Sophiino srdce bušilo jako divoký buben v hrudi, když vtrhla do naleštěných, sterilních chodeb Felix Enterprises. Obvykle známá kancelář se teď zdála cizí – každý kout se na ni vrhal, dusil ji vzpomínkami na zradu. Rytmické klapání jejích podpatků o mramorovou podlahu se ozývalo zlověstně, každý krok poháněla výbušná směs hrůzy, hněvu a neústupného odhodlání. Týdny se vyhýbala tomuto nevyhnutelnému střetu, ale šepot a zvěsti byly ohlušující. Její vlastní otec, Ronald Felix, se chystal připravit ji o vše, na čem pracovala, a hodlal předat otěže společnosti její nevlastní sestře Olivii. Už jen ta myšlenka jí vařila krev v žilách. Když se blížila k těžkým mahagonovým dveřím Ronaldovy kanceláře, Margaret, jeho dlouholetá sekretářka, vyskočila od svého stolu. „Slečno Felixová, nemůžete sem jen tak vtrhnout! Váš otec má schůzku a–“ „Teď ne, Margaret,“ odsekla Sophia, aniž by stařeně věnovala pohled. Její hlas byl ostrý, její soustředění laserové. Bez váhání se chopila mosazné kliky a prudce otevřela dveře, které se s ránou opřely o zeď a vylekaly všechny uvnitř. Ronald Felix zvedl pohled od svého stolu, jeho oči potemněly při pohledu na dceru. Jeho prošedivělé vlasy byly perfektně učesané dozadu a drahý oblek ušitý na míru mu bezchybně seděl na širokých ramenou. Naproti němu seděla Olivia, jejíž uhlazené rysy se zkroutily do spokojeného úšklebku. Úšklebek se rozšířil, když si všimla Sophiiny zrudlé tváře. „Sophie,“ zamňoukala Olivia, její hlas kapající falešnými obavami. „Měla bys zaklepat.“ Ronaldův výraz se zostřil. „Co to má znamenat?“ Jeho hlas byl hluboké zavrčení, každé slovo odměřené jako varovný výstřel. Sophiiny ruce se třásly, ale její hlas zůstal pevný, když ignorovala Olivii a postavila se otci. „Právě jsem slyšela, že mě plánuješ odvolat z funkce generální ředitelky. A dát mou pozici jí.“ Vyplivla poslední slovo, z jejího tónu kapal jed, když její pohled zalétl k Olivii, jejíž samolibý úsměv byl ostrý jako břitva. Ronaldovy oči se zúžily a vzduch mezi nimi se napjal, zhoustl jako ticho před bouří. „Olivie, opusť nás,“ nařídil, jeho hlas prořízl ticho jako nůž. Olivia zaváhala, její pobavení vyprchalo, když si uvědomila, že rozhovor se chystá nabrat temnější směr. „Ale tati…“ „Teď!“ zaštěkal Ronald, jeho oči nespouštěly Sophii z očí. S pohrdavým protočením očí Olivia vstala ze svého sedadla. Když míjela Sophii, naklonila se k ní a zašeptala: „Hodně štěstí, zlatíčko. Budeš ho potřebovat.“ Sophiiny nosní dírky se rozšířily, když bojovala s nutkáním odseknout, ale udržela jazyk za zuby. Teď nebyl ten správný čas. Dveře se za Olivií tiše zavřely a zanechaly otce a dceru v tichu tak hustém, že se zdálo, jako by samy zdi zadržovaly dech. „Opovažuješ se vtrhnout do mé kanceláře jako tohle? Po všem, co jsi udělala?“ řekl Ronald a pomalu vstal ze svého křesla. Jeho impozantní postava vrhala po místnosti dlouhý stín, jeho hlas byl těžký zklamáním a opovržením. Sophia napřímila ramena a odmítla ustoupit. „Po všem, co jsem udělala? A co ty, tati?“ Její hlas se chvěl hněvem, její emoce balancovaly na hraně. „Úspěšně jsem vedla tuto společnost posledních šest měsíců. Uzavřela jsem největší obchod v naší historii. A přesto to všechno plánuješ předat Olivii? Ta si v životě nic nevydělala!“ Ronaldův výraz potemněl, jeho ruce se křečovitě sevřely na okraji stolu. „Říkáš tomu, co jsi udělala, úspěch? Jedna chyba – jedna katastrofální chyba – a sama jsi poskvrnila jméno Felix. Pokořila jsi nás, Sophie. Pokořila jsi mě.“ Sophii se zadrhl dech v hrdle. Věděla, že tato konfrontace bude brutální, ale jed v otcově hlase ji přesto hluboce zasáhl. „Zaplatila jsem za tu chybu stokrát,“ řekla chraplavým hlasem plným emocí. „Pracovala jsem v zákulisí usilovněji než kdokoli jiný, abych to napravila. Zachránila jsem tuto společnost z propasti po mediální bouři. A takhle se mi odměňuješ? Tím, že mě nahradíš jí?“ „Ty to pořád nechápeš, že ne?“ Ronaldův hlas se zvýšil, chladný a nemilosrdný. „Nejde o tvou pracovní morálku. Jde o odkaz této rodiny. Jméno Felix je naše měna. Naše pověst je naše moc, a ty jsi ji rozbila. Byla jsi chycena s cizincem v předvečer tvé svatby s jedním z nejžádanějších newyorských mládenců. Tisk měl žně a naše akcie prudce klesly. A teď máš tu drzost mě zpochybňovat?“ Sophiina kolena se podlomila, ale odmítla dát najevo slabost. Vlna hanby jí zalila tváře. „Byla to jedna chyba!“ vykřikla, její hlas se lámal. „Hrozná, veřejná chyba, ale udělala jsem všechno, co je v mé moci, abych to napravila. Zasloužím si tu být. Zasloužím si vést tuto společnost, ne Olivie!“ Ronald se ušklíbl a přešlapoval za svým stolem jako predátor kroužící kolem své kořisti. „Olivia ví, jak hrát tu hru. Chápe, co je potřeba k zachování cti této rodiny. Na rozdíl od tebe.“ Sophiino srdce kleslo. „Tohle pro mě není hra, tati. Tohle je můj život. Tohle je všechno, na čem jsem pracovala.“ Její hlas se zlomil, tíha otcovy chladnosti na ni doléhala jako drtivá váha. „Nevidíš to?“ Ronald se zastavil, jeho tvář byla neproniknutelná maska. Na prchavý okamžik si Sophia myslela, že v jeho očích zahlédla něco – lítost? Pochopení? Ale zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo. Jeho další slova rozbila jakoukoli naději na usmíření. „Stala ses přítěží,“ řekl hlasem chladným jako led. „Už nejsi způsobilá vést tuto společnost a nedovolím ti, abys tuto rodinu stáhla dolů ještě víc.“ Sophia se otřásla, jako by ji někdo udeřil. „Nemůžeš to udělat,“ zašeptala, její hlas byl sotva slyšitelný. „Už jsem to udělal.“ Ronaldův obličej zůstal nehybný, když zasadil poslední ránu. „S okamžitou platností odstupuješ. Odevzdej veškerý majetek společnosti a opusť prostory. Už nejsi součástí této rodiny ani tohoto podniku.“ Místnost se zatočila. Sophia cítila, jak jí vzduch opouští plíce, její svět se kolem ní hroutí. „Cože?“ vykoktala, její vidění se rozmazalo, jak ji v očích štípaly slzy. „Nebudu se opakovat,“ řekl Ronald tónem konečným, neústupným. „Vypadni.“ Sophiino tělo se třáslo, vzlyk jí škrábal v hrdle. Tak dlouho bojovala – bojovala, aby se prosadila, aby si získala otcovo uznání. A teď bylo všechno pryč. Její otec jí všechno vyrval, zanechal ji jen s prázdnou bolestí zrady. Na okamžik stála jako přimražená, neschopná se pohnout, její mysl se točila šokem a nevírou. Ale pak, pomalu, otupělost ustoupila hněvu – hluboké, spalující zuřivosti, která ji pohlcovala zevnitř. Sevřela pěsti tak silně, že jí zbělely klouby. „Ještě jsem neskončila, tati,“ řekla skrz zaťaté zuby, jejím hlasem nízkým a nebezpečným. „Možná jsi mě hodil vlkům, ale já se vyškrábu zpátky. A až to udělám, postarám se o to, abys toho litoval.“ Ronaldův výraz se nezachvěl. Neucukl, nemrkl. „Vypadni.“ Sophia se otočila na patě a vyběhla ven, oheň pomsty se vznítil v její hrudi a s každým krokem hořel jasněji. Tohle nebyl konec. Byl to jen začátek.