Úsměv na Heroově tváři zamrzl. Sklopil hlavu, jako by se styděl. Po minutě či dvou, zahalených v těžkém tichu, konečně odpověděl. "Ano. Myslel jsem, že když to udělám, když budeš spát, nebudeš muset trpět." Aniž by to viděl, na Sunnyho tváři se objevil hořký úšklebek. Z rtů mladého vojáka unikl dlouhý povzdech. Opral se zády o stěnu jeskyně, stále se nedíval nahoru. "Nečekám, že mi odpustíš. I tento hřích bude můj, abych ho nesl. Ale prosím, jestli můžeš… najdi ve svém srdci pochopení. Kdyby bylo všechno jinak, rád bych se tomu monstru postavil, abych ti umožnil utéct. Ale můj život… nepatří jen mně. Existuje nezměrná povinnost, kterou jsem přísahal splnit. Dokud to nebude hotové, nemohu si dovolit zemřít." Sunny se zasmál. "Vy lidé… Podívejte se na vás! Plánujete mě zabít a stále trváte na dobré výmluvě. Jak pohodlné! Opravdu nenávidím pokrytce, jako jste vy. Proč nejste jednou upřímní? Nekecejte… prostě to řekněte! Zabiju tě, protože je to snadné. Zabiju tě, protože chci přežít." Hero zavřel oči, jeho tvář byla plná smutku. "Omlouvám se. Věděl jsem, že to nebudeš schopen pochopit." .me "Co je na tom k pochopení?" Sunny se naklonil dopředu, hněv mu proudil žilami. "Řekni mi. Proč musím zemřít?" Mladý voják konečně vzhlédl. I když ve tmě neviděl, otočil tvář směrem k Sunnyho hlasu. "Ten muž byl padouch… ale měl také pravdu. Z tebe příliš silně cítím krev. To přiláká tu bestii." "Můžeš mě prostě nechat jít, víš. Rozejdeme se. Potom už nebude tvůj problém, jestli mě to monstrum najde, nebo ne." Hero zavrtěl hlavou. "Zemřít v tlamě toho tvora… je příliš krutý osud. Je lepší, když to udělám sám. Koneckonců jsi moje zodpovědnost." "Jak šlechetné od tebe." Sunny se sklesle opřel. Po chvíli tiše řekl: "Víš… když jsem sem přišel, byl jsem připraven zemřít. Koneckonců, v celém tomhle světě – vlastně ve dvou světech – není jediná duše, které by záleželo na tom, jestli žiju, nebo umřu. Až budu pryč, nikdo nebude smutný. Nikdo si ani nevzpomene, že jsem existoval." V jeho tváři byl sklíčený výraz. O chvíli později však zmizel, nahrazen veselostí. "Ale pak jsem si to rozmyslel. Někde po cestě jsem se rozhodl přežít. Musím přežít, ať se děje, co se děje." Hero se na něj zamyslel. "Žít život, který stojí za to si pamatovat?" Sunny se ušklíbl. V jeho očích se objevil temný lesk. "Ne. Abych vás všechny naštval." Mladý voják chvíli mlčel, pak přikývl a přijal tuto odpověď. Vstal na nohy. "Neboj se. Udělám to rychle." "Nejsi přehnaně sebevědomý? Co tě vede k tomu, že mě budeš schopen zabít? Možná zabiju já tebe." Hero zavrtěl hlavou. "O tom pochybuji." … Ale v příští vteřině se zapotácel a padl na jedno koleno. Mladíkova tvář zbledla jako smrt a s bolestným zasténáním náhle zvracel krev. Na Sunnyho tváři se objevil spokojený úsměv. "Konečně." *** "Konečně." Hero klečel, spodní část jeho obličeje byla pokrytá krví. Ohromeně zíral na své ruce a snažil se pochopit, co se mu stalo. "Co… co je to za magii?" S rozšířenýma očima a bledou tváří se otočil k Sunnymu. "Měl… měl ten zloděj pravdu? Uvalil jsi na nás kletbu Stínového Boha?" Sunny si povzdychl. "Přál bych si, abych měl schopnost házet božské kletby, ale ne. Abych ti řekl pravdu, nemám vůbec žádné schopnosti." "Tak… jak?" Mladý otrok pokrčil rameny. "Proto jsem vás všechny otrávil." Hero sebou trhl a snažil se pochopit jeho slova. "Co?" "Poté, co tyran poprvé zaútočil, jsi mě poslal hledat vodu. Když jsem sbíral lahve od mrtvých vojáků, vymačkal jsem do každé z nich šťávu z Krvavé zhouby – kromě té své, samozřejmě. Ne dost na to, aby se dala ochutnat, ale dost na to, aby pomalu zabila každého, kdo by z nich pil." Voják zatnul zuby a bojoval s bolestí. V jeho tváři se objevil náhlý údiv. "Tak proto… ti dva byli v tak špatném stavu." Sunny přikývl. "Šibal pil nejvíc, takže se jeho stav zhoršoval nejrychleji. Učenec také neměl na tomto světě dlouho pobýt, ale ty jsi ho dorazil dřív, než mohl jed. Ale ty… bylo to, jako by na tebe Krvavá zhouba vůbec nepůsobila. Začínal jsem se opravdu bát." Heroova tvář ztemněla. "Aha… chápu." Přemýšlel o něčem a pak se překvapeně podíval na Sunnyho. "Ale… ale tehdy jsi nevěděl… že se proti tobě obrátíme." Sunny se jen zasmál. "Ale no tak. Bylo to zřejmé. Šibal byl ten typ člověka, který by zabil pro pár bot. Učenec byl jako vlk v ovčí kůži. Lidé jsou sobečtí a krutí i v těch nejlepších situacích – měl jsem věřit, že mi ti dva neudělají něco hrozného, když budou čelit jisté smrti?" Hero vyplivl další krev. "Takže… co já?" "Ty?" Na Sunnyho tváři se objevil pohrdavý výraz. "Ty jsi z nich nejhorší." "Proč?" Sunny se na něj podíval a naklonil se dopředu. "Možná jsem se ve svém krátkém životě nenaučil mnoho, ale jednu věc vím," řekl, a z jeho hlasu zmizely všechny stopy humoru. Nyní tam byl jen chladný, bezcitný pohrdání. Sunnyho tvář ztvrdla, když vyplivl: "Není nic patetičtějšího než otrok, který začne věřit svému otrokáři." Když Hero uslyšel tato slova, sklopil hlavu. "Aha." Pak se náhle zasmál. "Ty… ty jsi malý ničema, viď?" Sunny protočil oči. "Není třeba být hrubý." Ale Hero ho neposlouchal. "Dobře. To je dobře. Moje svědomí bude čistší." Mladý otrok si podrážděně povzdychl. "Co to tam mumláš? Prostě už umři." Hero se ušklíbl a náhle ho probodl pohledem. Kupodivu už nevypadal tak nemocně. "Víš, ten plán by fungoval, kdybych byl normální člověk. Ale bohužel, moje Duševní jádro se už dávno probudilo. Zabil jsem nespočet nepřátel a absorboval jejich sílu. Jed z Krvavé zhouby, jakkoli je nepříjemný, mě nikdy nemůže zabít." 'Sakra!' Sunny se otočil a pokusil se utéct, ale už bylo příliš pozdě. Něco ho zasáhlo do zad a jeho tělo narazilo do skalní stěny. Se výkřikem ucítil ostrou bolest, která mu pronikla do levé strany. Sunny se vykulil z jeskyně, držel se za hruď, vyškrábal se zpět na nohy a utíkal a snažil se uniknout z úzké trhliny. Podařilo se mu dostat na starou cestu a konečně viděl hvězdy a bledý měsíc, který jasně zářil na noční obloze. Ale to bylo tak daleko, kam se mohl dostat. "Stůj." Když se za ním ozval chladný hlas, Sunny zamrzl. Pokud měl Hero opravdu probuzené Duševní jádro, neměl šanci se mu dostat pryč. V boji neměl vůbec žádné šance. "Otoč se." Mladý otrok se poslušně otočil a zvedl ruce. Podíval se na Heroa, který si z obličeje utíral krev s nespokojeným výrazem v očích. Oba se na sebe dívali a třásli se v mrazivém chladu. "Stálo to za to? Nevadí. Navzdory tomu všemu dodržím svůj slib. Udělám to rychle." Voják vytasil meč. "Máš nějaká poslední slova?" Sunny neodpověděl. Nicméně se v jeho ruce náhle objevil malý stříbrný zvonek. Hero se zamračil. "Kde jsi to schovával?" Sunny zazvonil na zvonek. Krásný, čistý zvuk zvonění se rozléhal po hoře a naplňoval noc okouzlující melodií. "Co to děláš?! Přestaň!" Mladý otrok poslušně přestal. "Co to bylo…" Přímo před Heroovýma zmatenýma očima zmizel stříbrný zvonek do vzduchu. Podíval se na Sunnyho, zaražený a podezíravý. "Řekni mi! Co jsi to právě udělal?" Ale Sunny neodpověděl. Ve skutečnosti neřekl jediné slovo od té doby, co utekl z jeskyně. Právě teď ani nedýchal. Hero na druhou stranu pokračoval v mluvení. "Řekni mi to hned, nebo toho budeš litovat." Zamračil se. "Proč nic neříkáš?" Chvějící se chlapec na něj jen zíral, úplně zticha. Ne… díval se do tmy za ním. Heroovi se rozšířily oči. "Co…" .me😉