„Základní matematiku zvládám, děkuji. Deset tisíc.“ „Myslela jsem, že jednáme.“ „Jednáme.“ „Takže nemůžete pořád opakovat stejné číslo.“ „Kdo to říká?“ „Já!“ „Mám štěstí, že nejste ta, kdo má navrch.“ Zírala jsem na něj s pobouřením a s otevřenou pusou. Pak se stala zvláštní věc: usmál se. „Jen jsem chtěl vidět, co uděláte, když to řeknu.“ Nejradši bych ho přejela autem. Řekla jsem pevně: „Čtyři tisíce pět set.“ „Devět tisíc devět set devadesát devět.“ „Snad si neděláte legraci.“ „Už jsme si ujasnili, že nemám smysl pro humor.“ „Jestli budete pokaždé, když se budeme dohadovat, snižovat o jeden dolar, budeme tu až do příštího roku.“ Jeho pohled byl vyrovnaný a hlas chladný. „Máte snad Kayla, kam spěchat?“ Dělá si ze mě legraci? Co se to vlastně děje? Další zahřmění způsobilo, že se okna v kuchyni roztřásla v rámech. Déšť začal padat silněji a bubnoval do střechy. Kapky padající do kbelíků na podlaze zrychlily, malé plesk plesk plesky, které se mi zdály posmívat. Jako pan Sympaťák tady. „Nemůžu si dovolit deset tisíc dolarů na opravu střechy. Ani devět tisíc devět set devadesát devět. Takže vám děkuji za váš čas.“ Nechala jsem cenovou nabídku na stole, vstala a shlížela na něj svrchu. „Cením si toho, že jste přijel.“ Podíval se na mě. Jeho tmavé oči byly vypočítavé. „Co kdybych k tomu přidal i elektriku?“ „To je štědré, ale v mém bankovním účtu se zázračně neobjeví peníze. Ráda jsem vás poznala. Vyprovodím vás.“ Odešla jsem a čekala, že vstane a půjde za mnou. Když to neudělal, zastavila jsem se a otočila. Stále seděl u mého kuchyňského stolu. Ani se na mě nedíval, jen sledoval, jak voda kape do kbelíků na podlaze. „Pane Leighrite.“ Aniž by otočil hlavu, řekl: „Říkej mi Aidan. A jestli si můžete dovolit pět tisíc, znám chlápka, který vám může pomoct.“ Zamyslela jsem se nad tím. „Má licenci?“ Lehce pohnul hlavou, pokrčil ji, což se zdálo naznačovat jeho úžas nad mou hloupostí. Řekla jsem podrážděně: „Nenechám nikoho pracovat na mém pozemku, kdo nemá licenci a pojištění. Jsem si jistá, že nemusím rozebírat všechny důvody proč.“ Jeho ramena se zvedala a klesala, jak se nadechoval a vydechoval. Prohrábl si husté tmavé vlasy. Pak znovu zavrtěl hlavou a vstal. Přešel k místu, kde jsem stála, a shlížel na mě. „Jsem to já. Já jsem ten chlap. Vrátím se hned ráno. Hotově nebo šekem, kreditní karty neberu.“ Pak se otřel o mě a odešel, aniž by se zeptal, jestli jsme se dohodli. Už ví, že jsme se dohodli, protože jsem zoufalá. Ten mizera mě prostě zmatoval. 7