Dunivý bas pulzoval Sophiinými kostmi, když se prodírala tlumeně osvětleným klubem, její mysl zahalená oparem šampaňského a nejistoty. Mžikání neonových světel a horko z přeplněného tanečního parketu v ní vyvolávaly pocit odtržení od reality a zároveň pohlcení vším tím. Neměla by tu být – zrovna dnes večer, noc před svatbou – ale přesto tu byla. U baru si ho všimla. Jeho pohled byl na ni upřený od chvíle, kdy vstoupila. Tmavé oči, ostrá čelist, oblečený v dokonale padnoucím obleku – vypadal jako někdo, kdo sem nepatří, podobně jako ona sama. A přesto tam stál, s whisky v ruce, a kolem něj se vznášela aura nonšalance jako plášť. "Další šampaňské pro nastávající nevěstu?" zeptal se, jeho hlas prořízl hluk. Jeho tón nebyl posměšný, ale byl protkaný něčím jako pochopením, jako by v ní viděl víc, než chtěla odhalit. Sophiina ruka instinktivně zamířila k zásnubnímu prstenu, připomínce všeho, čím měla být. "Jak jsi…?" "Máš ten pohled." Napil se ze svého drinku, jeho oči se nikdy neodvrátily od jejích. "Jako bys stála na okraji něčeho velkého a nejsi si jistá, jestli se do toho ponořit, nebo odejít." Jeho slova jí poslala mráz po zádech, znepokojivou ozvěnu jejích vlastních myšlenek. Otevřela ústa, aby to popřela, ale pravda byla, že nemohla. Ethan byl na papíře vším – úspěšný muž, pohledný, stabilní. A přesto jí na tom všem připadalo něco prázdného, dokonce i teď. "Neutíkám," zamumlala, téměř pro sebe, ale on ji slyšel. "Tak proč jsi tady?" Zvedl obočí. "Nějaká noc před svatbou. Opravdu to nevypadá jako chování někoho, kdo si je jistý svými rozhodnutími." Stáhlo se jí hrdlo. Nebylo jeho věcí ji soudit, a přesto měl pravdu. Bublinky šampaňského v jejím krevním oběhu v ní vyvolávaly pocit lehkosti, ale také křehkosti, jako sklo čekající na roztříštění. "Jsem Gabriel," řekl a nenabídl žádné další vysvětlení. "Sophia." Nevěděla, proč to řekla, ale jakmile její jméno vyšlo ven, připadalo jí to nějak lehčí, méně zatížené. "Rád tě poznávám, Sophie." Jeho rty se zkroutily do polovičního úsměvu, který nedosáhl k jeho očím. "Myslím, že nemám moc právo soudit. Jsem tu ze stejného důvodu jako ty, pravděpodobně." Dlouze se napil, whisky zmizela jedním hltem. "Z jakého důvodu?" zeptala se Sophia a opřela se o bar, jako by ji mohl ukotvit. "Zlomené srdce." Jeho hlas byl tichý, sotva slyšitelný přes hudbu, ale zachytila v něm tíhu. "Našel jsem svou přítelkyni po třech letech s jiným mužem. Dnes večer." Sophia zamrkala, ta slova ji zasáhla silněji, než čekala. "To je mi… líto." Pokrčil rameny, ale ten pohyb byl strnulý, bolestivý. "Neboj se. Asi jsem byl jen slepý k tomu, co bylo přede mnou." Jeho pohled sklouzl k jejímu zásnubnímu prstenu. "Ale pak nejsem jediný, kdo je slepý, že?" Místnost se mírně zhoupla, kombinace příliš velkého množství šampaňského a vířící bouře emocí. Měla se cítit uražená jeho narážkou, ale místo toho to bylo jako otevření dveří, dveří, kterými si nebyla jistá, jestli chce projít. "Tancuj se mnou," vyhrkla, slova se uvolnila dřív, než je mohla zastavit. Gabriel se na ni podíval, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyšel. "To asi není dobrý nápad." "Možná," souhlasila a cítila se odvážnější pod tlumeným světlem klubu a jemným bzukotem v žilách. "Ale možná je to přesně to, co oba potřebujeme." Zaváhal na okamžik, pak dopil zbytek svého drinku. "Dobře," řekl nakonec, jeho hlas byl drsný, ale ne nelaskavý. "Jeden tanec." Přesunuli se na přeplněný taneční parket, hudba kolem nich pulzovala a tlačila je blíž k sobě. Gabrielovy ruce našly její pas a stabilizovaly ji, když se houpali. Sophia se k němu naklonila, její tělo se pohybovalo do rytmu, její mysl blaženě otupělá poprvé po měsících. Tíha světa, její blížící se svatby, každého očekávání a zodpovědnosti, jako by opadla. "Dělá tě šťastnou?" Gabrielův hlas byl sotva šepot, jeho dech teplý na jejím uchu. Ta otázka se vznášela mezi nimi jako hustý mrak. Ethan dával smysl. Usnadňoval jí život, uhlazoval ho, jako dílek skládačky, který zapadl tam, kam měl. Ale dělal ji šťastnou? "Nevím," zašeptala zpět, to přiznání jí připadalo jako zrada a zároveň uvolnění. Gabriel se mírně odtáhl a zkoumal její tvář. "Měla bys vědět." Než mohla odpovědět, svět se prudce naklonil. Alkohol proudící jejím tělem způsobil, že se všechno točilo, a ona zakopla. Gabrielovy paže se kolem ní stáhly. "Jsi v pořádku?" zeptal se, v jeho očích byl upřímný zájem. "Potřebuju se jen nadechnout," zamumlala a snažila se ustálit. Blikající světla a hlasitá hudba byly příliš, přemáhaly její smysly. Gabriel neváhal a vedl ji k východu. Venku jí chladný noční vzduch zasáhl kůži, ale jen málo pomohl vyčistit mlhu v její hlavě. Snažila se zhluboka nadechnout, ale i to se zdálo příliš obtížné. "Něco je špatně," zamumlala a těžce se o něj opřela. "Nepila jsem toho tolik…" "Nech mě ti zavolat taxi," řekl Gabriel, v jeho hlase byl zřetelný zájem. Ale když sáhl po telefonu, Sophiiny nohy ji vypověděly službu. Zachytil ji, než dopadla na zem, a kolébal ji v náručí. "Nemůžu domů," sípala. "Nemůžu jim dovolit, aby viděli…" "Dobře, dobře." Gabrielův hlas se zdál být velmi vzdálený. "Mám poblíž hotelový pokoj. Můžeš si tam odpočinout, dokud se nebudeš cítit lépe." Přes opar Sophia cítila, jak ji zvedají do auta. Městská světla se rozmazávala za oknem, jak jí hlava klesala na Gabrielovo rameno. Měla se bát, věděla vzdáleně. Místo toho se cítila v bezpečí v náručí tohoto cizince, bezpečněji, než se cítila roky. Za boží milosti. Hotelový pokoj byl luxusní třídy, celý v krémové a zlaté barvě. Gabriel ji jemně položil na postel a okamžitě ustoupil. "Já si vezmu gauč. Jen si odpočiň." "Zůstaň." Sophia natáhla ruku k jeho ruce, místnost se kolem ní točila. "Prosím. Nechci být dnes večer sama." Dlouho váhal, jeho pohled byl plný konfliktu. "Sophie, neměli bychom…" Ale ona ho stáhla dolů do polibku, její potřeba útěchy, úniku, přemohla její lepší úsudek. Gabrielovy rty se s jejími setkaly nejprve váhavě, pak s rostoucí intenzitou, jako by se i on topil a ona byla jeho záchranné lano.