Sunny neměl jinou možnost než se uchýlit k poslední zoufalé sázce. Neměl proti nepříteli šanci v přímé konfrontaci, alespoň ne bez výhody. Jed Krvavého moru měl být jeho skrytým trumfem, ale ukázalo se, že je téměř k ničemu. Schopnost vidět ve tmě také příliš nepomohla: Hero nějak dokázal vnímat své okolí i bez světla. Ať už používal svůj sluch nebo nějakou magickou schopnost, Sunny nevěděl – ne že by na tom nyní záleželo, když opustili jeskyni a stáli pod oblohou osvětlenou měsícem. Nyní mu zbývala už jen jedna výhoda. Skutečnost, že věděl, že tyran je slepý, a Hero ne. Jednat na základě této znalosti však bylo snazší říct, než udělat. Ale co jiného mohl dělat? Proto se snažil být co nejtišší a zazvonil na stříbrný zvonek. Pokud popis nelhal, jeho zvonění bylo slyšet na míle daleko. Jistě, tyran to také uslyší. Nyní musel Sunny jen mlčet, zdržovat a doufat, že monstrum přijde. Jak to dělal, Heroovo zmatení se pomalu měnilo v hněv. "Řekni mi to hned, nebo budeš litovat." Jeho hlas byl docela výhružný, ale mladý otrok stále neodpovídal. Jen se chvěl zimou a snažil se nesténat navzdory pulzující bolesti v hrudi. .me "Proč neodpovídáš?" Ale Sunny se neodvážil odpovědět. Zadržel dech a s hrůzou sledoval, jak se za Heroem objevuje známá kolosální postava. Jeho plíce ho pálily a srdce mu bušilo jako o závod. Bilo tak hlasitě, že se dokonce bál, že to slepý tyran uslyší. Ale samozřejmě to nemohlo být hlasitější než Heroův hlas, který stále mluvil a proměňoval se v jediný zdroj hluku na této hoře. V poslední vteřině se v očích mladého vojáka objevil náznak pochopení. Začal se otáčet a jeho meč se zvedal rychlostí blesku. Ale bylo příliš pozdě. Z temnoty se vynořila mohutná ruka a sevřela ho do železného sevření. Kostěné drápy se zařezávaly do brnění a trhaly ho na kusy. Horský král táhl Heroa zpět a nevěnoval přílišnou pozornost meči, který se mu zakusoval do zápěstí. Viskózní sliny mu stékaly z otevřené tlamy. Sunny, zkamenělý strachem, se jim pomalu otočil zády a udělal pár kroků nahoru po staré, klikaté cestě. Pak vyrazil pryč a běžel, co mu síly stačily. Za ním noční ticho roztrhl zoufalý křik. Poté následovalo hladové zařvání. Zdálo se, že Hero se nevzdá bez boje, i když jeho osud byl již zpečetěn. Ale Sunnymu to bylo jedno. Utíkal pryč, stoupal výš a výš. "Promiň, Hero," pomyslel si. "Říkal jsem, že se budu dívat, jak umíráš... ale jak víš, jsem lhář. Takže jdi a umři sám…" *** Osamělá temná hora se tyčila vysoko proti zuřícím větrům. Zubatá a hrdá zastiňovala ostatní vrcholy horského řetězce a svými ostrými hranami protínala noční oblohu. Zářivý měsíc koupal její svahy v strašidelném světle. Pod tímto světlem dosáhl vrcholu hory mladý muž s bledou pletí a černými vlasy. Jeho vzhled však neodpovídal nádheře scény: zraněný a potácející se vypadal uboze a slabě. Mladý muž vypadal jako chodící mrtvola. Jeho hrubá tunika a plášť byly roztrhané a potřísněné krví. Jeho propadlé oči byly zamlžené a bez života. Jeho tělo bylo pohmožděné, zbité a pořezané. Na rtech měl skvrny krvavé pěny. Byl shrbený a tiskl si levou stranu hrudi. Každý krok ho donutil zasténat a trhaný dech sotva unikl skrz zaťaté zuby. Sunnyho bolelo celé tělo. Ale nejvíc mu byla zima. Tak, taková zima. Chtěl si jen lehnout do sněhu a usnout. Ale místo toho pokračoval v chůzi. Protože věřil, že Noční můra skončí, jakmile dosáhne vrcholu. Krok. Krok. Další krok. Konečně se mu to podařilo. V nejvyšším bodě hory se rozkládala rozlehlá plocha ploché skály pokryté sněhem. Uprostřed ní, osvětlený měsíčním světlem, stál nádherný chrám. Jeho kolosální sloupy a zdi byly vytesány z černého mramoru a stygiánský štít a široký vlys zdobily nádherné reliéfy. Krásný a úžasný vypadal jako palác temného boha. Alespoň kdysi. Nyní byl chrám v troskách: trhliny a praskliny hyzdily černé kameny, části střechy se zřítily a vpouštěly dovnitř led a sníh. Jeho vysoké brány byly rozbité, jako by je na kusy rozbila ruka obra. Přesto byl Sunny spokojen. "Našel jsem tě," řekl chraplavým hlasem. Shromažďuje poslední zbytky sil, mladý otrok pomalu kulhal směrem ke zřícenému chrámu. Jeho myšlenky byly zmatené a nejasné. 'Vidíš to, Hero?' pomyslel si a na chvíli zapomněl, že Hero už je mrtvý. 'Dokázal jsem to. Ty jsi byl silný a nemilosrdný a já jsem byl slabý a bázlivý. A přesto jsi teď mrtvola a já jsem stále naživu. Není to legrační?' Klopýtl a zasténal a cítil, jak se okraje jeho zlomených žeber zařezávají hlouběji do plic. Z úst mu kapala krev. Ať už je Hero mrtvý nebo ne, tím jediným úderem ho dostal. 'Vlastně není. Co vůbec vy víte o tom, jaké to je být nemilosrdný? Chudáci hlupáci. Ve světě, odkud pocházím, měli lidé tisíce let na to, aby proměnili krutost v umění. A jako někdo, kdo dostával veškerou tu krutost... nemyslíš, že bych o tom, jaké to je být zlý, věděl víc než ty?' Blížil se k chrámu. 'Abych řekl pravdu, nikdy jsi neměl šanci... počkat. Na co jsem to myslel?' O chvíli později už zapomněl. Zbývala jen bolest, temný chrám a ohromující touha spát. 'Nenech se nachytat. Je to jen podchlazení. Pokud usneš, zemřeš.' Konečně Sunny dosáhl schodů černého chrámu. Začal na ně stoupat a nevšímal si tisíců kostí, které byly všude kolem. Tyto kosti kdysi patřily lidem i monstrům. Všechny je zabili neviditelní strážci, kteří se stále potulovali kolem chrámu za boží milosti. Když Sunny stoupal po schodech, jeden z beztvarých strážců se k němu přiblížil. Byl připraven uhasit jiskru života, která slabě hořela v hrudi znesvětitele, ale pak se zastavil a ucítil slabou, podivně známou vůni vycházející z jeho duše. Vůni božství. Zarmoucený a osamělý strážce ustoupil stranou a nechal Sunnyho projít. Nevědomý vstoupil do chrámu. Sunny se ocitl v grandiózní síni. Kaskády měsíčního světla padaly skrz díry v částečně zřícené střeše. Hluboké stíny obklopovaly tyto kruhy stříbrného světla a neodvažovaly se jich dotknout. Podlaha byla pokryta sněhem a ledem. Na vzdáleném konci síně byl velký oltář vytesaný z jednoho kusu černého mramoru. Byla to jediná věc uvnitř chrámu, které se sníh nedotkl. Sunny zapomněl, proč sem přišel, a zamířil k oltáři. Chtěl jen spát. Oltář byl suchý, čistý a široký jako postel. Sunny na něj vylezl a lehl si. Zdálo se, že umře. Byl s tím smířený. Sunny se pokusil zavřít oči, ale zastavil ho náhlý hluk přicházející ze směru vstupu do chrámu. Otočil hlavu, aby se podíval, aniž by byl jen trochu zvědavý. To, co uviděl, by mu vehnalo mráz do zad, kdyby mu nebyla taková zima, únava a lhostejnost. Stál tam Horský král a díval se na něj svými pěti slepými očima. Byl stále mohutný, děsivý a odporný. Pod jeho kůží se stále zběsile pohybovaly červovité útvary. Čichal ve vzduchu a slintal. Pak otevřel tlamu a pohnul se dopředu, pomalu se blížil k oltáři. 'To je ale ošklivý bastard,' pomyslel si Sunny a najednou si stiskl hrudník a svíjel se v záchvatu mučivého kašle. Krvavá pěna mu vyletěla z úst a dopadla na oltář. Černý mramor ji však brzy absorboval. O vteřinu později byl stejně nedotčený jako předtím. Tyran se už chystal k Sunnymu. Už natahoval ruce, aby ho chytil. 'Asi je to konec,' pomyslel si a smířil se se svým osudem. Ale v poslední vteřině se náhle v temném chrámu rozezněl hlas Kouzla. [Obětoval jsi se bohům.] [Bohové jsou mrtví a nemohou tě slyšet.] [Tvá duše nese znamení božství.] [Jsi chrámový otrok.] [Bůh stínů se probouzí ze svého věčného spánku.] [Sesílá požehnání zpoza hrobu.] [Dítě stínů, přijmi své požehnání!] Před Sunnyho ohromenýma očima se stíny, které zaplňovaly velkou síň, náhle pohnuly, jako by ožívaly. Vpřed se vyřítily chapadla temnoty a zapletly Horského krále do paží a nohou. Mocný tyran se bránil a snažil se osvobodit. Ale jak by mohl odolat moci boha? Stíny táhly Horského krále zpět a táhly ho různými směry. Tyran otevřel tlamu a unikl z ní zuřivý výkřik. V další vteřině se jeho tělo roztrhlo a rozpadlo na kusy. Krev, vnitřnosti a useknuté končetiny dopadly na podlahu v karmínovém proudu. A jen tak to hrozné stvoření zemřelo. Sunny zamrkal. Opět byl sám ve zříceném chrámu. Velká síň byla temná a tichá. A pak Kouzlo zašeptalo: [Zabil jsi probuzeného tyrana, Horského krále.] [Probuď se, Bezslunný! Tvá noční můra skončila.] [Připrav se na hodnocení…] .me😉