Slunný se chystal čelit Noční můře. A ne jen tak ledajaké, nýbrž stvoření páté kategorie – obávanému, děsivému tyranovi. Šance na přežití byly tak mizivé, že by se mu každý vysmál do tváře, kdyby se jen odvážil naznačit, že se s ním pokusí bojovat. Samozřejmě, pokud by nebyl Probuzený o dvě nebo tři hodnosti výše než to stvoření. Čímž Slunný rozhodně nebyl. A přesto se s tímhle Horským králem musel nějak vypořádat, aby se vyhnul ještě mizernější smrti. To absurdní, do nebe volající množství překážek, které se proti němu stavěly od samého začátku téhle opožděné popravy, už ho dávno omrzelo, takže už neměl energii se tím zabývat. Coho se vlastně bát? Už tak byl skoro mrtvý. Nemůže být přece ještě víc mrtvý. Tak proč se trápit? Na druhé straně ohně se situace měnila z špatné na horší. Většina otroků už byla mrtvá. Pár vojáků se stále zoufale snažilo s monstrem bojovat, ale bylo jasné, že dlouho nevydrží. Přímo před Slunného očima tyran zvedl mrtvého otroka, táhl s ním i řetěz a rozevřel svou děsivou tlamu dokořán. Jediným drtivým kousnutím roztrhl otrokovo tělo na dvě poloviny a uvnitř okovů zbyly jen zkrvavené pahýly. Pět lhostejných, mléčných očí Horského krále zíralo do dálky, zatímco žvýkal a po bradě mu stékaly potůčky krve. Když viděl, že horní paže má stvoření zaneprázdněné, jeden z vojáků zakřičel a vrhl se vpřed, mávaje svým dlouhým kopím. Tyran, aniž by otočil hlavu, natáhl jednu ze svých kratších dolních paží, uchopil vojákovu hlavu do železného sevření a stiskl ji, rozdrtil ubožákovu lebku jako mýdlovou bublinu. O chvíli později bylo bezhlavé tělo odhozeno přes útes a zmizelo v propasti pod ním. Třaslavý se ohnul v pase a vyzvracel si vnitřnosti. Pak se roztřeseně postavil na nohy a zamračil se na Slunného. "No? Podívali jsme se, a co teď?" Slunný neodpověděl, zamyšleně pozoroval tyrana s hlavou mírně nakloněnou na stranu. Třaslavý na něj ještě chvíli zíral, pak se obrátil na Učence. "Říkám ti, starochu, ten kluk má v hlavě vymeteno. Jak sakra může být tak klidný?!" "Pššt! Mluv tišeji, hlupáku!" Třaslavému zbledla tvář, když se plácl přes pusu a zakryl si ji oběma rukama. Pak se bázlivě podíval směrem k tyranovi. Naštěstí byla ta ohavnost příliš zaneprázdněná hodováním na otrocích – těch šťastných, kteří už byli mrtví, a těch nešťastných, kteří ještě žili – než aby jim věnovala pozornost. Třaslavý pomalu vydechl. Slunný byl zaujatý přemýšlením, zvažoval své šance na přežití. 'Jak se toho zbavím?' Neměl žádné zvláštní schopnosti, ani neměl armádu připravenou pohřbít tyrana pod horou těl. Neměl ani zbraň, aby toho zatraceného bastarda alespoň poškrábal. Slunný přesunul pohled a podíval se za stvoření, do nekonečné temnoty měsíční oblohy. Jak tak pozoroval noc, jasný záblesk proťal vzduch a srazil se s jednou z tyranových paží, rozprskl se v déšť jisker. Mladý voják – Slunného hrdinný osvoboditel – právě hodil hořící kus dřeva na monstrum a teď vzdorovitě pozdvihoval svůj meč. "Postav se mi, ďáble!" 'Rozptýlení! Přesně to jsem potřeboval!' Protože Slunný neměl šanci zabít Horského krále vlastníma rukama, rozhodl se získat pomoc. Člověk by na ten úkol nestačil, takže místo toho plánoval použít sílu přírody. 'Když toho bastarda nemůžu dostat sám, nechám to udělat gravitaci.' Byl uprostřed promýšlení detailů plánu, když pošetilá odvaha mladého hrdiny nabídla příležitost. Teď už všechno záviselo na tom, jak dlouho se tomu domýšlivému idiotovi podaří zůstat naživu. "Pojďte se mnou!" řekl Slunný a začal běžet směrem ke vzdálenému konci kamenné plošiny, kde nebezpečně blízko okraji útesu stál těžký vůz. Třaslavý a Učenec si vyměnili pochybovačný pohled, ale pak ho následovali, možná si jeho klid pletli s důvěrou, nebo možná s božím vnuknutím. Koneckonců, byl to široce známý fakt, že blázni jsou často favorizováni bohy, za boží milosti. Za nimi se Hrdina obratně uhýbal pod tyranovými drápy a sekal ho mečem. Ostrá hrana neúčinně sklouzla po špinavé srsti, nezanechala na stvoření ani škrábnutí. V následující vteřině se tyran pohnul s děsivou rychlostí a vrhl všechny čtyři své ruce směrem ke svému novému, otravnému nepříteli. Ale Slunný to nemohl vědět. Běžel ze všech sil, blíž a blíž k vozu. Jakmile tam dorazil, spěšně se rozhlédl, zkontroloval, jestli nejsou poblíž nějaké larvy, a přesunul se k jeho zadním kolům. Vůz zůstal na horním konci kamenné plošiny, kde se zužovala a přecházela zpět v cestu. Byl otočený bokem, aby blokoval vítr, přední částí směřoval ke skalní stěně a zadní částí k útesu. Pod zadními koly byly umístěny dva velké dřevěné klíny, aby vůz nemohl sjet dozadu. Slunný se otočil ke svým společníkům a ukázal na klíny. "Až vám řeknu, vytáhněte oba. Pak zatlačte. Rozumíte?" "Cože? Proč?" Třaslavý na něj zíral s ohromeným výrazem v obličeji. Učenec se jen podíval na klíny a pak na tyrana. Hrdina, zázrakem, byl stále naživu. Proplétal se mezi končetinami stvoření, vždy jen půl vteřiny od toho, aby byl úplně vykuchán. Čas od času se jeho meč zablýskl ve vzduchu, ale marně: srst Horského krále byla příliš hustá a jeho kůže příliš tvrdá na to, aby ji mohly poškodit obyčejné zbraně. V tváři mladého válečníka se objevil náznak obav. Všichni ostatní vojáci, pokud Slunný viděl, už byli mrtví. Takže opravdu potřeboval, aby tenhle vydržel ještě chvíli naživu. 'Ještě neumírej!' pomyslel si. Třaslavému jednoduše řekl: "Uvidíš." V následující chvíli už Slunný zase běžel a snažil se sledovat řetěz od spony, kde byl připevněn k vozu. Věc, kterou hledal, bylo těžké si všimnout kvůli všem tělům, krvi a vnitřnostem, které znečišťovaly kamennou plošinu, ale pro jednou štěstí stálo na jeho straně. Za krátkou dobu našel to, co potřeboval – utržený konec řetězu. Našel nejbližší sadu okovů, včetně strašlivě znetvořeného těla otroka v nich zamčeného, Slunný si klekl a začal tápat s klíčem. Ozval se tlumený výkřik a letmým pohledem si všiml Hrdiny letícího vzduchem, konečně chyceného jedním z tyranových úderů. Neuvěřitelné bylo, že se mladému vojákovi podařilo dopadnout na nohy a několik metrů se klouzat po kamenech. Všechny jeho končetiny byly stále na svém místě; na jeho těle nebyly ani žádné hrozné rány. Aniž by se zarazil, Hrdina se překulil dopředu, zvedl svůj meč z místa, kde spadl na zem, a pak se překulil ještě jednou, tentokrát do strany, těsně se vyhnul těžkému dupnutí stvoření. "Kutálí se?! Kdo se sakra v takové situaci kutálí?!" Aniž by ztrácel čas, Slunný konečně dokázal odemknout okovy. Vytřásl z nich mrtvého otroka a pak je pohotově znovu zamkl, tentokrát kolem samotného řetězu – skončil s provizorní smyčkou a okem. Teď už všechno záviselo na jeho odhodlání, koordinaci ruka-oko… a štěstí. Otočil se k Třaslavému a Učenci, kteří stále čekali u vozu, a zakřičel: "Teď!" Pak, zvedl značnou délku řetězu, Slunný se postavil a čelem se postavil tyranovi. Hrdina mu věnoval letmý pohled. Jeho oči se na chvíli zastavily na řetězu a pak rychle sledovaly jeho cestu k vozu. Pak, aniž by projevil náznak emoce, mladý válečník zdvojnásobil své úsilí a odvedl pozornost stvoření od Slunného. 'Takže je taky chytrý? To je podvod!' Vyčistil si hlavu od všech zbytečných myšlenek, Slunný se soustředil na váhu řetězu ve svých rukou, vzdálenost mezi ním a tyranem a na svůj cíl. Čas se zdál trochu zpomalit. 'Prosím, nemiň!' Sebral všechny své síly, Slunný se otočil a hodil řetěz do vzduchu, jako když rybář nahazuje síť. Smyčka se při letu otevřela a uzavřela se v místě boje mezi Hrdinou a tyranem. Slunný plánoval umístit smyčku na zem dostatečně blízko k nim, aby, jakmile jedna z tyranových nohou dopadne do pasti, mohl zatáhnout za řetěz a utáhnout ji kolem monstrova kotníku. Ale jeho plán… spektakulárně selhal. Tedy, abych byl přesný, byla to doslova podívaná. V posledním okamžiku Horský král náhle ucukl a místo aby spadl na zem, smyčka řetězu dopadla dokonale kolem jeho krku. O vteřinu později se utáhla a působila jako železná oprátka. Slunný na chvíli zamrzl, nevěřil svým očím. A pak zaťal pěsti a zadržel se, aby je triumfálně nezatřásl ve vzduchu. 'ANO!' křičel v duchu. O chvíli později se vůz skutálel z útesu a stáhl s sebou i tyrana. Slunný se ohlédl, aby se ujistil, a okamžitě zbledl ještě víc, než obvykle. Třaslavému a Učenci se podařilo vytáhnout klíny zpod kol vozu a teď ho zoufale tlačili k okraji cesty. Nicméně, vůz se kutálel pomalu… velmi pomalu. Mnohem pomaleji, než Slunný předpokládal. Otočil se k tyranovi, panikařil. Stvoření, překvapené náhlou vahou tlačící se na jeho krk, už zvedalo ruce, aby řetěz roztrhalo. Slunnému se rozšířily oči. V následující vteřině Hrdina narazil do jedné z tyranových nohou a vyvedl ho z rovnováhy – a získal jim nějaký čas. Slunný už běžel k vozu a v duchu hlasitě klel. Když k němu dorazil, vrhl se na vlhké dřevo vedle Třaslavého a Učence a tlačil ze všech sil, které mu zbyly v jeho spíše malém, ale strašlivě zbitém a nesmírně vyčerpaném těle. 'Kutálej se! Kutálej se, ty vrásčitý kuse hovna!' Vůz trochu zrychlil, ale stále se spíše pomalu blížil k okraji útesu. Ve stejnou dobu se tyranovi konečně podařilo uchopit řetěz uvázaný kolem krku, připravený se osvobodit. Teď už jen záleželo na tom, co se stane dřív. .me😉