Celine se zamračila. „Jak to myslíš s tím flirtováním?" Adam zatnul zuby. „Oblékáš se jako děvka!" Cože? Jako děvka? „Radši mi to vysvětli, Adame Alvarezi!" odsekla Celine. Adam sklopil zrak a prohlížel si její krátké šaty. „Skoro ti lezou stehna ven. Jsi tak zoufalá, že potřebuješ, aby se lidi dívali na tvoje nohy?" Jasně, ty šaty byly trochu kratší, ale vybrala je pro ni Robin. Řekla: „Nikdy neukazuješ nohy, a tak má Carly šanci se s nimi vytahovat. Dneska všem ukážeme, kdo má ve skutečnosti nejlepší nohy v Mercity." Celine zvedla obočí. „Zdá se, že ses mi na ty nohy díval, pane Alvarezi." Adam zamrzl. Celine se opřela o zeď, její postoj byl ledabylý, ale elegantní. Pomalu zvedla pravou nohu a křišťálovým podpatkem se dotkla jeho kotníku. Adam tam stál v černých kalhotách na míru, které zvýrazňovaly jeho dlouhé nohy, a vyzařoval chladnou eleganci a zdrženlivost. Od kotníku Celine pomalu šplhala nahoru po jeho lýtku v dráždivém, promyšleném pohybu. Byla to svůdnost i provokace. Adam se na ni chladně podíval. „Co to děláš?" Celine se ušklíbla. „Pane Alvarezi, čí nohy se vám líbí víc – moje, nebo Carlyiny?" Adamův pohled na ni spočinul, uchvácen jemnými rysy její tváře, které vyzařovaly téměř éterickou krásu. Vypadala jako nadpozemský anděl, a přesto ho tady odvážně pokoušela. Všiml si její krásy už včera večer, skryté za těmi černými brýlemi, ale nečekal, že bude tak ohromující. Nicméně, na její tváři bylo něco povědomého. Celininy jasné oči se jiskřily zlomyslností. „Pokoušela se tě někdy Carly svést svýma nohama, pane Alvarezi?" Adamovi se zatajil dech. Naklonil se blíž, aby se na ni podíval. „Celine, jsi opravdu taková děvka? Myslíš na chlapy celý den a dokonce sis najala osm společníků!" Vyhnul se odpovědi na její otázku ohledně Carly. To byl možná ten nejzdvořilejší způsob, jakým mohl muž chránit ženu. Jeho vztah s Carly byl velkolepý milostný příběh z jejich mladých, bezstarostných dnů. Carly ho musela v určitém okamžiku svést. To bylo jediné vysvětlení, proč tak živě přetrvávala v jeho paměti. Carly byla opravdu požehnaná, že jí takový chladnokrevný muž zůstal tak dlouho oddaný. Adam ji nikdy nemohl označit slovem jako „děvka". Ačkoli se Celine usmívala, její oči zůstávaly chladné jako led. „Ano, pane Alvarezi. Je problém s tvým mužstvím. Protože mě nedokážeš uspokojit, musím si najít někoho zdravého. Pojďme se už rozvést. Pokud jeden muž nefunguje, najdu si jiného, který bude." Zase řekla, že má problémy! Ta ženská je neuvěřitelná! Adam uchopil její jemnou čelist. „Je to nějaká provokace? Jsi tak zoufalá, že chceš zjistit, jestli mám problémy?" Cože? Celine zamrzla. Adam se naklonil blízko, jeho rty se vznášely blízko jejích s téměř dráždivou blízkostí. Přesto jeho slova byla ledová a odtažitá. „Nedělej si iluze, Celine. Nikdy se tě nedotknu. Ta, kterou miluji, je Carly." Ta, kterou miloval, byla Carly. Nemusel to ani říkat. Celine to už věděla. Přesto ji to bodlo do srdce. Nebyla to ostrá bolest, ale tupá, neutuchající bolest, která se šířila v nesčetných drobných vlnách. V tu chvíli se ozval sladký hlas. „Adame." Celine vzhlédla a uviděla Carly, jak tam stojí. Carly, proslulá Šarlatová růže z Mercity, byla kráska s rubínovými rty a perlovými zuby. Léta tanečního tréninku jí dala ladnou, pružnou postavu. Když ji Adam uviděl, okamžitě pustil Celine a vykročil k Carly. Sklopil zrak, aby se setkal s jejím pohledem. Jeho oči byly plné tepla, které Celine nikdy předtím neviděla. „Jsi tady!" Carly přikývla, než se podívala na Celine. „A tohle je?" Carly ji vůbec nepoznala. Ale Celine na Carly nikdy nezapomene. Pravda byla, že Celine a Carly nebyly ani vlastní, ani nevlastní sestry. Hayden nebyl Celinčin biologický otec. Byl to její nevlastní otec. Jednou měla Celine šťastnou rodinu. Její otec, Aaron Tate, a její matka, Lucy Garcia, se navzájem milovali. Aaron ji velmi miloval. Každý den ji zvedal vysoko do vzduchu. „Moje malá Celine vyroste tak šťastná." Pak jednoho dne zmizel. Jeho bratr, Hayden, se se svou dcerou Carly nastěhoval do Aaronova domu a Lucy se stala i Carlyinou matkou. Lucy se znovu vdala za Celinčina strýce. Od té doby směřovala veškerá její náklonnost pouze k Carly, ne k Celine. Když Carly získala v testu 99 bodů a Celine 100, Lucy ji potrestala. „Proč nemůžeš nechat Carly zazářit? Musíš ji vždycky překonat?" Když Carly onemocněla, ostříhali jí vlasy kvůli chemoterapii. Plakala, že vypadá ošklivě. Lucy okamžitě ostříhala Celine hlavu. „Musíš být ošklivá s Carly. Tak přestane plakat." Noc co noc se Lucy, Hayden a Carly tulili k sobě a jejich smích se rozléhal po chodbě. Celine stála venku a plakala, zatímco svírala panenku, kterou jí koupil Aaron. „Mami, bojím se." Nakonec začala Carly říkat Lucy „mami". Lucy byla nadšená, ale Carly řekla: „Mami, můžeš mít jen jednu dceru." V deštivý den Lucy odvezla Celine na venkov a nechala ji tam. Malá Celine pronásledovala auto a vzlykala. „Neopouštěj mě, mami! Budu hodná holka. Budu tě poslouchat. Nechám Carly všechno! Chci tě obejmout, mami! Bojím se!" Svírala panenku a těžce spadla do bláta. Bezmocně sledovala, jak Lucy odjíždí a mizí z jejího dohledu. Celine na Carly nikdy nezapomene. V tu chvíli přiběhl Benjamin. „Carly, ona je tvoje sestra. Je to Celine!" Carly nevěřícně zamrzla. „Ty jsi… Celine?" Celine věděla, že Carly na ni vždycky shlížela. Jako děti ji Carly na každém kroku překonávala. Vždycky byla výjimečná. Později dokonce chodila s Adamem, dědicem rodiny Alvarezů. Carly, vychovaná v luxusu a lásce, se stala hrdou a nedotknutelnou. Benjamin byl opět ohromen Celinčinou nádhernou krásou. Zamumlal: „Nečekal jsem, že bude Celine vypadat tak úžasně." Carlyiny vzpomínky na Celine z dětství byly vágní, protože nikdy nevěnovala této nemilované sestře velkou pozornost. Ale nebyla Celine ošklivé káčátko z venkova? Carly přistoupila blíž. Její pohled přejel po Celine s tenkou vrstvou skrytého pohrdání. „Celine, nečekala jsem, že se budeš krášlit jako já." Celine oněměla. No, Carly si mohla myslet, co chtěla, pokud byla šťastná. Celine narovnala svá štíhlá záda a usmála se beze slova. Světla na chodbě vrhala jemnou záři na její jemnou, éterickou tvář. Už nebyla ta malá Celine jako dřív. V tu chvíli se Carly ozvala. „Celine, slyšela jsem, že se s Adamem rozvádíte. Nedokážeš přežít bez muže, co? Uchylovat se k mužským společníkům, abys zaplnila prázdnotu? Kdybych byla tebou, seženu si práci." Otočila se k Adamovi a dodala povýšeným tónem: „Adame, Celine se o tebe tak dlouho starala. Měl bys jí alespoň pomoct najít práci. Třeba jako hospodyně." Adamův pohled se stočil k Celine. Benjamin se vmísil: „Carly, každá práce vyžaduje kvalifikaci. Jaké má Celine vzdělání?" Carly si zřejmě na něco zábavného vzpomněla. Zvedla bradu s úsměvem a řekla: „Odešla ze školy, když jí bylo 16."