Iris: „Lilian, už dost," řekla jsem a napomenula dceru, která se snažila trucovat. Zvyk, který si, zdá se, osvojila, od té doby, co jsme sem přijely. Už půl hodiny mi nedovoluje, abych jí oblékla tričko, a snaží se mi utéct. Nerada jsem to přiznávala, ale byla tvrdohlavá jako její otec. Ale nemohla jsem jí to mít za zlé, ta změna, kterou byla nucena projít, i když neznala důvod nebo mu nerozuměla, vedla k tomuto chování, a i když se mi to nelíbilo, věděla jsem, že na ni nemám být příliš tvrdá. Spíš jsem věděla, že ji mám spíš podpořit, aby se z té fáze, ve které se nacházela, dostala. „Ale, mami, tohle tričko se mi nelíbí," řekla a našpulila rty. Povzdechla jsem si a položila tričko, než jsem vzala její ruce do svých a přitáhla ji k sobě. Dělala jsem to vždycky, když měla záchvat. Snažit se jí porozumět často pomáhalo, i když se mi to někdy ani nepodařilo. Ale i tak jsem se snažila, jak nejlépe jsem uměla. „Nelíbilo se ti tohle tričko a nelíbilo se ti ani těch dalších dvacet triček, co jsem vytáhla," řekla jsem a škádlila ji. Zachichotala se a zavrtěla na mě hlavou, než si strčila ruku do pusy. Byla jsem vděčná, že ji mám ve svém životě, byla to pro mě od Boha milost, díky níž stály za to všechny ty boje, kterými jsem si se svým bývalým prošla. Alespoň jsem věděla, že moje malá princezna není v toxickém prostředí, kde jsme se neustále hádali, a věděla jsem, že je v životě, který žije, tak nějak šťastná. „Trápí tě něco, moje malá princezno?" „Nechci jít do školky," řekla a já jsem se usmála. Měla to být její první den v předškolním zařízení a už od včerejšího večera mi dávala zabrat. Alespoň teď už jsem chápala proč. To, že nechtěla chodit nikam, kde byly děti s oběma rodiči, jsem si tak nějak zvykla, a i když mě někdy bolelo, že jsem neudělala dost pro to, abych naplnila svou roli matky a otce v jejím životě, nemohla jsem jí to mít za zlé. Kdysi jsem byla na jejím místě a i když jsem měla oba rodiče, málokdy jsem je viděla spolu, spíš jsem je málokdy viděla se mnou ve škole nebo na jakékoli akci. „Můžeš mi říct, proč nechceš jít do školky? Bojíš se, že nezapadneš?" zeptala jsem se a snažila jsem se k ní být co nejjemnější. Ale třetí den v jeslích se chovala stejně, a když jsem se zeptala, co se stalo, učitelka mi vysvětlila, že se cítila jinak, když si uvědomila, že většina dětí má s sebou oba rodiče, a že ona přišla jen se mnou. Bolelo mě to uvnitř, že jsem ji musela odloučit od jejího otce, ale od toho dne jsem věděla, že už to nebude stejné. „Proč mají ostatní děti tatínka a já ne?" zeptala se a mě zabolelo u srdce. Jak bych mohla čtyřletému dítěti vysvětlit, že se její otec od začátku neobtěžoval mi dát šanci? Snažila jsem se ji zahrnout láskou, jakou jen dcera může dostat, ale nebyla jsem její otec a věděla jsem, že ať se budu snažit sebevíc, nikdy jím nebudu. Moji rodiče, konkrétněji můj otec, mě dostatečně podporovali, aby stáli po mém boku ve všem, co se stalo, bolelo mě to, ale moje matka mě v této situaci nepodporovala tolik. Spíš chtěla, abych byla trpělivá. Tvrdila, že domov se nestaví tak, aby se tak snadno zničil. Ta žena nechápala, že jsme si nikdy neměli možnost domov vybudovat. Dean měl svou milenku, a i když jsem ho milovala celým svým srdcem, nikdy jsem nebyla dost dobrá. „Tatínka máš, miláčku, a jednoho dne, už velmi brzy, se postarám o to, abyste se vy dva zase shledali. Prozatím potřebuji, abys byla jen trochu trpělivá," řekla jsem a zjemnila hlas, když jsem jí přejela rukou po tváři. Jakkoli jsem nenáviděla to, co se mezi námi stalo, nikdy jsem se nesnažila, aby nenáviděla svého otce. V jejích očích to byl hrdina, se kterým se chtěla setkat. Jen jsem nevěděla, jak to bude možné právě teď. Žijeme s Lilian v Orlandu od jejího narození a moji rodiče nás občas navštěvovali, ale teď, vzhledem k tomu, že už uplynulo téměř pět let od mého odchodu; proto jsem věřila, že je na čase se vrátit. Měla jsem na starosti své podnikání, a protože můj otec den ode dne churavěl, věděla jsem, že se o něj musím začít starat. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se vůbec vracela. Jediný problém, který jsem měla, bylo vědomí, že Dean je hlavním partnerem. Už jen ta myšlenka, že ho budu muset vidět na schůzi nebo setkání, mě děsila, ale věděla jsem, že je na čase se mu postavit. Nemůžu před ním utíkat celý život, že ne? Lilian upřela pohled na můj a několik sekund zkoumala můj výraz, než přikývla. Často věděla, kdy mi dává zabrat a kdy ne, a věděla, že mi dává. Několik sekund se dívala na svá trička, než vytáhla to růžové, které jsem jí chtěla obléknout. Naštěstí měla na sobě bílé tílko, jinak bych se bála, že onemocní. Zvlášť s ohledem na to, že je listopad. „Chceš si vybrat kabát? Nebo budeš mamince zase dělat naschvály?" zeptala jsem se a škádlila dceru, která se zachichotala a očividně se bavila tím, co udělala. Věděla, že se jí většinou nic nestane. Pravda je, že jsem ji málokdy chtěla potrestat. V mé hlavě to byla moje malá princezna a já jsem tu byla od toho, abych ji rozmazlovala. Poslední, co jsem chtěla, bylo, aby se mě bála nebo aby ode mě chtěla pryč. Spíš jsem ji už v mladém věku naučila, aby mi všechno přišla říct. Budu stát po jejím boku a budu ji podporovat, i když ji budu muset někdy pokárat, pokud budu vědět, že udělala něco špatného. Ale poslední, co jsem chtěla, bylo, abychom my dvě měly stejný vztah, jaký jsem měla já se svou matkou. Byl to vztah, který téměř neexistoval, a věděla jsem, že to byl jeden z důvodů, proč to mezi Deanem a mnou nikdy nevyšlo. Ten muž mě nerespektoval, protože viděl, že moje rodina mě nerespektuje. Ten muž mě viděl jako slabou a nechtěnou, a i když naše manželství bylo zpočátku domluvené, mohli jsme si pár věcí vyřešit, věřila jsem tomu. Ale věci se mi nějak vymkly z rukou, když zaslechl rozhovor mezi mnou a mou matkou, a někde hluboko v sobě jsem věděla, že nikdy nebudeme moci být jedno. Ta propast se vytvořila té noci a to všechno kvůli té hádce. Byla to hádka, která ho poslala hledat klid jinde, a na to nikdy nemůžu zapomenout. Je to něco, co bych si osobně nikdy nebyla přála; nicméně se rozhodl neposlouchat a ona se rozhodla na mě tlačit. Obě strany mě nakonec hodně zlomily, ale nicméně jsem věděla, že se to možná stalo z nějakého důvodu, a doufala jsem, že to byl dobrý důvod. „Chci ten bílý, prosím. Ten se žlutým smajlíkem," řekla a já jsem se usmála a přikývla. Vzala jsem ji za ruku a jemně ji políbila na dlaň. „Hned to bude, moje malá princezno..."