Sofií se probudila s pocitem, jako by jí někdo nemilosrdně tloukl do hlavy, ústa měla suchá jako struhadlo. Zamrkala do ostrého světla, které pronikalo skrze neznámé závěsy. Zasténala a násilím otevřela oči, snažila se poskládat střípky uplynulé noci. V paměti jí tančily nesouvislé záblesky smíchu, řvoucí hudby a vířících se světel. Vzpomněla si na Liliinu ruku propletenou s její, jak pily jeden panák za druhým, horkost alkoholu pálila v krku. Žaludek se jí sevřel, když se vše začalo vracet – její zábrany padaly pod vlivem a pak on. Gabriel. Sofie pevně zavřela oči, jako by tím mohla zastavit vzpomínky. Intenzivní pohled neznámého muže, způsob, jakým se zhmotnil po jejím boku a nabízel jí další drinky. Cítila se bezohledně, divoce, jako by mohla uniknout z hranic své dokonale naplánované budoucnosti, byť jen na jednu noc. Ale teď byla ta krutá realita nesnesitelná. Pomalu otočila hlavu na druhou stranu postele. Prázdno. Prostěradla byla studená. Srdce se jí sevřelo a žilami jí projela vlna paniky. Rychle se posadila a uvědomila si, že je pod prostěradlem nahá. Po kůži jí přeběhl pocit zranitelnosti, ze kterého se jí udělalo špatně. "Ó, můj Bože... co jsem to udělala?" zašeptala, hlas sotva slyšitelný, jak jí srdce bušilo v hrudi. Události noci byly rozmazané, ale dusivá vina už se zdála být nesnesitelná. Pohled na pomačkané peníze na nočním stolku jí zvedl žaludek. Puls se jí zrychlil, jak se jí do krku dral žluč, její mysl křičela, že něco je strašně, strašně špatně. Proč tam byly peníze? Byl to vtip, nějaké nechutné nedorozumění? Den před její svatbou – ta myšlenka jí sevřela útroby. Zradila Ethana, muže, kterého si měla vzít, muže, kterého milovala. Slzy ji štípaly v očích a ona si je spěšně utřela. Nemohla tady zůstat. Ani o vteřinu déle. Zběsile si oblékla šaty, ruce se jí třásly, jak se oblékala. Zakopla ke dveřím, sotva se zastavila, aby si prohlédla chatrný motelový pokoj, když je otevírala. Ostré denní světlo venku bylo téměř nesnesitelné, když vstoupila do světa, světa, který se teď zdál cizí a nemilosrdný. Uviděla ženu, jak tlačí úklidový vozík, a jejich oči se na krátký, nepříjemný okamžik setkaly. "Je všechno v pořádku, slečno?" zeptala se žena. Sofie přikývla, hrudka v krku jí znemožňovala odpovědět. Pospíchala kolem ženy, nohy se jí třásly, jak se pohybovala po ulici a zoufale toužila nechat tuhle noční můru za sebou. Ale hanba se jí držela jako druhá kůže. Sofie se schovala do nedaleké uličky, neschopná déle zadržovat nevolnost. Ohnula se v pase a dávila se, jak se její vzlyky mísily s hořkou chutí žluči. Po tváři jí stékaly slzy, každá z nich svědčila o hloubce její lítosti. Jak to mohla dopustit? Co jsem to udělala? Její mysl byla vírem paniky, viny a sebehnusení. Myslela na Ethana – jeho vřelý úsměv, způsob, jakým se na ni díval s takovou láskou, jako by byla jediná osoba na světě, na které záleží. Jak se mu teď mohla postavit? Jak mu mohla říct o té monumentální chybě, kterou udělala? Ne. Nemohla. Ethan se to nikdy nesmí dozvědět. Už jen ta myšlenka na přiznání jí znovu zvedla žaludek. Nemohla ho zničit, ne tímhle. Jejich společný život, budoucnost, kterou si naplánovali, to všechno bylo v sázce. Tahle jedna noc bezohlednosti – tahle jedna chyba – mohla všechno zničit. Bude to muset pohřbít hluboko uvnitř, zamknout to tam, kam se ani ona sama nedostane. Bolest a vina budou její, aby je nesla sama. Sofie se nejistě postavila a otřela si ústa hřbetem ruky. Narovnala si oblečení a zamávala na projíždějící taxi, odhodlaná se dát dohromady. Když taxi vyjelo od obrubníku, zírala z okna a snažila se uklidnit bouři uvnitř sebe. Město kolem ní ubíhalo v rozmazaném vidění, ale viděla jen Ethanovu tvář, lásku, kterou sdíleli, svatbu, která se měla konat zítra. "Já to napravím," zašeptala si, hlas se jí třásl. "Já to napravím a Ethan se to nikdy nesmí dozvědět." Opakovala to znovu a znovu, jako modlitbu, doufala, že ta slova to nějakým způsobem udělají pravdou. Taxikář se na ni podíval ve zpětném zrcátku. "Jste v pořádku vzadu, slečno?" Sofie zamrkala, polekaná. "Ano... ano, jsem v pořádku," zalhala, hlas sotva pevný. Ale nebyla v pořádku. Cítila se, jako by byla její duše poskvrněná, jako by se do ní vkradla temnota a zanechala ji nenapravitelně změněnou. Udělala volbu – jednu hroznou, opileckou volbu – a teď bude muset žít s následky. Ale Ethan ne. On nemohl. Myšlenka na jeho lásku k ní, čistou a neochvějnou, jí znovu zvedla žaludek. Nemohla ho ztratit. Nechtěla. Sofie se rozhodla, když se taxi blížilo k jejímu bytovému domu. Už nikdy nebude o této noci mluvit. Zamkne ji, bude předstírat, že se nikdy nestala. Ethan se to nikdy nedozví a jejich společný život bude pokračovat, neposkvrněný její chybou. Musela tomu věřit. Když taxi zastavilo před jejím domem, Sofii se znovu rozbušilo srdce. Její byt se zdál být pevností, bezpečným útočištěm před nepořádkem, který vytvořila. Podala řidiči pomačkané peníze z kapsy, ty samé peníze, které byly ponechány v motelovém pokoji. Snažila se na to nemyslet, snažila se ignorovat vlnu hanby, která se jí přehnala přes tělo, když taxi odjelo. Zhluboka se nadechla a začala kráčet směrem ke svému bytu, ale srdce jí kleslo, když uviděla Ethana stát u vchodu, ruce zkřížené, s očekávajícím výrazem v obličeji. Ještě ji neviděl, ale hrůza, která se jí hromadila v hrudi, byla ohromující. Co mu mám říct? Její mysl závodila, jak se blížila, nohy měla pocit, že ji každou chvíli vypoví. Každý krok ji přibližoval ke konfrontaci, na kterou nebyla připravená. "Kde jsi byla?" Ethanův hlas byl klidný, ale nesl v sobě nádech obav, když se přiblížila.