Všichni tři stáli nehybně a s neklidem mlčky hleděli dolů. To, co se stalo Shiftymu, nebylo překvapením, ale i tak se s tím těžko smiřovali. V jejich srdcích se usadil zlověstný pocit – při pohledu na zničené tělo jejich společníka si příliš snadno představovali, že jednoho z nich potká stejný osud. Nikdo nevěděl, co říct. Po minutě nebo dvou si Scholar konečně povzdychl. "Je dobře, že sis vzal většinu zásob, které nesl." 'Trochu bezcitné, ale ne nepravdivé,' pomyslel si Sunny a pozorně si staršího otroka prohlédl. Scholar se zamračil, když si uvědomil, že mu na okamžik sklouzla maska laskavého gentlemana, a spěšně dodal ponurým tónem: "Ať odpočíváš v pokoji, příteli." 'Páni. To je výkon.' Sunny vlastně jeho dobrotivému jednání ani na vteřinu neuvěřil. Každé dítě z okraje města vědělo, že lidé, kteří se chovají laskavě bezdůvodně, jsou ti, před kterými je třeba se mít nejvíc na pozoru. Byli to buď blázni, nebo monstra. Scholar nevypadal jako blázen, takže se před ním Sunny začal mít na pozoru od chvíle, kdy se setkali. .me Dostal se tak daleko tím, že byl nedůvěřivý cynik, a nebyl důvod to teď měnit. "Musíme jít," řekl Hero a naposledy se podíval dolů. Jeho hlas byl vyrovnaný, ale Sunny cítil za ním hlubokou studnici emocí. Jen nedokázal říct, jaké to emoce byly. Scholar si povzdychl a také se odvrátil. Sunny zíral na zkrvavené skály ještě několik vteřin. 'Proč se cítím tak provinile?' pomyslel si, zmatený touto nečekanou reakcí. 'Dostal, co si zasloužil.' Trochu znepokojený se Sunny otočil a následoval své dva zbývající společníky. A tak nechali Shiftyho za sebou a pokračovali ve stoupání. V této nadmořské výšce bylo zdolávání hory čím dál tím těžší. Vítr do nich narážel s takovou silou, že by člověka mohl vyvést z rovnováhy, pokud by nebyl opatrný, takže každý krok připadal jako hazard. Vzduch začínal být příliš řídký na dýchání. Kvůli nedostatku kyslíku se Sunny začal cítit závratně a nevolno. Bylo to, jako by se všichni pomalu dusili. Výšková nemoc nebyla něco, co by se dalo překonat úsilím. Byla jemná a zároveň dominantní, postihovala silné i slabé bez ohledu na jejich kondici a vytrvalost. Pokud měl člověk smůlu, mohl jí elitní sportovec podlehnout rychleji než náhodný kolemjdoucí. Byla to jen otázka vrozeného talentu a přizpůsobivosti těla. Ti šťastnější se z toho dokázali dostat po mírných příznacích. Ostatní byli někdy na dny nebo týdny zmrzačení a trpěli všemi druhy mučivých vedlejších účinků. Někteří dokonce zemřeli. Jako by to všechno nestačilo, začalo být i chladněji. Teplé oblečení a kožešina už nestačily na to, aby udržely chlad na uzdě. Sunny se cítil současně horečnatě i zmrzle a proklínal každé rozhodnutí, které v životě udělal, že skončil tady, na nekonečném ledovém svahu. Tato hora nebyla místem pro lidi. A přesto museli jít dál. Uplynulo několik hodin. Navzdory všemu se tři přeživší dál snažili jít vpřed a pomalu stoupali výš a výš. Ať už ta stará cesta, o které Scholar mluvil, byla kdekoli, teď už nemohla být daleko. Alespoň v to Sunny doufal. Ale v určitém okamžiku začal pochybovat, jestli ta cesta vůbec existuje. Možná starší otrok lhal. Možná byla cesta dávno zničena pustošením času. Možná ji už minuli, aniž by si toho všimli. Právě když už chtěl propadnout zoufalství, ji konečně našli. Byla zvětralá a úzká, sotva dost široká pro dva lidi, aby šli vedle sebe. Cesta nebyla dlážděná, ale spíše vysekaná z černé skály nějakým neznámým nástrojem nebo magií a vinula se vzhůru po hoře jako ocas spícího draka. Tu a tam byla skrytá pod sněhem. Ale co bylo nejdůležitější, byla rovná. Sunny v životě nebyl tak šťastný, že vidí něco rovného. Scholar beze slova shodil svůj ruksak a posadil se. Byl smrtelně bledý a lapal po dechu jako ryba na suchu. I přes to se mu na tváři objevil mírný úsměv. "Říkal jsem ti to." Hero mu přikývl a rozhlédl se kolem. O několik vteřin později se otočil zpět k triumfujícímu otrokovi: "Vstaň. Ještě není čas odpočívat." Scholar několikrát zamrkal a pak se na něj podíval prosebnýma očima. "Jen… jen mi dej pár minut." Mladý voják se chystal odseknout, ale Sunny mu najednou položil ruku na rameno. Hero se k němu otočil. "Co je?" "Je pryč." "Co je pryč?" Sunny ukázal dolů, zpět cestou, kterou přišli. "Shiftyho tělo. Je pryč." Hero na něj několik okamžiků zíral a očividně nechápal, co se mu Sunny snaží říct. 'Aha, jasně. Oni nevědí, že Shiftyho jméno je Shifty. Ehm. Trapas.' Chtěl to vysvětlit, ale zdálo se, že Scholar i Hero pochopili jeho myšlenku. Současně se přesunuli na okraj kamenné cesty a podívali se dolů, snažíce se zahlédnout místo, kde Shifty našel svůj konec. Na zubatých skalách bylo skutečně stále vidět cákance krve, ale samotná mrtvola nikde nebyla. Scholar se polekaně odtáhl a odplazil se co nejdál od okraje. Mladý voják také ustoupil a instinktivně se chytil rukojeti svého meče. Všichni tři si vyměnili napjaté pohledy a jasně si uvědomovali, co zmizení Shiftyho znamená. "Je to monstrum," řekl Scholar, ještě bledší než předtím. "Sleduje nás." Hero zatnul zuby. "Máš pravdu. A pokud je tak blízko, budeme nevyhnutelně brzy nuceni s ním bojovat." Představa boje s tyranem byla stejně děsivá jako absurdní. Stejně tak mohl říct, že brzy všichni zemřou. Pravda byla Sunny a Scholarovi bolestně jasná. Ale starší otrok překvapivě nevypadal vyděšeně. Místo toho sklopil zrak a tiše řekl: "Ne nutně." Hero a Sunny se k němu otočili a napjatě poslouchali. Mladý voják zvedl obočí. "Vysvětli?" 'Už to přichází.' Scholar si povzdychl. "Zvíře nás vystopovalo až sem za jediný den. To znamená, že existují dvě nejpravděpodobnější možnosti. Buď je dost chytré na to, aby si uvědomilo, kam jdeme, nebo sleduje pach krve." Po krátkém přemýšlení Hero přikývl a souhlasil s touto logikou. Starší otrok se mírně usmál a pokračoval. "Ať už je to tak či onak, můžeme ho zmást a získat nějaký čas." "Jak to uděláme?" Navzdory naléhavosti v Heroově hlase Scholar zaváhal a mlčel. "Proč neodpovídáš? Mluv!" Starší otrok si znovu povzdychl a pomalu, jako by proti své vůli, odpověděl. Sunny na tento okamžik už nějakou dobu čekal. "Budeme prostě muset… nechat toho chlapce krvácet. Táhnout ho dolů po cestě, pak ho tam nechat jako návnadu a jít nahoru. Jeho oběť nám zachrání životy." 'Přesně včas.' Kdyby Sunny nebyl naštvaný – a samozřejmě k smrti vyděšený – usmál by se. Zdá se, že jeho úsudek byl děsivě přesný. Potvrzení je vždycky fajn… ale ne v situaci, kdy být v právu také znamená potenciálně být použit jako návnada pro monstrum. Vzpomněl si na slova, která Scholar pronesl, když Shifty vedl kampaň za Sunnyho zabití – "Nespěchej, příteli. Ten chlapec se může později ukázat jako užitečný." Tato slova, která tehdy zněla dobrotivě, se nyní ukázala skrývat mnohem zlověstnější význam. 'To je bastard!' Teď už záleželo jen na tom, jestli se Hero rozhodne Scholarův plán uskutečnit. Mladý voják překvapeně zamrkal. "Co tím myslíš, nechat ho krvácet?" Scholar zavrtěl hlavou. "Je to vlastně jednoduché. Pokud monstrum ví, kam jdeme, nemáme jinou možnost, než se vzdát svých plánů dosáhnout horského průsmyku a jít raději přes vrchol hory. Pokud monstrum sleduje pach krve, musíme jednoho z nás použít jako návnadu, abychom ho oklamali." Odmlčel se. "Pouze zanecháním krvácejícího muže dále dolů po cestě se můžeme spolehlivě vyhnout pronásledování bez ohledu na to, jak nás sleduje." Hero stál nehybně a jeho oči přeskakovaly mezi Scholarem a Sunnym. Po několika vteřinách se zeptal: "Jak se můžeš odvážit navrhnout něco tak ohavného?" Starší otrok mistrně předstíral, že vypadá zkroušeně a ponuře. "Samozřejmě, že mě to bolí! Ale pokud nic neuděláme, zemřeme všichni tři. Tímto způsobem alespoň chlapcova smrt zachrání dva životy. Bohové ho odmění za jeho oběť!" 'Páni, to je výmluvnost. Skoro jsem se sám nechal přesvědčit.' Mladý voják otevřel ústa, pak je zase zavřel a zaváhal. Sunny mlčky sledoval zbývající dva přeživší a odhadoval své šance na vítězství v boji. Scholar byl už z půlky mrtvola, takže ho přemoci by nebyl problém. Hero však… Hero představoval překážku. .me😉