Maeve okamžitě vycítila, že něco není v pořádku. "Zlobí tě zase ta rána? Před chvílí jsi mi říkal, že jsi v pohodě. Tohle si představuješ pod pojmem 'v pohodě'?" Aniž by čekala na Byronovu odpověď, popadla ho za ruku a vedla ho zpět do obývacího pokoje. "Do nemocnice odmítáš jít, ale já o první pomoci něco vím. Jestli ti to nevadí, můžu ti pomoct." Byron se zamračil, ale tentokrát neprotestoval a jen tiše zavrčel na souhlas. Maeve ho dovedla k pohovce a opatrně mu vyhrnula košili, aby ranu prohlédla. Dech se jí zadrhl v hrdle, když uviděla obvaz na jeho břiše, prosáklý krví. "Ta rána je tak strašně potrhaná, a přesto dokázal Jeffa sundat jediným kopem. Je opravdu tak silný, nebo je Jeff jen tak neschopný?" napadlo ji. Zahnáním těch myšlenek stranou začala Maeve rozbalovat obvaz, jejímž hlasem zněl jemně a uklidňujícím tónem. "Budu se snažit, jak nejvíc to půjde. Když to bude bolet, řekni mi." Byronovy oči zůstaly upřené na ni. Její tvář byla tak blízko jeho rány, že cítil její vřelý, něžný dech na své kůži. Určitě se právě osprchovala – zachytil slabou vůni bílé lilie, lehkou a uklidňující. S každým opatrným pohybem se zdálo, že se vůně přibližuje a naplňuje vzduch kolem nich. Čas se zdál být natažený, pozastavený v tomto intimním okamžiku. "Hotovo," řekla konečně Maeve a s uspokojeným úsměvem odstoupila poté, co dokončila nový obvaz. "Jen to udržuj v suchu a vyhýbej se čemukoli příliš fyzickému, jinak se ti to zase roztrhne." Byron těžce polkl, když poslouchal její jemné instrukce. "Omlouvám se, že jsem dřív dělal ukvapené závěry," řekl, jeho hlas byl tichý, ale upřímný. Maeve zamrkala, zaskočená nečekanou omluvou. Vzhlédla a setkala se s jeho hlubokýma hnědýma očima. Byly klidné, jako stojatá voda v rybníce, a přesto v sobě skrývaly vzdálenou, nedosažitelnou kvalitu, jako světlo vzdálené hvězdy – tajemné a nemožné plně pochopit. Její srdce vynechalo úder. "To je... to je v pořádku. Neměla jsem tušení, že za tím vším stojí můj bývalý, takže chápu, proč sis myslel to nejhorší." Chtěla ho ujistit, že na tom opravdu nezáleží, že ji to tolik netrápilo. Ale ta slova jí uvízla v hrdle. Veškerá frustrace, hněv, strach a nejistota, které pohřbila hluboko uvnitř, se vzedmuly jako balón. Byronova prostá omluva působila jako špendlík, který to všechno nechal vybuchnout dokořán. Emocemi Maeve zmítaly, až ji oči pálily a štípaly, dokud se stěží dokázala ubránit slzám. Potom se najednou místnost ponořila do tmy – vypadl proud. Slzy, které se Maeve tak usilovně snažila zadržet, se v okamžiku vylily a tiše stékaly po jejích tvářích. "To je v pořádku, vážně. Tady se to stává pořád. Proud by měl brzy naskočit," zamumlala Maeve, jejímž hlasem zněl napjatě, jak se snažila Byrona uklidnit a přinutit se znít vyrovnaně. Tiše plakala, její tvář zůstala klidná, až na slzy, které se jí hromadily v očích. Několik horkých kapek dopadlo na hřbet Byronovy ruky a prozradilo její fasádu. "Vážně? Moje omluva ji tak vyděsila, že pláče? Co se to sakra děje?" pomyslel si Byron, jehož tváří přelétla frustrace. Stiskl rty do tenké linky a odešel do nějakého kouta obývacího pokoje. Maeve se snažila, seč mohla, aby se udržela, odhodlaná neukázat Byronovi, jak se cítí zranitelná. Ale právě v tu chvíli světla znovu zablikala. Překvapeně vzhlédla a její zarudlé, opuchlé oči se setkaly s Byronovými. Stál u vypínače a zíral na ni s prázdným výrazem. Potom klidně znovu zhasnul světla. "Klidně si poplač. Já už je nezapnu," prořízl tmu jeho hluboký hlas. Maeve oněměla, rozpolcená mezi frustrací a nečekaným nutkáním se smát. Kupodivu se tíha na hrudi začala zvedat a rozpouštět jako mýdlové bubliny unášené jejími slzami. Srdce se jí zdálo o něco lehčí. "Už je můžeš zapnout. Už jsem skončila," řekla. Světla se rozsvítila a Maeve se narovnala, jako by se nic nestalo. "Mám obavy, že tam pořád můžou být skryté kamery," řekla a rychle změnila téma. "Můžeš to pro mě zkontrolovat?" Byron krátce přikývl. Po důkladném prohledání místnosti se oba ulevilo, že nenašli žádné další kamery. Maeve se obzvlášť bála o svou ložnici a koupelnu, ale naštěstí byly obě čisté. Když dorazili k Byronově pokoji, Maeve otevřela dveře a řekla: "Nečekala jsem, že se nastěhuješ tak rychle, takže jsem neměla čas všechno připravit. Třeba... tvoji postel." Byronova tvář zůstala nečitelná, když se na ni podíval. "Takže dneska spím na podlaze?" Maeve zaváhala a pomyslela si: "Nechat zraněného muže spát na podlaze? To se mi prostě nelíbí. Ale jediná postel je v mém pokoji." "Co takhle... budeš sdílet moji postel?" vyhrkla Maeve dřív, než se stačila zastavit.