jaká zima bude, jakmile slunce úplně zmizí. Než se to stalo, Hrdina jim našel úkryt. Nedaleko cesty, skrytá za vysokými skalami, byla úzká štěrbina, která se táhla do svahu hory. Rádi, že jsou v bezpečí před pronikavým větrem, prozkoumali štěrbinu a skončili v malé, dobře ukryté jeskyni. Sunny se pohnul, aby rozbalil nějaké palivové dříví, ale Hrdina ho zastavil zavrtěním hlavy. "Dnes budeme tábořit bez ohně. Ta bestie je příliš blízko." Táboření bez teplých plamenů, které by jim dělaly společnost, nebude příjemné, ale alespoň v jeskyni nezmrznou k smrti. V každém případě byla alternativa příliš děsivá. Sunny se posadil a opřel se zády o stěnu jeskyně. Hrdina se usadil naproti němu, vypadal sklesle a zamyšleně. Očividně byl v divné náladě. Mimo jiné to bylo patrné z toho, že se dnes mladý voják poprvé po založení tábora nestaral o svůj meč. Brzy bylo slunce pryč a jejich malá jeskyně se úplně ponořila do tmy. Sunny samozřejmě stále viděl dokonale; Hrdina byl na druhou stranu nyní úplně slepý. V temnotě vypadal jeho pohledný obličej ušlechtile a z nějakého důvodu smutně. Sunny si ho prohlížel a nechtěl usnout. Po chvíli Hrdina náhle tichým hlasem promluvil: "Víš, je to divné. Obvykle cítím něčí přítomnost i v naprosté tmě. Ale u tebe nic. Je to, jako bys byl jen jeden ze stínů." S tichem jako jedinou odpovědí se usmál. "Spíš?" Otázka se ozvala v temnotě. Sunny, který s Hrdinou nikdy nemluvil, pokud to nebylo naléhavě nutné, a i tehdy použil jen pár slov, cítil, že je mezi nimi nyní zvláštní intimita. Proto se rozhodl promluvit. Možná mu tma dodala odvahy. Kromě toho se naskytla příležitost. "Proč? Čekáš, až usnu, než mě zabiješ? Nebo to uděláš ráno?" .me😉