Wilbur se uchechtl. „Říkal jsem ti, ať na mě nezkoušíš násilí, nebo toho budeš litovat.“ „Ignoruj ho, Blakeu. Bít se s někým, jako je on, jen pošpiní tvou hodnotu. Pojďme.“ Yvonne se na Wilbura podívala s opovržením a táhla Blakea pryč. Než odešli, Blake řekl: „Jen počkej, parchante. Ještě jsem s tebou neskončil. Až budu mít čas, jsi mrtvej muž.“ „To mi vyhovuje,“ odpověděl Wilbur s úsměvem. Dvojice odešla se svými bodyguardy, hlavy hrdě vztyčené, a naparovala se. Wilbur zavrtěl hlavou a zamumlal si pro sebe: „Taky se na vaši svatbu těším.“ S tím odjel zpět do domu v Castlebury. Poté, co zaparkoval auto u vchodu, rozhlédl se po okolí a rozhodl se, že by se měl projít a seznámit se s komplexem. Čtvrť to byla docela velká, s centrální zahradou. Samotná zahrada měla asi třicet akrů, což byla skoro velikost veřejného parku. Wilbur při procházce zahradou vzpomínal na svůj život. Jeho rodiče v dětství záhadně zmizeli a nechali ho v péči dědečka. Jeho Dračí duše se probudila, když mu bylo šestnáct, a on zdědil širokou škálu prastarých dovedností. Poté odešel do zahraničí, zformoval Žoldnéře z Propasti a nahromadil jmění. Po rozpuštění Žoldnéřů založil Cape Consortium, než se vrátil do svého starého domova v Seechertownu, aby se oženil. Nicméně místo šťastného života v lásce skončil opuštěný a ponížený. Při zpětném pohledu byla jedinou jistotou v životě změna a četné zvraty, kterými si člověk musel projít. Ztracen v myšlenkách uslyšel hlas, který na něj zavolal zezadu. „Stůj! Nepřibližuj se.“ Wilbur vzhlédl a uviděl urostlého muže v černém obleku, jak mu blokuje cestu. Před ním byla mladá, krásná dívka, které mohlo být něco přes dvacet, a pomáhala při chůzi starému muži. Wilbur se zamračil. „Proč? Vám to tady patří?“ „Ne, ale drž si odstup,“ řekl hromotluk bez emocí. Wilbur klidně řekl: „Jelikož tomu tak není, může se tu procházet kdokoli. Uhni mi z cesty.“ „Neberu si servítky, jestli přijdeš blíž!“ Hromotluk se nenechal obměkčit. Na Wilburově tváři bylo znát podráždění, když se zamračil a řekl: „Snažíš se zneužít svou moc?“ Hromotlukův výraz ochladl. Právě tehdy ho přerušil stařec chraplavým hlasem: „Z cesty! Bože, ty jsi otravný. Tohle je veřejný prostor. Mně to tady nepatří!“ Teprve pak hromotluk ustoupil. Wilbur přistoupil ke starci, který se usmál a pozdravil ho. Wilbur se v odpověď mírně uklonil a pokračoval v chůzi vpřed. Vtom dívka pronesla: „Jak hrubé.“ „Co jste říkala?“ Wilbur se otočil, aby se na dívku podíval. Dívka si posunula brýle a odpověděla: „Řekla jsem, že jste byl hrubý.“ Wilbur klidně řekl: „Mladá dámo, ne každý dbá na hierarchii tak jako vy. Myslím, že jsem byl dost milý.“ Dívčin výraz ztvrdl. „Co se tím snažíš říct, co?“ Stařec viděl, že se ti dva schylují k hádce, a uchechtl se: „Holka, já už budu mít brzy jednu nohu v hrobě. Udělej mi laskavost a nech to plavat, ano?“ Wilbur si starce zběžně prohlédl od hlavy k patě, než pomalu řekl: „Páni, vy jste pěkně nemocný.“ To, co řekl, dívku okamžitě naštvalo. Rozhořčeně ukázala na Wilbura prstem. „Opovaž se to říct znovu!“ „Mýlil jsem se?“ Wilbur byl klidný. Dívka se chystala vybuchnout vzteky, když ji stařec zastavil. Řekl s úsměvem: „Nepřipadáte mi jako obyčejný člověk, mladý muži.“ Wilbur klidně odpověděl: „Jsem docela průměrný.“ „To si nemyslím. Řekněte mi, kolik času mi podle vás zbývá?“ zeptal se stařec znenadání. Wilbur odpověděl: „Asi týden.“ Dívka se prakticky třásla rozhořčením. Pohlédla na bodyguarda, který se zezadu okamžitě přiblížil. Stařec okamžitě ožil, mávl rukou a řekl: „Vážně? Máte na to nějaké řešení, mladý muži?“ „Předpokládám, že ano, ale proč bych vám to měl říkat?“ zeptal se Wilbur klidně. Stařec se okamžitě uchechtl a přikývl. „Máte pravdu. Nemusíte. Nenechte se mnou zdržovat.“ Wilbur se otočil a okamžitě odešel. Právě tehdy dívka řekl: „Dědo, ten byl tak arogantní.“ „To neříkej. Nejsme my k ostatním taky arogantní? Nemá povinnost mi s ničím pomáhat,“ pronesl shrbený stařec a pokračoval v procházce. Po dívčiných tvářích stékaly slzy. „Ale ty jsi hrdina, který se zranil, protože sloužil naší zemi!“ „A co tím myslíš? To by měl pro svou zemi udělat každý. Nemůžeme se kvůli tomu chovat povýšeně, ne?“ Stařec vypadal rozzuřeně. Wilbur se náhle zastavil a otočil se, aby se na starce podíval. „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ zeptal se Wilbur. Stařec se usmál. „Jsem Benjamin Grayson.“ „Ten otec zakladatel?“ odpověděl Wilbur šokovaně. Benjamin mávl rukou. „Pch! Jsem jen další starý dědek.“ Wilbur se ponořil do myšlenek. Benjamin Grayson byl jedním z otců zakladatelů Dashey. Dosáhl nesčetných úspěchů a skončil jako nejvyšší vrchní velitel armády. Byl velmi respektován v armádě a byl slavný a požíval úcty všech v zemi. Po krátké odmlce Wilbur řekl: „Ach. Omlouvám se tedy za své špatné způsoby před chvílí. Víte, existuje způsob, jak vaši nemoc léčit. Pokud mi věříte, proč si o tom nepromluvíme jinde?“ Stařec se rozzářil. „Věděl jsem, že jste někdo výjimečný. Proč nezajdeme na chvíli ke mně domů?“ „Jistě.“ Wilbur přikývl. Vtom dívka řekla: „Dědo, nevěř mu! Je to jen podvodník, který se k tobě snaží účelově vetřít.“ „Co se dá vytřískat ze starého dědka, jako jsem já? Moc nad tím přemýšlíš.“ Benjamin pokynul Wilburovi, aby ho následoval, a oba se společně vydali po cestě. Dívka vzadu prakticky dupala vzteky. Jejího dědečka bezvýsledně léčili ti nejlepší lékaři v zemi, a tenhle namyšlený parchant tvrdí, že má způsob? Jasně si vymýšlí, aby se vetřel do přízně rodiny Graysonů. Přesto se neodvážila postavit proti svému dědečkovi a mohla mu jen pomoci domů, zatímco čas od času vrhla na Wilbura vražedný pohled. Wilbur to ignoroval. Brzy dorazili do Benjaminova domu a posadili se v obývacím pokoji. Benjamin se zeptal: „Mladý muži, dokážete říct, co se mnou je?“ „Vaše stará zranění způsobují vnitřní problémy a váš věk to zhoršuje. Vaše plíce chátrají den ode dne. Už byste byl dávno mrtvý, nebýt špičkové lékařské podpory, kterou dostáváte.“ Wilbur šel rovnou k věci. Starcovy oči se okamžitě rozzářily. „Jak jste to poznal?“ „Pozorováním,“ odpověděl Wilbur klidně. Stařec byl ohromen. „Jak skvělé pozorovací schopnosti máte. Máte tedy řešení?“ „Svlékni si košili. Zavedu do vašeho těla trochu Čchi a pak vám dám sadu kultivačních metod, kterými se budete řídit. Pokud to uděláte, dožijete se více než sta let,“ řekl Wilbur. Stařec se zamračil, když se podíval na Wilbura, než promluvil: „Hádám, že můj život ještě neskončil. Prosím, pokračujte.“ Dívka zpanikařila. Když viděla, že si její dědeček začíná svlékat košili, vrhla se dopředu, aby ho zastavila. „Dědo, opravdu tomu věříš? Je to jasný podvodník, který se snaží dostat blíže k rodině Graysonů pro svůj vlastní prospěch! Nenech se napálit!“ „Už jsem tak nemocný. Co můžu ztratit, když to zkusím?“ řekl Benjamin klidně. Dívka hlasitě pronesla: „Nemůžeš na to skočit! Co když použije tvé jméno, aby si dělal, co chce? Zničí tvou pověst.“ Benjamin se tichým hlasem zeptal: „O čem to mluvíš? Myslíš si o naší rodině příliš mnoho. Kromě toho, copak ho nemůžeš sejmout, kdyby se z něj opravdu vyklubal podvodník?“ Dívka oněměla. Neodvážila se dál hádat se svým dědečkem. Nicméně začala cílit na Wilbura a vyštěkla: „Okamžitě odsud vypadni.“