Eli se naklonil blízko ke své mladší sestře Noelle a zašeptal: „Zůstaň tady. Seženu ti něco k jídlu.“ Ale dřív než se nadála, zmizel jako poryv větru a už se nevrátil. ***** Noelle se rozhlédla, ale nikde po něm nebylo ani stopy. Protože neměla co dělat, rozhodla se uklidit si pokoj. Díky své předchozí zkušenosti s prací v domácnosti se pohybovala rychle a efektivně. Služky, když uslyšely zvuky posouvání věcí – „bouchnutí“ a „cinkání“ – se zvědavě shromáždily. Pozorovaly, jak Noelle, malá a hbitá, pobíhá sem a tam a s lehkostí přemisťuje nábytek a krabice. „Proboha! Slečno Andersonová, vy si to tu uklízíte sama?“ zvolala jedna služka, její hlas byl plný nedůvěry. „Mary!“ pozdravila Noelle s jasným úsměvem, její oči se zúžily do tvaru srpků měsíce. „Nudila jsem se, tak jsem si řekla, že trochu uklidím.“ „Ale ty krabice vypadají těžké!“ řekla další služka a zírala na velké krabice venku. Normálně bylo potřeba dvou dospělých mužů, aby tyto věci přemístili, ale tady byla Noelle, malé děvče, a manipulovala s nimi, jako by to nic nebylo. „Ale, to je v pohodě. Jsou docela lehké!“ pokrčila Noelle rameny a snadno zvedla horní krabici, aby dokázala, co říká. Služky na ni šokovaně zíraly, ústa jim zůstala otevřená, jako by právě viděly zázrak. 'Svatá prostoto, tahle holka je zatracená elektrárna!' pomyslely si. „Proboha! Ten pokoj je bez poskvrny!“ Jedna služka vstoupila dovnitř a byla naprosto ohromena, když uviděla kdysi nepořádný sklad, který se nyní leskl čistotou. Podlaha byla tak lesklá, že se v ní dalo vidět jako v zrcadle. Ostatní se nahrnuly dovnitř, oči dokořán, a potvrdily, že je čistší, než kdy viděly. „Slečno Andersonová, jak jste to všechno udělala?“ ptaly se služky, jejich tváře byly plné úžasu. Tyto ženy byly profesionálky a trvalo by jim hodiny, než by takový nepořádek uklidily. Ale Noelle? Zvládla to za chvilku. Noelle, když si všimla jejich vykulených výrazů, si položila ruce na boky a hrdě zvedla bradu. „Heh, pracovala jsem jako hospodyně, takže vím, jak uklízet rychle a efektivně.“ „Ach!“ Služky okamžitě propukly v potlesk. ****** Když se Andersonovi vrátili domů s Leiou, našli skupinu služek shromážděných v rohu dole, jak si vzrušeně šeptají. Ani si nevšimly, že rodina přijela. Vincent Anderson, hlava rodiny, se zamračil a tiše se zeptal: „Co se tu děje?“ „Ach! Pane Andersone, jste zpět!“ Služky poskočily, polekaly se a rychle se rozprchly, spěchaly pozdravit rodinu. „Všichni tu jen tak postávají? Co se to tu sakra děje?“ zamručel nejstarší dědic, Adriel Anderson, jeho obočí se svraštilo. V tu chvíli nejstarší služka ostýchavě vystoupila a řekla: „Pane Vincente Andersone, pane Adrieli Andersone, učily jsme se od slečny Andersonové...“ „Cože?“ Rodina na ni zmateně zírala. Vtom Noelle vyběhla zpoza služek. Obklopena Andersonovými rychle zahlédla Eliho. Usmívala se jako kočka, která právě ukradla smetanu, zamávala na něj hadrem a zavolala: „Bratře! Eli! Konečně jsem tě dohnala!“ Její tón byl ležérní, láskyplný a zjevně blízký. Okamžitě se všechny oči obrátily na Eliho. Bennett Anderson, druhý nejstarší, se zlomyslně usmál. „Aha, Eli, netrvalo ti dlouho, než ses s ní sblížil, co?“ Damon Anderson, čtvrtý nejstarší, na něj zamračil. „Eli, ztratil jsi rozum? Co to sakra děláš?“ Charlie Anderson, třetí nejstarší, chladně promluvil: „Eli, je ti jedno, že by se Lei mohla zranit?“ Leia, která nečekala takovou scénu po svém návratu, cítila, jak se jí tělo chvěje, a její tvář ztratila barvu. Vynutila si slabý úsměv a řekla: „Hej, kluci, jsem v pořádku. Jen... je dobře, že si Eli a Noelle rozumí.“ Ale než stačila dokončit větu, zavrávorala a málem upadla. „Leio, opatrně!“ Adriel okamžitě vykročil vpřed, jeho ruka se natáhla, aby ji podepřela. Jeho oči se zúžily na Eliho s pohledem, který mohl zabíjet. „Eli, co se tu sakra děje? Vysvětli se!“ Eli ztrácel kontrolu. 'Co jsem to sakra udělal? Proč jsou najednou všichni proti mně?' Vrhla na Noelle jedovatý pohled, jeho čelist se zatnula. „Co na mě sakra řveš? Neříkal jsem ti, abys se se mnou nesbližovala?“ Noelle na něj zamrkala, její rty se zkroutily do trucování. „Ale Eli, slíbil jsi mi jídlo. Nevrátil ses a teď mám hlad.“ Eli cítil, jak mu přetéká trpělivost. „Nemůžeš si najít jídlo sama?“ „Mohla bych,“ odsekla a stála si za svým, „ale něco jsi mi slíbil. A nedodržel jsi slovo.“ Eliho frustrace dosáhla bodu varu. 'Tahle holka to dělá schválně – snaží se mě jen vyprovokovat!' „Dobře, už dost!“ Vincent to už nemohl vydržet. „Co se tu sakra děje? Nechte toho, všichni, před všemi!“ Eli si zamumlal pod nos: „Tati, to je její vina. Ona začala.“ Vincent si odfrkl. „Aha, takže když se chová hrubě, znamená to, že je v pořádku, abys byl taky idiot?“ Eli zmlkl, neschopný vymyslet odpověď. Vincent se pak obrátil k Lei, jeho hlas zjemnil. „Leio, právě jsi se dostala z nemocnice. Nech se maminkou odvést nahoru, abys si odpočinula.“ „Dobře, tati,“ řekla Leia tiše, jejím hlasem sotva slyšitelně. „Pojď, Leio, pomůžu ti nahoru,“ řekla Kimberly jemně a vedla ji ke schodům. Když dorazily na konec, Noelle vesele zamávala. „Ahoj, mami! Ahoj, ségra!“ Ačkoli se Kimberly stále vyrovnávala s náhlým objevením se její biologické dcery, nemohla si pomoct, ale cítila, jak se v jejím srdci něco změnilo, když viděla Noellin jasný úsměv. Bylo to, jako by se někdo nečekaně dotkl měkkého místa uvnitř ní. Otevřela ústa, aby odpověděla, ale přerušil ji Leiin kašel. Leia prudce zakašlala a Kimberly se okamžitě znepokojila. „Leio, jsi v pořádku?“ „Jsem v pořádku, mami,“ řekla Leia slabě a vynutila si úsměv, ale její hlas byl sotva slyšitelný. Kimberly, její starost o zdraví dcery převzala kontrolu, spěšně jí pomohla nahoru. Když viděla, jak odcházejí, Noelle se zamračila a přešla k Eliovi. „Bratře, mám hlad! Slíbil jsi, že mi něco seženeš k jídlu!“ Eli, teď už úplně otrávený, na ni zamračil. „Co chceš jíst?“ „Maso!“ odpověděla bez váhání. Eli protočil oči a obořil se na služebníka, aby jí přinesl velký kus pečeného vepřového, a pomyslel si: 'Tahle holka mě přivede do hrobu!' Mezitím Vincent tiše zavolal Noelle k pohovce. „Noelle, pojď sem,“ řekl najednou a jeho tón zvážněl. Noelle přešla lehkými kroky, její smích zněl jako zvuk stříbrných zvonků, veselý a jasný. „Ahoj, tati.“ Její úsměv byl vřelý, jako slunce v jarní den, osvětloval místnost aทำให้ทุกคนรอบข้างรู้สึกมีความสุขอย่างไม่คาดคิด. Vincent se na ni podíval, jeho emoce byly všude možně. Nejmladší dědic rodiny Sawyerových byl notoricky známý playboy a nemohl snést pomyšlení, že by se křehká Leia zapletla do toho politického chaosu. Ale teď si nebyl jistý, jestli dokáže strávit, že by do toho samého zatlačil svou vlastní dceru, Noelle. Přesto věděl, že Leiino zdraví nezvládne Nicolasův divoký, bezohledný životní styl. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho jeho emoce přemáhaly a utopily jakékoli logické myšlení. Vážně promluvil k Noelle: „Noelle, jako dědička rodiny Andersonových musíš převzít odpovědnosti a povinnosti, které s tím souvisejí.“ Noelle Andersonová naklonila hlavu, zjevně zmatená. „Jaké odpovědnosti? Jaké povinnosti?“ Vincent si povzdechl a pomalu vysvětlil: „Rodina Andersonových a rodina Sawyerových uzavřely dávno dohodu o sňatku. Až dědička naší rodiny dosáhne plnoletosti, musí si vzít nejmladšího dědice rodiny Sawyerových. Zkrátka, vezmeš si Nicolase Sawyera, třetího mladého dědice rodiny Sawyerových.“ „Aha!“ Noelle konečně pochopila a pak se zeptala se zamračením: „Ale nejde manželství v pořadí? Moje sestra je starší než já, neměla by to být ona?“ Vincent se zatvářil přísně. „Není pokrevně spřízněna s rodinou Andersonových. Ty jsi na druhou stranu moje skutečná dcera. Tato odpovědnost padá na tebe.“ Poté, co to Noelle uslyšela, ačkoli neochotně, musela uznat, že její otec má pravdu. Povzdechla si a neochotně přikývla. „Dobře, vezmu si ho.“ ***** Jako by se bál, že si to Noelle náhle rozmyslí, Vincent okamžitě kontaktoval rodinu Sawyerových. Brzy přišla zpráva od rodiny Sawyerových, že se s ní chce Nicolas nejprve setkat. Vincent bez váhání souhlasil. Následující den byla Noelle vysazena u dveří luxusní vily, Nicolasova soukromého sídla. Poté, co řidič rodiny Andersonových odjel, tiše zmizel. Vtom k ní přistoupil muž v obleku se zlatými obroučkami brýlí, který vypadal jako sekretář, s úsměvem. Zdvořile řekl Noelle: „Slečno Andersonová, pan Nicolas Sawyer na vás čeká uvnitř. Prosím, následujte mě.“ „Děkuji.“ Noelle zdvořile přikývla. Muž mírně pozvedl obočí a v jeho tváři se objevil záblesk lítosti. Tohle děvče se zdálo tak nevinné a naivní – nemohl si pomoct, ale zajímalo ho, jestli zvládne to, co ji čeká.