Dveře auta se otevřely. Karel je jednou rukou přidržel a druhou natáhl k Naomi. Jejich ruce se dotkly právě ve chvíli, kdy se Tereza otočila. Měla se cítit zraněná, když to viděla, ale místo toho byla klidná. Možná konečně všemu porozuměla. Proto tam teď mohla tak tiše stát. Dřív by se vyplakala k smrti. Ale teď myslela jen na to, že se Karlovi postaví. „Karle,“ řekla, rty se jí chvěly, hlas nejistý, „co jsi tím přesně myslel?“ Naomi vystoupila z auta, její ruka stále spočívala v Karlově paži. Jejich dlouhé stíny se slévaly pod měsíčním svitem. Karel se choval, jako by Terezu neslyšel, a vedl Naomi směrem k vile Joyacre. Tereza už ztratila přehled o tom, kolikrát ji takhle ignorovali. Její srdce už utrpělo příliš mnoho ran. Ale když šlo o její dceru, nemohla ustoupit. Než se nadála, popadla Karla za zápěstí překvapivou silou. „Karle!“ Její hlas prořízl noc. „Dlužíš mi vysvětlení.“ Karel se konečně zastavil a otočil, jeho pohled byl ledový. Rychlým pohybem se bez námahy vymanil ze sevření. „Jsi zaneprázdněná prací,“ řekl chladně, „a Jolanda je ještě malá. Potřebuje péči. Až budeš zase těhotná, Naomi se o Jolandu postará.“ To byl Karel, vždycky se rozhodoval sám a vyhlašoval to jako rozkazy, ne jako diskusi. Ale tentokrát Tereza odmítla přijmout jeho jednostranné rozhodnutí. Když poprvé plánovala své školení v sousedním městě, osobně vybrala pro Jolandu chůvu. Teprve minulý měsíc se dozvěděla, že Karel chůvu už dávno propustil. Během jejího půlročního pobytu se Naomi nastěhovala do vily Joyacre, kde všichni tři žili společně jako šťastná rodina. Tereza se vždycky vyhýbala scénám a držela se slabé naděje, že ji Karel ještě respektuje jako svou ženu. Ale teď jí brali i dceru. Nemohla prostě odejít. Když šlo o péči o Jolandu, Terezina klid konečně praskl. „Můžu vychovat svoje vlastní dítě,“ řekla, hlas se jí chvěl. „Nepotřebujeme žádné cizí.“ Karel Tereziny protesty smetl, jako by nic neznamenaly. „Věc je rozhodnutá,“ prohlásil stroze, jeho tón nedával prostor pro argumenty. Terezina trpělivost konečně přetekla. „Řekla jsem, že se postarám o svou vlastní dceru!“ Její hlas zazněl ostřeji, než si kdy dovolila. Vzduch zhoustl napětím. Naomi, která si všimla narůstajícího konfliktu a tiše stála za Karlem, jemně vstoupila: „Karle, možná byste si to měli promluvit? Já se půjdu podívat, jak se má Jolanda.“ Počkala na Karlův souhlasný pokývnutí a pak se vydala zpět směrem k vile Joyacre. Právě v tu chvíli ji zastavil Terezin ostrý rozkaz: „Naomi, zůstaň stát.“ V okamžiku, kdy se Naomi ohlédla, Terezina ruka vylétla a na její tváři přistála hlasitá facka. Karel Terezu okamžitě odstrčil a ochranitelsky objal Naomi. „Ubližuje ti?“ zeptal se naléhavě a prohlížel si rudou skvrnu, která se jí rozlévala na tváři. Naomi si zakryla pálící tvář, v očích se jí s dokonalým načasováním objevily slzy, ztělesnění nevinnosti. Karel se bál o Naomi. Ale Tereza necítila žádnou vinu. Žádná slušná žena by se takhle nemíchala do manželství. Ale zase je k tanci potřeba dvou. Karel nesl stejný díl viny. Právě když Tereza otevřela ústa, aby něco řekla, z vily Joyacre přiběhla malá postavička. Jolanda přiběhla v chvatu, její malé nožky bosé na zemi. V okamžiku, kdy se přiblížila, vrhla se k Naomi a oběma rukama se jí pevně chytila kolem nohou. Její velké oči se zalily starostmi, když vzhlédla. „Slečno Naomi, bolí to?“ zašeptala, hlas se jí chvěl. Jolanda se chystala do postele, když oknem uviděla přijíždět otcovo auto. Když zahlédla, že se vrací se slečnou Naomi, seběhla dolů. Ke dveřím dorazila právě ve chvíli, kdy Tereza dala facku. Bez váhání k nim přiběhla a nechala boty za sebou ve spěchu. Tereza stála jako přikovaná a sledovala, jak její manžel a dcera utěšují tuhle cizinku. V hrudi jí vystřelila ostrá bolest. Skoro slyšela, jak jí puká srdce. Ale nejvíc ji bolelo, když viděla, jak ji malá růže, kterou vypěstovala, teď bodá svými trny. Její ruka se chvěla, když natáhla ruku, její hlas se zlomil: „Jolando.“ Tereza sotva vyslovila jméno, když se Jolanda otočila, tvář jí hořela hněvem. V příštím okamžiku se Jolanda vrhla na Terezu a malými pěstmi ji mlátila do stehen. „Zlá maminka! Zlá maminka!“ křičela, hlas se jí hněvem lámal. „Proč jsi ubližovala slečně Naomi? Nesnáším tě!“ Tereza zkameněla, tvář jí v okamžiku zbledla. Uvědomění ji zasáhlo jako fyzická rána. Všechno, za co bojovala v bitvě o opatrovnictví, nebylo nic než její vlastní hloupá fantazie. Ani její manžel, ani její dcera ji už nechtěli. V tu chvíli se stala pointou krutého vtipu svého vlastního života. Ale nejbolestivější na tom bylo, že nosila další dítě muže, který ji nikdy nemiloval. Tereza si sotva všimla, jak dlouho ji Jolanda mlátila, kdy to přestalo, ani co jiného malá holčička křičela. Ta dvě slova „Zlá maminka“ zabila každou zbývající naději. Otupělá stála dlouhou chvíli jako přikovaná. Pak se dutě zasmála a odešla, aniž by se vůbec podívala na Karla nebo Jolandu. Za ní Karel a Jolanda dál objímali Naomi a vůbec si nevšimli Terezina odchodu. Když zahnula za roh, ještě naposledy se ohlédla na ty dva lidi, kteří pro ni pět let znamenali celý svět. Karel držel Naomi za pravou ruku, zatímco se Jolanda držela její levé, a společně kráčeli, všichni tři vytvářeli obraz milující rodiny vracející se domů. Tereziny rty se chvěly do podoby úsměvu, veškerý její smutek uvnitř. Toužila plakat, ale slzy se odmítaly objevit. Těchto pět let ji vysálo do sucha. Už nikdy se nespálí, aby jim svítila na cestu. Odcházela od vily Joyacre sama a krok za krokem si v mysli přehrávala posledních pět let. Někde uvnitř vždycky věděla, že ji tenhle vztah požírá zaživa. Jen si to nedokázala přiznat. Ale teď měla oči otevřené. Od této chvíle bude na prvním místě ona sama. Tereza si vzala taxík zpátky do vily Brocade. V pracovně připravila novou rozvodovou dohodu, v níž uvedla, že veškerý majetek bude rozdělen rovným dílem a že nebude usilovat o opatrovnictví dcery. Podepsané papíry úhledně položila na stůl a pak projela nocí zpět do sousedního města. ***** Po nočním odpočinku šla Tereza brzy ráno do nemocnice. Sloužící lékařkou byla její stará spolužačka ze školy, Sylvie Morrisová, která znala některé Tereziny manželské potíže. Když Sylvie slyšela Terezino rozhodnutí ukončit těhotenství, byla šokovaná. „To dítě nepřišlo snadno,“ řekla Sylvie. „Proč se ho teď vzdávat? I když je mezi vámi zle, můžeš si dítě nechat bez toho chlapa.“ Tereza se Sylvii pevně podívala do očí, její hlas byl pevný. „Sylvie, skutečná síla ženy spočívá v tom, že činí zodpovědná rozhodnutí o mateřství. A navíc záleží i na mém životě. Operace bude dnes ráno. Tohle je moje konečné rozhodnutí.“ Tereza z minulosti už neexistovala. Od této chvíle si bude svou lásku vyhrazovat pro sebe a pro ty, kterým na ní skutečně záleží. Ti, kteří ji nedokázali milovat, si v jejím životě nezasloužili žádné místo.