Faye zpanikařila a tělo jí ztuhlo. Zůstala v předklonu a neodvažovala se ani pohnout. „Tohle se děje příliš rychle. Co mám teď dělat? Zdvořile ho odmítnout? Podvolit se, ale s trochou zdráhání? Nebo ho spravedlivě vykázat do patřičných mezí?“ Fayinou myslí prolétlo v jediném okamžiku nespočet možností. Wilburova ruka už přistála na její hrudi a něco sebrala z výstřihu její noční košile. S úsměvem prohodil: „Vlas. Bude lepší, když nespadne do talíře.“ Faye si v duchu dlouze oddychla a konečně se uvolnila. Zakoktala: „Promiňte, šéfe. J-já mám v poslední době silné vypadávání vlasů.“ „To nevadí,“ odpověděl Wilbur a pokračoval ve vychutnávání těstovin. Faye se narovnala, srdce jí divoce bušilo. Nevěděla, co říct nebo udělat dál. Po dvou soustech Wilbur náhle vzhlédl a řekl: „Je to docela dobré. Už jste jedla?“ „Ne, já... já ještě ne,“ odpověděla Faye. „Udělejte si taky trochu. Jste docela dobrá kuchařka,“ pochválil ji znovu Wilbur. Faye spěšně přikývla a utíkala do kuchyně. Wilbur se usmál na její mizející postavu. Faye si velmi brzy připravila talíř těstovin i pro sebe. Dvojice jedla své jídlo v tichosti. Když umyla nádobí, posadila se Faye vedle Wilbura s noční košilí mírně vyhrnutou, čímž odhalila svá bledá, štíhlá stehna. Wilbur upíjel čaj. „Jak to vypadá s Woods Corporate?“ „Dnes odpoledne tu dohodu podepsali.“ Zdálo se, že se Faye proměnila v jiného člověka, jakmile šlo o práci. Její tón byl přímý a věcný. „Poslali jsme jim těch pět miliard dolarů, ale zároveň jsme tam vyslali naše lidi, aby převzali většinu křesel v představenstvu. Nyní jsme také většinovým akcionářem. Během několika dní budeme mít Woods Corporate plně pod kontrolou.“ Wilbur přikývl. „Dobrá práce.“ „Lidem, které vysíláme do představenstva, jsem nařídila, aby pod záminkou finančního dohledu prošli jejich účetnictví a daně a shromáždili důkazy. Vzhledem k jejich současné situaci tam musí něco nehrát,“ řekla Faye. Wilbur se na Faye překvapeně podíval. Tahle dívka nejenže přesně odhadla Wilburovy skutečné úmysly, ale dokonce plánovala dopředu v souladu s nimi. Jak vzácně talentovaný jedinec! V tu chvíli seděla Faye na gauči, vypadala klidně a soustředěně, vůbec ne jako ta dívka před malou chvílí. Wilbur chvíli mlčel, než se pomalu zeptal: „Když jste věděla, že s Woods Corporate není něco v pořádku, proč do nich stále investujete?“ „Šéfe, každá společnost má takové problémy. Je to veřejné tajemství a každý v oboru to ví,“ odpověděla Faye upřímně. „Nicméně finanční síla Cape Consortium dokáže Woods Corporate dostatečně podpořit, aby se z těchto těžkých časů dostali, a časem společnost dokonce rozšířit. Ty problémy, o kterých jsem mluvila, se dají vyřešit, jakmile to převezmeme. Ale samozřejmě jsem plán upravila podle toho, co jste chtěl vy.“ Wilbur s úsměvem přikývl. „Odvedla jste vynikající práci.“ „Děkuji, šéfe,“ odpověděla Faye a skromně sklonila hlavu. „Zítra ráno v osm mi sežeňte auto.“ Když Wilbur viděl, že se na skvělou práci, kterou Faye odvedla, už není na co ptát, rychle změnil téma. Faye okamžitě zareagovala: „Máte na vůz nějaké požadavky?“ „Ať je nenápadné. Nechci, aby lidé znali mou identitu. Jo, a prosím, už mi neříkejte šéfe,“ řekl Wilbur. Faye se na Wilbura podívala s rozpaky. „Jak vás tedy mám oslovovat?“ „Willy, pane, nebo jakkoli uznáte za vhodné. Jen ať to nevypadá, že pro mě pracujete.“ Faye došla slova. Musela by se zbláznit, kdyby se odvážila říkat mu Willy. Po krátkém zamyšlení se Faye opatrně zeptala: „Co takhle? Budu vám říkat šéfe, když nikdo nebude poblíž, ale na veřejnosti vás budu oslovovat pane. Je to tak v pořádku?“ „To jde. Kde budu bydlet?“ odpověděl Wilbur. Faye se při jeho otázce kousla do rtu. „Nahoře je spousta pokojů pro hosty a je to tam hezčí. Já bydlím taky nahoře.“ Wilbur se usmál. „Tak zůstanu v pokoji pro hosty. Bude to lepší, když jsme tu jen vy a já.“ Faye se začervenala. „Zavedu vás tam.“ Wilbur vstal a následoval Faye do pokoje pro hosty. Když se rozhlédl, otočil se k ní a řekl: „Dobrá, můžete si jít odpočinout. V budoucnu si se mnou nedělejte starosti. Soustřeďte se jen na svou práci.“ „Rozumím, šéfe. Dobrou noc.“ Faye se uklonila a odešla. Wilbur si prohlédl stometrový pokoj pro hosty, než se vydal meditovat do obývacího pokoje. - Wilbur se probudil v sedm hodin ráno. Strávil noc meditací a cítil se naprosto svěží. Po ranní hygieně vešel do obývacího pokoje a uviděl Faye, jak na něj už čeká. „Dobrý den, šéfe.“ Faye vstala a uklonila se. Wilbur mávl rukou. „Prosím, nebuďte ke mně tak zdvořilá. Je to opravdu trapné.“ Faye se nenechala vyvést z míry. Místo toho vytáhla klíček od auta. „Šéfe, vaše auto je u dveří.“ „Volkswagen. To není špatná volba,“ řekl Wilbur s přikývnutím, když si klíček bral. Faye řekla tichým hlasem: „Je to Phaeton.“ „Phaeton? Nestojí tohle sto padesát tisíc?“ Wilbur byl šokován. „Ano... Tohle auto stojí asi tři sta třicet tisíc,“ řekla Faye. Wilbur se zamračil. „Neříkal jsem vám, abyste to udržela nenápadné?“ Faye oněměla, protože se zdálo, že její šéf netuší, jak mocnou firmu vlastní. Samozřejmě si to nedovolila říct nahlas. „Šéfe, tohle je to nejnenápadnější auto, které firma má.“ Wilbur se zhluboka nadechl a řekl: „Fajn. Jděte si po svých. O mě se nestarejte.“ Faye přikývla. „Dobře, šéfe. Na shledanou.“ S tím si Faye vzala kabelku a odešla. Zezadu její těsný modrý kostýmek zvýrazňoval její křivky a podpatky ještě více podtrhovaly její siluetu. Vyzařovala z ní aura bezchybné, úspěšné a zralé podnikatelky. Wilbur se usmál, následoval ji ven a vyrazil autem směrem k městu. Právě když dorazil přesně v osm hodin k radnici, zavolala mu Yvonne. „Už jsi tady? Neopovažuj se zachovat jako zbabělec. Varuju tě,“ ozval se v telefonu Yvonnin hlas. Wilbur zamkl auto a klidným hlasem odpověděl: „Jsem u vchodu.“ Ukončil hovor a šel ke vchodu. Po příchodu viděl, že Yvonne a Blake už tam na něj čekají. Zdálo se, že si oba oddechli, když ho uviděli. Wilbur se usmál. „Jdeme.“ Yvonne si chladně odfrkla a vešla jako první. Vzhledem k tomu, že neprobíhal žádný boj o opatrovnictví dětí ani dělení majetku, byla to poměrně rychlá procedura. O půl hodiny později vyšla dvojice ven a držela v rukou rozvodové listy. Yvonne zamávala listinou na Blakea a řekla: „Blakeu, jsem volná.“ Blake objal Yvonne a oba se vášnivě políbili. Wilburovi se při tom pohledu málem obrátil žaludek, ale přesto s úsměvem řekl: „Konečně jsi volná. Teď se vy dva můžete vzít.“ Yvonne na Wilbura otráveně zahlížela a řekla: „Do toho ti nic není! S Blakem budeme mít tu nejvelkolepější svatbu a pozveme celou elitu Seechertownu. Zmiz, ty idiote.“ „Vážně? Abychom toho v budoucnu nelitovali,“ odpověděl Wilbur a uchechtl se. Blake zuřil. Vrhl se k Wilburovi a zakřičel: „Koleduješ si o výprask?“ Ve stejnou chvíli přispěchali i dva Blakeovi bodyguardi, aby Wilbura obklíčili.