Faye zůstala jako opařená. Benjamin byl někdo, kdo se kdysi pravidelně objevoval v televizi. Není divu, že jí připadal tak povědomý. „To byl on?“ zeptala se Faye nevěřícně. Wilbur přikývl a Faye se zamračila: „Identita pana Graysona je opravdu něco. Jeho vnučka vás ale, zdá se, moc v lásce nemá.“ „Nech ji být,“ řekl Wilbur. Faye tiše přikývla a pak dodala: „Šéfe, všechno je připraveno. Právě jsem také dostala pozvánku na dnešní svatbu Blakea a Yvonne.“ „Je to tak? Věřím, že odvedeš dobrou práci,“ řekl Wilbur klidně. Faye pokračovala: „Mám v plánu jim na svatbě připravit velké překvapení. Co myslíte?“ „Čím větší, tím lepší,“ odpověděl Wilbur, když si vzpomněl, jak se k němu Yvonne chovala. Faye přikývla. Pohlédla na nedopité víno a pak zpátky na Wilbura. „Šéfe, nedáte si se mnou skleničku?“ „Ty umíš pít?“ uchechl se Wilbur. Faye se mírně začervenala. „Trochu.“ Wilbur nalil Faye sklenici. „Je pravda, že já jsem toho ještě neměl dost.“ Faye zvedla sklenici, přiťukla si s Wilburem a oba ji na ex vyprázdnili. Popíjeli a povídali si. Netrvalo dlouho a dopili víno, které přinesl Benjamin. Faye už vypadala značně opile. Došla k vinotéce pro další láhev a bez váhání ji otevřela. Wilbur se zasmál. Faye nalila oběma další sklenici a pokračovali v pití. O více než hodinu později se Wilbur podíval na Faye, která omdlela na pohovce. Zavrtěl hlavou a řekl: „Nepij tolik, když to nezvládáš. Co mám teď dělat?“ Nezbývalo mu tedy nic jiného, než odnést tu dámu v bezvědomí nahoru. Fayino tělo, její vůně a aura nahlodávaly Wilburovou odolnost vůči pokušení a zkoušely hranice jeho psychického i fyzického sebeovládání. Nakonec Faye donesl do jejího pokoje a přikryl ji dekou, načež okamžitě spěchal dolů. Když odešel, Faye pomalu otevřela oči. Podrážděně pohlédla ke dveřím a zamumlala: „Copak jsem nebyla dost okouzlující?“ Další ráno. Když se Wilbur probudil, rozhodl se zůstat ve svém pokoji o chvíli déle. Vyšel ven až poté, co Faye odešla do práce. To, co se stalo minulou noc, bylo trochu trapné a byl poněkud nervózní z toho, že by Faye potkal. Koneckonců, jako šéf opil svou podřízenou. To by nevypadalo zrovna dobře. Poté, co si udělal snídani, zamířil do parku kultivovat. Ve stejnou dobu stála v domě číslo jedna Susie u dveří pokoje svého dědečka a prosila: „Dědečku, dnes máš jít na kontrolu. Prosím, otevři.“ Žádná odpověď. Susie nezbývalo než volat znovu a znovu. O dlouhou chvíli později si Benjamin povzdechl. Byl uprostřed kultivace. Vstal a otevřel dveře. Připadal si jako ve vězení, ale nedokázal se na svou vnučku zlobit. Susie spatřila dědečka a okamžitě k němu přispěchala. „Dědečku, bral jsi ty léky včas?“ „Ano, bral,“ řekl Benjamin klidně. Ve skutečnosti léky hodil do botníku a stále tam ležely. Susie přikývla a odvezla dědečka do nemocnice na sérii vyšetření. Když byli hotovi, doktor Sepia řekl Susie: „Výsledky budou odpoledne. Zavolám vám.“ „Děkuji, doktore Sepio,“ řekla Susie, než odvezla dědečka domů. Jakmile dorazili domů, Benjamin znovu zamířil do svého pokoje, aby pokračoval v kultivaci. Susie začala úzkostlivě čekat. Její dědeček byl velmi, velmi nemocný a všichni o tom věděli. To, zda má šanci na uzdravení, záviselo jen na lécích. Byli dvě hodiny odpoledne, když doktor Sepia konečně zavolal. Doktor Sepia s potěšením Susie oznámil, že se stav jejího dědečka obrátil k lepšímu, a to do té míry, že se lepšila i jeho plicní fibróza. Byl to skutečný zázrak. Poté, co jí sdělil novinky, doktor Sepia naléhal na Susie, aby dohlédla na to, že dědeček bude ty léky dál užívat, vzhledem k tomu, jak jsou účinné. Susie se vším šťastně souhlasila. Zavěsila a vydechla úlevou. Podle toho, co říkal doktor Sepia, se její dědeček uzdravoval a bude moci žít ještě několik let bez problémů. Pro rodinu Graysonových to byla rozhodně dobrá zpráva. Nicméně pomyšlení na toho podvodníka ji donutilo znovu vzteky zaskřípat zuby. Už se s takovými lidmi setkala. Rodina Graysonových byla v zemi silou, se kterou se muselo počítat, a měla bezkonkurenční vliv; nespočet lidí se jim chtělo vlichotit, aby od nich získali, co chtěli. Dědeček je už dříve varoval, aby si na takové lidi dávali pozor, pro případ, že by zneužili pověst Graysonových k poškození země pro osobní zisk. Jenže dědeček stářím zjevně přicházel o rozum. Pomyšlení, že by tomu podvodníkovi jen tak uvěřil a zapomněl na všechno, co předtím říkal. ři té myšlence si Susie nemohla pomoci a znovu zavolala otci. „Tati, kdy se vrátíš? Ten podvodník teď nutí dědu pít a kouřit. Zašel příliš daleko.“ Následovala krátká odmlka, než se z telefonu ozval rozzuřený hlas: „Pošli mi údaje toho chlapa. Zítra jsem zpátky.“ „Dobře. Prosím, pospěš si. Děda je úplně očarovaný.“ Když zavěsila, Susie poslala otci Wilburovo telefonní číslo, adresu a dokonce i jeho fotku. Následně procedila mezi zuby: „Jen počkej a uvidíš, jak tě můj otec srovná, ty prolhanej hajzle.“ Bylo pět hodin odpoledne. Wilbur dokončil meditaci dříve a šel do supermarketu nakoupit nějaké potraviny. Pak zamířil domů a začal vařit v kuchyni. Začínal se cítit trochu špatně z toho, že mu Faye neustále vaří. Když se Faye vrátila z práce domů a uviděla Wilbura vařit v kuchyni, v šoku si zakryla ústa. O chvíli později k němu přispěchala a řekla: „Šéfe, nechte to na mně. Nemůžu vás nechat vařit.“ „Stejně nemám co dělat. Kromě toho mi nepřipadá správné nechat tě pořád vařit pro mě. Jsi na řadě, abys ochutnala mou kuchyni.“ S těmi slovy Wilbur vynesl na jídelní stůl několik pokrmů. „Děkuji, šéfe. Půjdu se převléknout.“ Faye radostně vyběhla po schodech a než sešla dolů, převlékla se do krajkových šatů připomínajících noční košilku. Šaty zakrývaly vše, co měly, ale při chůzi odhalovaly Fayiny dlouhé, světlé nohy. Wilbur se usmál. „Pojďme jíst.“ Prostřel talíře a příbory pro oba a s chutí se pustili do jídla. Faye byla v vytržení a Wilbura bez ustání chválila. Bylo to celkem jednoduché jídlo, ale Faye jedla, jako by večeřela ty nejvybranější lahůdky světa. Wilbur si sám přidal třikrát. Po jídle se na sebe usmívali. Faye si dokonce lehla na pohovku a vystavila své nohy na odiv. Cokoliv, co nebylo vidět, hrozilo, že bude každou vteřinu odhaleno, což bylo pro Wilbura docela pokušení. Nicméně jediné, co řekl, bylo: „Mohla bys prosím umýt nádobí?“ Faye se posadila a v očích jí podrážděně zablýsklo. Poté, co umyla nádobí, se posadila vedle Wilbura. „Šéfe, zítra je svatba Blakea a Yvonne.“