Sofiiny ruce se chvěly, když sáhla po klice dveří, tíha otcových slov jí stále zněla v hlavě. "Už nejsi součástí této rodiny." Ta chladná, nemilosrdná slova se jí zařezávala do srdce jako ostří nože. Celý její život se točil kolem Felix Corporation a neustálého boje o to, aby se osvědčila. A teď tu stála, odvržená, ponížená, její pozice jí byla vyrvána se stejnou lehkostí, s jakou by někdo smetl nepříjemnost. Když otočila klikou a vyšla z Ronaldovy kanceláře, přivítal ji mrazivý pocit známosti. Jen pár kroků od ní stála Olivia s tím otravným úsměvem na tváři. Její dokonale upravené nehty bubnovaly o kožený popruh její značkové kabelky a v očích se jí zračilo škodolibé uspokojení. Sofiin dech se zadrhl v hrdle a srdce jí bušilo jako o závod. Bylo to, jako by vcházela do pasti a Olivia byla lovec, který čekal, až její kořist zakopne. "No, no..." Oliviin hlas byl jako hedvábí namočené v jedu. "Nečekala jsem, že odtamtud vyjdeš tak brzy. Otec ti musel dát pořádně co proto." Udělala krok blíž, její hlas prosycený falešnou soustrastí. "Chudinko." Sofiina krev vřela. Každý nerv v jejím těle křičel, aby vyjela, aby smetla ten samolibý výraz z Oliviiny tváře. Místo toho se však donutila k úsměvu. Chladnému, zkroucenému úsměvu, který jen stěží dosáhl k jejím očím. "To byl celou dobu tvůj plán, že?" zeptala se hlasem prosyceným sarkasmem. "Vlézt se sem, překroutit všechno a všechny kolem, dokud nebudu padouchem příběhu já? Ukrást mi otce, pozici... snoubence. Bravo, Olivio. Opravdu ses překonala." Oliviiny oči se zaleskly a mírně naklonila hlavu, předstírajíc nevinnost. "Ach, Sofie," zamumlala a položila si ruku jemně na hruď. "Není to moje vina, že jsi to nezvládla. Vždycky jsi byla trochu nepořádná, viď? Já jsem jen... pomohla, kde jsem mohla." Sofiin ret se zkroutil. "Pomohla? Tomu, co jsi mi udělala, říkáš pomoc?" Udělala krok vpřed a hlas se jí snížil do nebezpečného šepotu. "Sabotuješ mě od začátku. Šeptáš lži otci do ucha, maluješ mě jako bezohlednou, nezpůsobilou. Víš vůbec, co jsi udělala? Otravuješ všechno." Oliviin úsměv se rozšířil. "Ach, nebuď tak dramatická, Sofie. Nemusela jsem nic šeptat. Sama jsi si zničila život. Opravdu, všechno, co jsem musela udělat, bylo sedět a sledovat, jak se sama zničíš." Naklonila se blíž a její hlas byl posměšný. "A co se týče Ethana... no, můžeš mu to vyčítat, že si vybral mě? Jsem všechno, čím ty nikdy nebudeš. Elegantní, vyrovnaná... stabilní." Zmínka o Ethanovi poslala Sofií vlnu hněvu. Celou dobu to byla Olivia, která tkala svou síť a čekala, až do ní Sofie spadne. A teď tam stála a škodolibě se usmívala. "Myslíš si, že jsi vyhrála, že?" řekla Sofie chladným, smrtícím hlasem. "Myslíš si, že jen proto, že máš otcovu přízeň a Ethana omotaného kolem prstu, jsi vyhrála tuhle malou hru." Olivia zvedla obočí a po tváři jí přelétlo pobavení. "Hra? Sofie, tohle nikdy nebyla hra. Tohle je byznys. A přiznejme si to – nikdy jsi pro tenhle svět nebyla stvořená. Jsi příliš emocionální, příliš… nevyzpytatelná." Sofiiny pěsti se zatnuly podél těla, nehty se jí zaryly do dlaní. "To si říkáš, abys mohla v noci spát? Že jsi nějakým způsobem lepší? Protože já ti to nežeru. Jsi jen had v nóbl šatech, Olivio. Bez ohledu na to, jak moc se snažíš, nikdy nebudeš jako já." Oliviiny oči potemněly a poprvé jí maska klidu sklouzla. "Ach, já nepotřebuju být jako ty, Sofie. Už jsem si vzala všechno, na čem záleželo." Naklonila se blíž a její hlas zledovatěl. "Tvého otce, tvou společnost, tvou pověst. Je s tebou konec." Sofiino srdce závodilo, ale odmítala Olivii ukázat, že praská. "Myslíš si, že je to u konce?" řekla hlasem, který byl i přes bouři zuřící uvnitř ní klidný. "Jsi bláhová, pokud tomu věříš. Ještě jsem neskončila. Ani zdaleka." Olivia se temně zasmála a přehodila si vlasy přes rameno. "To je roztomilé, Sofie. Opravdu. Ale zdá se, že nechápeš – už se za tebe nikdo nepostaví. Teď jsi úplně sama. Dokonce i tvůj drahocenný Ethan prohlédl." Zmínka o Ethanovi Sofii znovu zasáhla jako rána do břicha, ale nezachvěla se. Nemohla. Ne před Olivií. "Ethan je hlupák, stejně jako ty," vyplivla. "Pokud si myslí, že být s tebou je vítězství, je ubožejší, než jsem si myslela." "Opatrně," zasyčela Olivia a přimhouřila oči. "Šlapeš na tenký led. Mohla bych tě nechat vyškrtnout ze všech obchodních kruhů ve městě jediným telefonátem. Vlákneš se na vlásku, Sofie." Sofie cítila, jak se místnost uzavírá, ale stála zpříma. "Nemám už co ztratit, Olivio. Ale ty? Ty máš všechno. A až se to všechno kolem tebe zřítí – protože se to stane – budu tam. Budu se dívat." Oliviina tvář se zatřásla a její fasáda sebevědomí se jen nepatrně zlomila. "Jsi bláhová," řekla hlasem, který nebyl tak klidný jako předtím. "Možná," řekla Sofie a udělala krok blíž, její hlas byl tichý a hrozivý. "Ale aspoň nejsem zbabělec. Celý život jsi se přiživovala na ostatních, manipulovala jsi s nimi, aby dělali špinavou práci za tebe. Chceš být tak moc jako já, Olivio, ale nikdy nebudeš. Protože hluboko uvnitř víš, že budeš vždycky druhá nejlepší." Tato slova zasáhla Olivii jako facka a na zlomek vteřiny Sofie zahlédla záblesk skutečných emocí – strach, možná? Hněv? Těžko říct. Ale stačilo to. Než mohla Olivia odpovědět, objevila se v chodbě Margaret, sekretářka, a její oči byly plné obav. "Slečno Felixová… je všechno v pořádku?" zeptala se opatrně a pohlédla mezi oběma ženami. Sofie se usmála, chladným, vypočítavým úsměvem, když se otočila k Margaret. "Ach, všechno je v pořádku, Margaret. Jen malá rodinná sešlost." Margaret přikývla a vypadala nepřesvědčivě, ale víc neřekla. Sofie se otočila zpět k Olivii a její úsměv nezakolísal. "Tohle ještě není u konce," řekla tiše, ale s nebezpečným ostřím v hlase. "Ani zdaleka." "Jsi zvána na mou svatbu," opovrhovala. Aniž by čekala na odpověď, Sofie se otočila a odešla, její podpatky klapaly o mramorovou podlahu a zvuk se ozýval prázdnou chodbou jako střelba. Její mysl závodila s možnostmi a její krev pumpovala s obnoveným pocitem odhodlání. Možná byla na dně, ale zdaleka nebyla mimo hru.