V resortu Southlake. Šlo o soukromé rekreační místo nacházející se západně od Seechertownu o rozloze přibližně tisíc akrů. Pozemek obklopovalo nedotčené přírodní jezero s ostrovem uprostřed. Do výstavby pětihvězdičkových hotelů a různých zábavních zařízení zde bylo investováno přes deset miliard dolarů. Byly zde dokonce vysazeny nejrůznější exotické rostliny, díky čemuž se ostrov stal jedním z nejznámějších rekreačních míst v Seechertownu. V tento den nechal Blake celý ostrovní resort zarezervovat pouze pro pozvané. Resort byl po několika dnech výzdoby přeměněn na velký prostor pro pořádání akcí. Byly zde stoly a židle zdobené čerstvými květinami, stejně jako nejrůznější občerstvení a šampaňské. Wilbur zaparkoval před Southlake a došel pěšky na ostrov. Hned vpředu byl registrační stůl pro hosty a také pult pro výběr darů. Wilbur přistoupil ke stolu a hodil na něj pět set dolarů, které si připravil. „Tady je můj dar.“ Lidé u stolu byli všichni členové rodiny Willowových. Jeden z nich uviděl, že je to Wilbur, a vrhl pohrdavý pohled na peníze na stole. „Bože, jsi opravdu tak na mizině? Podívej se na ostatní. Jejich dary mají hodnotu desítek tisíc dolarů! Nestyydíš se dávat takovou mizernou částku?“ Wilbur se uchechl a odpověděl: „Měl jsem pět milionů dolarů, ale někdo mi je vzal a dodnes mi je odmítá vrátit. Pět stovek je všechno, co teď mám.“ Výraz vedoucího akce potemněl, když ta slova uslyšel, a zařval: „Chlape! Snažíš se tu dělat scénu?“ Wilbur odpověděl hlubokým hlasem: „Já? Dělat scénu? To je to, co dělá rodina Willowových.“ Vedoucí se chladně ušklíbl: „Poslouchej, mladíku. Kdyby nebylo instrukcí pana Woodse a slečny Yvonne, zmlátil bych tě na hromadu šrotu.“ „Tomu tak docela nevěřím,“ odpověděl Wilbur klidně. Několik členů rodiny Willowových vedle vedoucího to slyšelo a chystali se na něj fyzicky zaútočit. Vedoucí je však zastavil a řekl: „Dnes je velký den slečny Yvonne. Prozatím ho nechte být. Podáme si ho, až to skončí.“ „Najdi si místo k sezení. Jídla a pití je tu dost. Měl bys dostat zpátky hodnotu svých peněz,“ vysmíval se. Wilbur si ho nevšímal a sebevědomě vešel dovnitř. Vedoucí naopak okamžitě zavolal Yvonne. Wilbur došel do centrální části ostrova. Vzal si sklenku šampaňského a našel si místo k sezení. Bylo jedenáct dopoledne a hosté stále přicházeli. Někteří z nich byli mocní lidé a registrační stůl oznamoval jejich příjezd jako gesto úcty i proto, aby se vyhříval v jejich slávě. Společnost Woods Corporate byla v Seechertownu poměrně slavná a byla považována za jeden z větších podniků ve městě. Všichni přítomní hosté byli lidé s vysokým postavením. Nedlouho poté, co se Wilbur posadil, k němu přistoupili Blake a Yvonne. Blake měl na sobě sytě černý oblek s lesklými vlasy sčesanými dozadu. Mezitím Yvonne, oblečená v přiléhavých bílých šatech, se blaženě držela Blakeova rámě. Dvojice přistoupila k Wilburovi a Blake s úsměvem pronesl: „Nemyslel jsem si, že budeš mít odvahu se ukázat.“ „No, byl jsem pozván. Přirozeně jsem musel přijít a vám dvěma pogratulovat. Koneckonců, Yvonne a já jsme byli v minulosti manželé,“ řekl Wilbur klidně. Yvonne se okamžitě ozvala: „Nech už těch nechutností. Pozvala jsem tě, abys viděl, kam patříš. Je na čase, abys viděl pravdu a přestal fantazírovat o tom, co bychom ještě mohli být.“ „Na to jsem nepomyslel od té doby, co jsem odešel od Willowových,“ řekl Wilbur. Yvonne si odfrkla. „Dobře. Sedď klidně a na vlastní oči sleduj, co to znamená mít konexe, moc a postavení, ty neschopný parchante.“ „Určitě budu mít oči na stopkách. Doufám, že nebudu zklamán,“ odpověděl Wilbur s úšklebkem. Blake se zasmál a řekl: „Určitě tě nezklameme. Každý tady je někdo, kým se ti může jen zdát být. Užij si ten pohled, dokud trvá.“ Poté si dvojice vyměnila úsměv a zavěšeni do sebe odešli. Wilbur zavrtěl hlavou. Napil se šampaňského, ale necítil nic než hořkost. „Generální ředitelka ústředí Cape Consortium v provincii Kardon, Faye Yves, dorazila.“ Oznámení vyvolalo v davu bouřlivý potlesk. Moc Cape Consortium byla světová, a to do té míry, že i generální ředitel určité pobočky byl velká ryba. Koneckonců reprezentovala Cape Consortium. Blake a Yvonne stáli u registračního stolu a čekali na příjezd těch důležitých lidí. Po příjezdu Faye ji dvojice okamžitě doprovodila a dovedla k hlavnímu stolu v banketovém sále. Faye procházela kolem stolů, střetla se s Wilburovýma očima a vyměnila si s ním úsměv. Poté, co Faye ukázali její místo, se Blake a Yvonne vrátili k registračnímu stolu, aby čekali na další hosty. Právě tehdy přišel k registračnímu stolu vysoký a svalnatý muž s pobočníkem v závěsu. Muž pohlédl na Blakea a Yvonne a velkými kroky k nim přistoupil. Vedoucí usoudil, že Blake a Yvonne tohoto muže ve skutečnosti neznají, a tak k němu okamžitě přispěchal. „Pane, hledáte někoho?“ „Hledám Wilbura Penna,“ prohlásil muž chladně. Vedoucí zůstal jako opařený. Podíval se na Blakea a Yvonne a řekl: „Děje se něco?“ Právě tehdy mužův pobočník zakřičel: „Tohle je osoba odpovědná za armádu provincie Kardon, Gordon Grayson. Musím vám snad hlásit, co chce dělat?“ Vedoucí byl okamžitě zaskočen. Ten muž byl rozhodně někdo mocný, ale na seznamu hostů vůbec nebyl. Blake a Yvonne zpanikařili také a rychle přispěchali. „Generále Graysone! Potřebujete něco od Wilbura?“ Manželé se v duchu ušklíbli. Podle jejich názoru Wilburův vztah s někým tak mocným rozhodně nemohl být dobrý. Gordon řekl chladně: „Musím si s ním vyřídit nějaké osobní záležitosti. Nebojte se. Vaší svatbě překážet nebudu.“ Dvojice po těch slovech jen stěží skrývala překvapení a škodolibou radost. Nejenže se Gordon s Wilburem neznal, ale bylo jasné, že je mezi nimi zlá krev. Pomyšlení, že by Wilbur měl tu drzost urazit národního generála, jako je Gordon Grayson! Ten člověk si opravdu koledoval o smrt. Manželé přispěchali a vedli Gordona dovnitř, přičemž vysvětlovali: „Wilbur Penn s námi není vůbec příbuzný.“ „To je pravda. Je to můj bývalý manžel. Tři roky se přiživoval na mé rodině, což vedlo k našemu rozvodu. Trval na tom, že dnes přijde, a odmítal ne jako odpověď, takže jsme neměli to srdce ho vyhodit. Ach…“ Yvonne si vymýšlela historky, jak mluvila, vyděšená, že by do toho mohla být zapletena. Gordon mávl rukou. „Nepotřebuji znát váš příběh. Jsem tu dnes jen proto, abych vyřešil věci mezi mnou a jím.“ Blake se smířlivě usmál. „Dobře, dobře. Můžete si s ním dělat, co chcete. Stejně si asi zaslouží dostat lekci od někoho, jako jste vy.“ Když to dořekl, skupina dorazila k Wilburovi. „To je on. Potřebujete, abych něco udělal?“ zeptal se Blake podlézavě. Gordon mávl rukou. „To nebude nutné. Chci si s ním promluvit sám. Pokračujte ve své zábavě.“ „Ano, samozřejmě,“ souhlasili manželé spěšně a pak řekli Wilburovi: „Ty máš fakt nervy, urazit někoho, jako je generál Grayson. Skončil jsi.“ Poté, co to řekli, se oba uklonili Gordonovi a odešli. Právě tehdy Gordon řekl svému řidiči, aby počkal venku, a řekl: „Neruš mě, pokud to nebude hovor z ústředí.“ Po vydání rozkazu se posadil naproti Wilburovi. „Chceš k tomu něco říct?“ zeptal se Gordon Wilbura chladně.