Noelle stiskla tlačítko přehrávání a nahrávka se pomalu začala přehrávat. Leiin hlas zněl jasně a zřetelně. „Noelle, moc se omlouvám.“ „Cože? Za co?“ odpověděla Noelle zmateně. „Nečekala jsem, že Eli bude tak krutý a zavře tě do té komory,“ Leiin hlas byl plný lítosti. „Ty jsi pravá dědička rodiny Andersonových. Tenhle pokoj by měl být tvůj, ne můj.“ „Vážně? No, když už je to tak, proč si prostě nevyměníme pokoje? Já si vezmu tenhle a ty můžeš mít tu komoru.“ „Dobře, jen mi to připomeň dnes večer u večeře a já si o tom promluvím s mámou a tátou.“ „Proč ti to musím připomínat?“ „Mám hroznou paměť, takže bych na to mohla zapomenout.“ „Tak jo.“ Když nahrávka skončila, zavládlo ve vzduchu zvláštní napětí. Leia, sedící u stolu, zaťala pěsti pod stolem a proklínala se: ‚Sakra, Noelle. Potají mě nahrála! Je mnohem mazanější, než jsem si myslela!‘ „Vidíte? Leia řekla, že tenhle pokoj by měl být můj,“ řekla Noelle, ležérně uklidila telefon a prohlížela si maso na stole, jako by se nic nedělo. Rodina Andersonových si vyměnila pohledy, všichni se snažili pochopit smysl nahrávky. ‚Co si z toho máme sakra vzít?‘ Eli se zhluboka nadechl a přešel k Noelle, jeho kroky byly jisté a klidné. Beze slova ji lehce – ale pevně – klepl do hlavy. „Au!“ vykřikla Noelle a její oči vystřelily vzhůru, aby se setkaly s jeho. „Eli, co to mělo znamenat?“ Eli vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout, ale v jeho očích se objevil záblesk úlevy. Zavrtěl hlavou, rozhořčeně. „Ty jsi takový idiot! Leia byla jen zdvořilá a ty jsi to vážně vzala vážně?“ Už dávno si uvědomil, že Noelle nepřemýšlí úplně jako ostatní, ale nečekal, že bude tak nechápavá ohledně základních společenských interakcí. „Zdvořilá?“ zamrkala Noelle, naprosto zmatená. Otočila se k Lei, její tvář byla prázdná. „Leia, byla jsi jen zdvořilá?“ Nyní byl tlak na Lei. Právě nachystala Noelle, aby vypadala jako tyran, ale teď byla její vlastní slova pod palbou. Kdyby přiznala, že to byla jen zdvořilost, vypadala by naprosto neupřímně. ‚Co mám teď sakra říct?‘ proklínala Leia v duchu. ‚Sakra, Noelle! Ty jsi tu konverzaci vážně nahrála? Taková proradná mrcha!‘ Když Leia mlčela, Damon to už nemohl vydržet. Vyjel na Noelle. „Leia byla naprosto upřímná! Ale ty? Jak jsi s tím mohla souhlasit, aniž by ses nad tím zamyslela?“ „Cože?“ naklonila Noelle hlavu, zjevně zmatená. „Ale ona taky souhlasila…“ „Myslíš si, že by Leia jen tak souhlasila bezdůvodně? Totálně ji využíváš!“ Damonova slova způsobila, že se Noelle cítila stále více zahnaná do kouta. „Já ne!“ zamračila se Noelle a hodila na Lei frustrovaný pohled. „Leia, když jsi nechtěla, proč jsi to prostě neřekla? Netlačila bych na tebe! Ale teď to zní, jako bych udělala něco špatně!“ Leia byla tak ohromená, že ani nemohla odpovědět, její mysl křičela: ‚Může ji už někdo sakra umlčet?‘ „Dobře, dost,“ vmísil se Adriel a zasáhl, aby tu nepořádnost ukončil. Otočil se k Noelle a řekl: „Nahoře je spousta prázdných pokojů. Vyber si, který se ti líbí.“ „Fajn,“ zamumlala Noelle, stále naštvaně vypadající. Náhle přistál na jejím talíři kousek čínského zelí. Zamrkala a otočila se, aby viděla Eliho sedět vedle ní. Jeho výraz byl vážný, ale jeho hlas byl zabarven mírným znepokojením. „Přestaň jíst jen maso. Potřebuješ taky nějakou zeleninu.“ Eli si všiml, že se od té doby, co si sedla, nedotkla žádné zeleniny, jen maso po mase. Noelle zamračila na zeleninu ve své misce a její frustrace rostla. Cítila se ukřivděná – jako by si nemohla ani vychutnat jídlo. Naštvaná strčila čínské zelí zpět na Eliho talíř a zamumlala: „Nejím to.“ Eliho oči se rozšířily v nevíře. ‚Ona má vážně tu drzost, aby mi dávala najevo svůj postoj?‘ ***** Po večeři šla Noelle vybrat pokoj a Eli ji tiše následoval. Jak si v mysli přehrával scénu u stolu, nemohl si pomoct a cítil se trochu nervózně. Věděl, že Leia se nesnažila Noelle ztížit situaci, ale bez té nahrávky by Noelle uvízla s pověstí, že šikanuje Lei. Život v domě Andersonových by pro ni byl noční můrou. Alespoň ji ta nahrávka zachránila. Eli si nemohl pomoct a cítil se zvědavě. ‚Noelle se většinu času zdá tak nechápavá, tak jak ji sakra napadlo nahrát tu konverzaci?‘ „Noelle.“ Eliho hlas se ozval v chodbě, protkaný náznakem zvědavosti. Noelle vykoukla zpoza napůl otevřených dveří a její velké oči zmateně zamrkaly. „Eli, co se děje?“ Eli se s ní setkal pohledem a přešel rovnou k věci. „Když jsi mluvila s Leiou, co tě najednou přimělo nahrát tu konverzaci?“ Noelle ležérně pokrčila rameny a odpověděla bez váhání: „Ale, to je jen můj profesionální instinkt. Myslím, že nahrávat věci je prostě bezpečnější, víš?“ „Profesionální instinkt?“ zamrkal Eli, zaskočený. Nemohl si pomoct a naléhal: „Co myslíš tím ‚profesionálním instinktem‘?“ Noelle se zářivě usmála, aniž by sebeméně váhala o své minulosti. „Ale, bývala jsem agentkou. Takže je to už skoro druhá přirozenost.“ Aniž by čekala na Eliho odpověď, otočila se zpět k hledání svého pokoje a ležérně se procházela prázdnými pokoji. Eli zůstal stát jako přimražený, jako by se vzduch kolem něj náhle zahustil. Jeho tvář ztratila barvu, když sledoval, jak Noelle poskakuje z pokoje do pokoje. Šířil se jím pocit klesání. ‚Tohle je katastrofa. Nejenže je roztržitá, ale možná je i bláznivá!‘ ‚Možná…‘ pomyslel si, ‚možná bych ji měl zítra vzít k psychiatrovi. Tohle není normální…‘