Wilbur se zamračil. „Ale no tak. Já tu nejsem ten špatný.“ „Jsi tak špatný, jak jen to jde! Vím, o co ti jde!“ vykřikla dívka v záchvatu vzteku. Wilbur si povzdechl. Benjamin v tu chvíli pronesl: „Nech nás o samotě.“ Dívka se cítila ukřivděná, ale přesto se slzami v očích vypochodovala ven. Benjamin se otočil k Wilburovi. „To je má vnučka Susie. Je ještě mladá. Prosím, nevšímejte si jí.“ „To je v pořádku. Proč mi tak věříte, pane Graysone?“ zeptal se Wilbur. Benjamin se usmál. „Je mi sedmdesát a viděl jsem toho hodně. Ve světě tam venku je spousta neznámého a vím, že jsem příliš starý na to, abych zjistil, co všechno to je. Věřím však, že existují věci, o kterých nevím. A co je důležitější, každý umírající by chtěl šanci žít dál. Já nejsem výjimkou.“ „To je od vás velmi upřímné. Tak začněme,“ řekl Wilbur s úsměvem. Benjamin se usmál a svlékl si košili, aby odhalil trup pokrytý jizvami. Bylo tam více než deset jizev po bodných ranách a několik dalších od kulek. Na jeho těle nebyla jediná část, která by zůstala nedotčena. Byl to děsivý pohled. Wilbur si povzdechl a pronesl: „Opravdu jste tvrdě dřel.“ „Ale, to nic není. Jen jsem se taky živil jako chudák. Nejsem tak skvělý, jak ze mě ta holka dělá,“ řekl Benjamin nonšalantně. Wilbur se usmál. Položil dlaň na Benjaminova záda a pomalu do jeho těla vháněl vlnu duchovní energie. Wilbur pak opatrně vedl duchovní energii kolem Benjaminova těla. „Pamatujte si tuto energetickou dráhu a v budoucnu dělejte totéž.“ Benjamin přikývl a Wilbur pokračoval. Když energie urazila třicet šest kol, Wilbur pomalu stáhl ruce. V tu chvíli Benjamin zhluboka vydechl a na jeho tváři byl vepsán šok. Cítil, že jeho dýchání je naprosto hladké, zbavené onoho tupého spodního tónu jako předtím. Navíc se cítil celkově lehčí, jako by všechny jeho buňky ožily novou silou. Pomalu vstal a hluboce se Wilburovi uklonil. „Jste zázračný léčitel.“ Wilbur mu spěchal pomoci vstát. „To mě lichotí.“ Benjamin se znovu posadil, cítil se ohromený a šokovaný. „Jste zázračný léčitel. Nemůžu uvěřit, že jsem žil tak dlouho, abych byl svědkem zázraku na vlastní oči.“ „Pane Graysone, můžete požádat o pero a papír? Sepíšu vám tu kultivační metodu.“ Benjamin mávl rukou a okamžitě se objevil sluha s perem a papírem. Wilbur chvíli přemýšlel, než na papír něco napsal. O chvíli později řekl: „Toto je zjednodušená verze Dračího zpěvu pro začátečníky, kterou jsem kultivoval já. Řiďte se tím a budete imunní vůči všem nemocem a dožijete se dlouhého věku.“ „Mnohokrát děkuji, mladý muži.“ Benjamin zíral na papír, jako by právě narazil na neocenitelný poklad. V tu chvíli Wilbur vstal. „Půjdu.“ Benjamin se spěchal obléknout a vyprovodil Wilbura ven. Požádal o Wilburovo telefonní číslo, než se s ním neochotně rozloučil. Ve stejnou chvíli sešla Susie dolů a zírala na svého dědečka krví podlitýma očima. Benjamin si toho nevšiml a pronesl: „Pošli Wilburovi můj nejlepší čaj a víno do domu číslo osmnáct. Nezapomeň mu poděkovat.“ „Dědo, ty tomu podvodníkovi pořád věříš?“ nemohla si Susie pomoct a vykřikla. Benjamin se také rozzlobil. „Copak bych nepoznal, kdyby to byl podvodník? Půjdeš, nebo se můžeš vrátit na medicínu a zmizet mi z očí.“ Susie se málem rozplakala rozhořčením, ale když viděla, jak je její dědeček rozzlobený, neodvážila se nic namítat. Mohla jen připravit to, co jí bylo řečeno, a nechat služebnictvo, aby to doneslo do auta. Čaj a víno byly dary od Susiiných rodičů a některých Benjaminových podřízených. Obojí byly vzácné poklady, které se těžko sháněly, a stály nejméně několik set tisíc dolarů. Susie stěží potlačovala hněv při pomyšlení, že to všechno dostane ten podvodník. Nicméně přesto jela k domu číslo osmnáct. Z auta nevystoupila. Místo toho vytáhla telefon a zavolala. O chvíli později se hovor spojil a Susie řekla: „Tati, prosím tě, přijeď domů. Děda přichází o rozum.“ „Co se děje?“ Z telefonu se ozval hluboký hlas. Susie řekla: „Dědu podvedl nějaký mladík, který tvrdí, že ho dokáže vyléčit. Děda mu úplně uvěřil a dokonce mi řekl, abych mu poslala dary.“ Na druhém konci bylo krátké ticho, než její otec odpověděl: „Udělej, co děda řekl. Přijedu domů a vyřeším to co nejdříve.“ „Rozumím, tati. Pospěš si.“ Susie ukončila hovor. Její výraz byl ledově chladný, když vystoupila z auta a zazvonila na zvonek. Wilbur otevřel dveře. Když ji uviděl, zeptal se: „Děje se něco?“ Susie nic neodpověděla. Vyndala z auta čaj a víno, položila je před Wilbura a řekla: „Vím, o co ti jde. Radši si dávej pozor. Někdo si pro tebe přijde.“ Wilbur byl na okamžik ohromen, než s úsměvem odpověděl: „Kdykoli.“ „Pch!“ Susie se s ním neobtěžovala mluvit, otočila se a odjela. Cestou domů Susie stěží potlačovala smutek. Uvědomila si, že její dědeček se začíná chovat jako kterýkoli jiný starý člověk, ochotný uvěřit čemukoli, jen aby žil o trochu déle. Jak se lišil od jakéhokoli starého dědka, který se uchyloval k nákupu falešných zdravotních produktů? Jejich rodina měla tým osobních lékařů a špičkový lékařský tým v Seechertownu, který je podporoval. Jak mohl její dědeček věřit všem těm nesmyslům? Opravdu přicházel o rozum. Po příjezdu domů se Susie právě chystala vystoupit z auta, když před ní zastavilo jiné auto. Vystoupila z něj žena středního věku. Susie poznala, kdo to je, a vyškrábala se z auta, aby ji přivítala. „Doktorko Sepio! Co tady děláte?“ zeptala se Susie vřele. Doktorka Sepia na ni pohlédla a usmála se. „Susie, přicházíš právě včas.“ Když mluvila, podala Susie krabičku léků. „Lékařský tým právě vynalezl nový lék, který dokáže prodloužit délku života a zlepšit imunitní systém. Je to geniální. Právě to poslali do naší laboratoře. Pospěš si a ať to pan Grayson spolkne.“ „Vážně?“ Susie byla radostí bez sebe, když lék přebírala. Doktorka Sepia se usmála. „Samozřejmě. No, nechci pana Graysona obtěžovat. Na shledanou.“ „Nashle!“ Susie vyprovodila doktorku Sepii a vstoupila do domu v povznesené náladě, zatímco mířila do pokoje svého dědečka. „Dědo, lékařský tým Seechertownu právě vynalezl tenhle nový lék. Měl by sis jeden rychle vzít. Doktorka Sepia je poslala osobně.“ Benjamin se na lék krátce podíval. „Polož to támhle.“ „Ne, chci vidět, jak si to vezmeš,“ řekla Susie. Benjamin začal být netrpělivý. „Vezmu si to. Jen vypadni.“ Susie stiskla rty, ale udělala, co jí bylo řečeno. Benjamin se na lék jednou podíval a hodil ho do botníku, přičemž kroutil hlavou. „Prášky, prášky a zase prášky. Jednoho dne mě zabijí.“ Poté, co to řekl, začal meditovat pomocí hymnu. Mezitím na druhé straně... Wilbur vnesl čaj a víno vesele do domu a otevřel je, aby se podíval. „Páni, tohle jsou všechno špičkové produkty, takové, které se za peníze nedají koupit!“ pomyslel si Wilbur. Wilbur se usmál. „Tak si posloužím, pane Graysone.“ Odložil dárky stranou a začal kultivovat. Teprve večer pomalu otevřel oči. Když otevřel ústa, vyprskl pás bílé aury. V tu chvíli mu začal zvonit telefon. Překvapený Wilbur to zvedl a odpověděl: „Slečno Yvonne, co se děje?“ „Wilbure, mám pro tebe dobrou zprávu. Zkus ale nebýt příliš emotivní,“ ozval se z telefonu Yvonnin rozradostněný hlas.