Sluha s vrzáním otevřel dveře. "Slečno Andersonová, od nynějška budete bydlet tady." Zápach zasáhl Noelle Andersonovou jako rána do břicha. Vlhký, zatuchlý a hnijící – vzduch byl prosycen rozkladem, valil se ve vlnách a prakticky ji dusil. Samotný pokoj byl katastrofa – opuštěný sklad zastrčený v nejvzdálenějším, nejponurejším koutě panství Andersonových. Bylo tam tma a naprosto bez života, jako by se i sluneční světlo rozhodlo, že to nestojí za námahu. Noelle tiše stála vedle sluhy. Byla drobná, téměř křehká, ale její jasné, průzračné oči se leskly inteligencí a tichým odhodláním. Její rysy byly neuvěřitelně panenkovské: vysoký nos, jemně vyhrnuté rty a tvář tak dokonalá, až vypadala nereálně. Přesto, když její pohled přejel přes ten ošuntělý pokojík, ani se neotřásla. Místo toho se obrátila ke sluhovi s zářivým úsměvem, dostatečně vřelým, aby rozzářil i tento mizerný prostor. "Rozumím. Díky," řekla, jejím hlasem jemným a medově hebkým, jako by jí právě neukázali něco, co v podstatě byla jen vylepšená komora na košťata. Ten úsměv – mohl by roztavit kámen. Sluhovi se sevřela hruď. 'Tak sladká, laskavá dívka... ale jaká škoda.' Noelle se vrátila v naprosto nejhorší možnou dobu, rozbila křehký mír, který se Andersonovi léta zoufale snažili udržet. Noelle Andersonová – pravá dědička jmění Andersonových – nebyla zrovna vřele přivítána. Před lety ji záměna v nemocnici připravila o její právoplatné místo v rodině. Místo toho Andersonovi věnovali svou lásku a péči jiné dívce, Leie Andersonové, o které celou tu dobu věřili, že je jejich dcera. Ale osud měl zvrácený smysl pro humor a Noellino náhlé znovuzjevení vyslalo šokové vlny celou domácností. Pro Andersonovy nebyl její návrat šťastným shledáním; byla to katastrofa. Leia, zdrcená pravdou, se zhroutila a nyní byla v nemocnici. Rodina byla rozdělena mezi dvě dcery – jednu, biologické dítě, které nikdy nepoznali, a druhou, adoptivní dceru, která pro ně byla vším. Nebyla to ani soutěž. Stáli na straně Lei, lpěli na ní a vinili Noelle ze všeho. Sluha si stále pamatoval zuřivost v hlase Damona Andersona, čtvrtého dědice rodiny, jak prakticky otřásal zdmi svou zlobou: "Proč se sakra vracela? Kdyby prostě zůstala pryč, Leia by v tomhle nebyla! A jestli se Leie něco stane, přísahám Bohu, že jí to zaplatí!" Sluha se vrátil do přítomnosti a vynutil si malý úsměv. "Slečno, nechám vás se zabydlet. Zavolejte mi, když budete něco potřebovat." "Děkuji," odpověděla Noelle sladce, jejím tónem tak veselým jako vždy. Jakmile sluha odešel, Noelle vstoupila do pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. Prohlédla si místnost a ujistila se, že je sama, než natáhla ruku a stiskla malé tlačítko na přívěsku svého platinového náhrdelníku. Objevil se slabý modrý záblesk a ozval se klidný, téměř čiperný mužský hlas. "Dobré ráno, Noelle. Gratuluji k nalezení tvé biologické rodiny. "Od nynějška budeš žít s nimi a svými pěti staršími bratry. Mise aktivována: Získej si jejich důvěru a lásku. Termín: šest měsíců." "Rozumím," zamumlala. Než se stačila nadechnout, dveře se s ohlušující ranou rozletěly. Vstoupil vysoký muž, jehož přítomnost byla dominantní a jeho výraz plný opovržení. Byl nepopiratelně pohledný, s ostrými rysy a úšklebkem, který vyzařoval aroganci. Ležérně se opřel o zárubeň dveří a prohlížel si ji s výrazem někoho, kdo kontroluje rozbitou hračku. "Takže, Noelle," protáhl, jeho hlas ostrý a kousavý, "jak se ti líbí tvůj nový kotec? Dost pohodlný?" Byl to Eli Anderson, její pátý bratr. A pokud si někdo v této rodině přál, aby zmizela, byl to on. Noelle nechala svůj pohled spočinout na svém bratrovi, Eli – vysokém, nápadném muži s tím otravným dojmem samolibé arogance. Chvíli si ho prohlížela, než se rozzářila jasným, odzbrojujícím úsměvem. "Není to špatné! Upřímně, žila jsem na mnohem horších místech. Ve srovnání s nimi je tohle v podstatě Ritz." Její mysl se mihla k jejímu působení jako žoldák – zejména k té jedné misi, kdy strávila celý týden sama v deštném pralese. Žádná postel, žádná deka. Jen neúnavná palba komárů, jedovatých hadů a občasný hladový predátor číhající ve stínech. Eli se ostře, bez humoru zasmál. "Jo, jasně." Podle něj byla její slova jen ubohou snahou zachovat si tvář. 'Koho by nesralo, kdyby ho vyhodili do skladiště tak ponurého, že by ho nepoužívali ani zaměstnanci?' pomyslel si. Se založenýma rukama se opřel o zárubeň dveří, koutky úst se mu zkroutily v úšklebek. "Abychom si něco ujasnili," řekl tónem prosyceným opovržením. "Mám jen jednu sestru – Leu. Ty? Jsi jen cizinec, který náhodou sdílí naši DNA. Nedělej si iluze, že se k tobě budu někdy chovat jako k ní." "Huh?" Noelle naklonila hlavu, její výraz byl plný široce otevřené nevinnosti. "Proč ne, Eli? Můžeš se ke mně chovat jako k Lee. Chci říct, jsem taky tvoje sestra." Eli na ni zamrkal, na okamžik ohromen její drzostí, než se ostře rozchechtal. "Máš kurva nervy. Co ti dává právo si to myslet? Myslíš si, že jsi na úrovni Lei? Prober se." "Samozřejmě, že si to zasloužím," řekla Noelle tónem lehkým, ale pevným, jako by konstatovala zjevnou skutečnost. "Jsem tvoje sestra." Eliho smích byl tentokrát drsnější, téměř vrčení. "Sestra? Neházej mi šavli." Pro Eliho byla Leia jediná sestra, na které záleželo – chytrá, laskavá, elegantní, všechno, co by správný Anderson měl být. Noelle? Nebyla ničím víc než nestydatý tulák, dívka, která odešla ze školy a utekla s nějakým nýmandem. 'Opravdu si myslí, že bych se k ní někdy veřejně hlásil? Byla by to kurva ostuda,' pomyslel si. Vzduch mezi nimi byl těžký, napjatý. Eli nemohl snést další sekundu ve stejné místnosti jako ona. Frustrovaně zavrtěl hlavou a otočil se na patě, aby odešel. "Počkej, Eli!" Noellin hlas ho zastavil uprostřed kroku. "Máš na sobě pavouka!" "Cože?!" Eli zamrzl, celé tělo ztuhlo. Jeho hlas vystoupal o několik oktáv, když v panice trhl hlavou. "Kde?! Sundejte ho ze mě!" Jeho oči se rozšířily hrůzou, když zahlédl osminohou noční můru plazící se mu po košili směrem ke krku. Jeho vyrovnanost se rozpadla, když se z plných plic zakřičel. "Ah! Sundejte ho ze mě! Sundejte ho ze mě!" Než se z toho mohl úplně zbláznit, Noelle vykročila vpřed a rychlostí, která Eliho nechala zírat, popadla pavouka rukou. "Mám ho!" cvrlikala a zvedla kroutícího se pavouka, aby ho viděl. Její úsměv se rozšířil, když škádlila: "Páni, Eli, ty se bojíš pavouků? To je docela roztomilé." Eli na ni zíral, jako by jí narostla druhá hlava. "Ty jsi blázen? Popadla jsi ho holýma rukama? Jestli tě kousne, ani se neopovažuj mě z toho vinit!" Noelle se zasmála a ledabyle mávala pavoukem, jako by to byla hračka. "Ten prcek? Naprosto neškodný. Měl jsi vidět ty v deštném pralese. Někteří z nich byli velcí jako moje tvář." "Ježíši Kriste, přestaň mluvit! Prostě se ho zbav!" Eli prakticky vykřikl, jeho tvář bledá a hlas zabarvený zoufalstvím. "Dobře, dobře," řekla Noelle pokrčením ramen. Hodila pavouka na zem a rozhodným křupnutím ho zašlápla. Eli na ni zíral, naprosto ohromen. 'Co je sakra s touhle holkou? Většina žen by při pohledu na pavouka krvavě křičela, ale ona? Prostě ho popadla, jako by to byla zatracená hračka.' A když ji urazil? Neustoupila – jen se dál usmívala. Než stihl zpracovat ten uragán, kterým byla Noelle, ticho přerušilo hlasité vrčení. Noelle se stydlivě podrbala na břiše, ramena jí poklesla, když se na něj podívala. "Eli," řekla malým a žalostným hlasem, "mám hlad." V momentě, kdy Eli uviděl Noelle, mu začalo bušit srdce v hrudi. Aniž by přemýšlel, vyhrkl: "Počkej chvilku, seženu ti něco k jídlu!" Přikývla, celá sladká a nevinná, ale Eli se nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně. Bez dalšího přemýšlení se otočil a vyrazil, úplně zapomněl na jídlo, které jí slíbil přinést. ***** Den, kdy se Noelle vrátila domů, byl také dnem, kdy se Leia dostávala z nemocnice. Zatímco zbytek rodiny ji jel vyzvednout, Eli zůstal, aby se postaral o Noelle. Jakmile se ujistil, že je Noelle zabydlená, Eli spěšně odjel do nemocnice. Už se chystal vejít do Leiny pokoje, když zaslechl její hlas, plný emocí, jak mluví. "Mami, tati, bratři... s touhle rodinou končím. Prosím, přestaňte být na mě hodní, jinak Noelle zešílí." Ta slova ho zasáhla tvrdě. Kimberly, jejich máma, zněla zdrceně. "Leo, takhle nemluv. Vždycky budeš moje dcera!" Hlas jejího velkého bratra Adriela byl chladný a ostrý. "Leo, pro mě jsi jediná sestra, kterou kdy budu mít." Bennett, druhý bratr, to jen odbyl smíchem. "Neboj se, Leo. Až přijde ten správný čas, seženu někoho, kdo se s tou šílenou mrchou vypořádá." Charlie, třetí bratr, se vmísil klidným, ale pevným hlasem. "Bennette, zklidni se. Stojí za to, abychom kvůli ní způsobovali takové drama? Prostě ji odřízneme, a ona to pochopí a odejde." Damon, čtvrtý bratr, zuřil. "Cože, takže ji necháme jen tak vyváznout? Ta malá mrcha dostala Leu do nemocnice – za to zaplatí." "Dost!" zařval jejich táta Vincent a vše okamžitě ztichlo. Pak velitelským tónem dodal: "Vlastně to docela dobře vychází. Měli jsme tu dohodu s rodinou Sawyerových, pamatuješ? Měli jsme provdat Leu za jejich nejmladšího dědice Nicolase. "Nechtěla ho, protože si myslela, že je to sukničkář, že? Fajn, ať si ho vezme místo ní Noelle."