Milý Dante, Nemám žádné peníze, takže si běž otravovat někoho jiného, pokud ti jde o tohle. Vážně, jsem švorc. Kdo jsi? Co chceš? Proč jsi mě kontaktoval? Říkal jsi, že mě znáš, ale to se pleteš. Neznám nikoho s tvým jménem, natož někoho ve vězení. Nesoudím tě, abys věděl. Ale ráda bych věděla, co jsi provedl, že jsi tam skončil. Vlastně na to zapomeň. Píšu jen proto, abych tě požádala, abys mě přestal kontaktovat. Pokud pošleš další dopis, dám ho svému kamarádovi detektivovi a nechám ho, ať si s tebou poradí. S pozdravem, Kayla 6 Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, opláchnu si obličej vodou z kohoutku v koupelně a osuším si oči. Pak nalepím známku na obálku, vložím do ní dopis a zalepím ji a odnesu ji do poštovní schránky. Když se vrátím do kuchyně, Aidan nikde není. Jdu do prádelny a dodělám skládání ručníků, vrátím se do kuchyně a vyprázdním plastové kbelíky do dřezu, vrátím je na podlahu pod kapající místa, pak zírám do lednice a hledám něco, co vím, že nesním, protože nemám chuť k jídlu. Spolu se vším ostatním zemřela s mým manželem, za boží milosti. Zavřu dveře, opřu se o ně čelem, zavřu oči a povzdechnu si. Tak mě Aidan najde. "Jsi v pořádku?" Podívám se a vidím ho stát ve dveřích kuchyně a dívat se na mě s něčím, co by mohlo být znepokojení. Nebo poplach, to nedokážu říct. "Upřímně? Asi nikdy mi nebylo hůř." Zamračím se. "Byla to dvojitá negace?" Aidan řekne: "To je jedno. Chápu to. Není ti dobře." Pokud je alespoň trochu jako většina chlapů, které jsem znala, raději by si ukousl vlastní ruku, než aby slyšel podrobnosti, takže změním téma. "Bude mi líp, když mi řekneš, že mi dokážeš opravit střechu." "Dokážu ti opravit střechu." "Aha. Vážně?" Jeho výraz zhořkne. Zase jsem urazila jeho mužství. "Promiň. Jenže jsem v poslední době neměla žádné dobré zprávy, takže jsem ráda, že to slyším." Zkoumá můj výraz. "Nevypadáš šťastně." "Nejsem. Byla to jen fráze." Mlčky na sebe zíráme, dokud neřekne: "Budeš míň šťastná, až ti řeknu, kolik to bude stát." "Mám si na to sednout?" "Nevím. Máš sklony k omdlévání?" Zvednu obočí. "Zeptala bych se, jestli si děláš legraci, ale jsem si docela jistá, že humor není tvoje silná stránka." "Neznáš mě. Mohl bych být legrační." Zíráme na sebe. Ani jeden z nás se neusměje. To tetování lebky na jeho krku vypadá, jako by se mi posmívalo. Zeptám se: "Jsi legrační?" Bez zaváhání řekne: "Ne." Nemůžu si pomoct: zasměju se. "Skvělý. Takže nejsem šťastná a ty nejsi vtipný. Tenhle projekt by měl jít mimořádně dobře." "Až na to, že jsem tě právě rozesmál, takže možná jsem vtipný a ty jsi šťastná." Když na něj jen zírám, řekne: "Každopádně jsi byla na vteřinu." Je to divné? Nemůžu říct, jestli je to divné, nebo ne. Cítím se trapně a nesvá, odkašlu si. "No. Díky za to." "Žádný problém. Bude tě to stát deset tisíc." To je tak prudká pravá zatáčka, že mému ubohému mozku chvíli trvá, než si uvědomí, že mluví o ceně, kterou si naúčtuje za opravu střechy. "Deset…tisíc?" "Jo." "Dolarů?" "Ne, mušlí. Samozřejmě dolarů." Zašklebím se na něj. "A tvrdíš, že nejsi legrační." "Napíšu ti cenovou nabídku." Bez dalšího slova se otočí a vyjde z domu. Netuším, jestli odchází a pošle mi cenovou nabídku poštou, nebo co, ale hned se vrátí, aniž by zaklepal, a posadí se ke kuchyňskému stolu s blokem papíru. Začne na něj čmárat. Je tak velký, že stůl a židle vypadají, jako by patřily do mateřské školy. Když utrhne kus papíru z bloku a podá mi ho, vezmu si ho a prohlédnu si ho. "Práce je osm tisíc, ale materiál jen dva?" Opře se v židli a založí si ruce na hrudi. "Pokud chceš, přivezu ti všechen materiál a můžeš si to udělat sama." Chytrolín. "Chci férovou cenu." "To je férová cena." "Jak může být tvoje práce tak drahá?" "Jsi odborník na ceny ve stavebnictví?" "Ne, ale jsem odborník na odhalování keců." Švihnu zápěstím a lusknu papírem. "A tohle jsou kecy." Koukne na můj snubní prsten. "Zeptej se manžela, jestli mi nevěříš. Je to férová nabídka." Vlna horka mi vystoupá po krku. Srdce mi začne bušit v hrudi. Udržím jeho pohled a strnule řeknu: "Jsem naprosto schopná posuzovat sama." Jeho oči se zúží. Ale ne jako by se zlobil, jen jako by se mě snažil pochopit. Pak se v kuchyni rozblikají světla, což mi připomene, že tenhle hrubián je jediný člověk, který mi zavolal zpět kromě Eddieho, zhuleného hipíka, takže bych ho možná ještě neměla vyhazovat z kuchyně. Přisunu si židli a sednu si naproti němu. "Nemám deset tisíc dolarů." Nic neříká. Jen na mě zírá. Ach, jak ráda bych vzala jeho cenovou nabídku a udělala mu s ní papírové řezy po celých pažích. Ne že by ty řezy byly vidět přes všechna ta tetování, ale i tak. Bylo by to uspokojující. "Nelžu ti, pane Leighrite. Nemám deset tisíc dolarů." "Jsem Aidan. A jak můžeš bydlet v takhle velkém domě, když nemáš žádné peníze?" "To je velmi osobní otázka, na kterou nehodlám odpovídat. A nikdy jsem neřekla, že nemám žádné peníze. Řekla jsem, že nemám deset tisíc dolarů." Nakloní se, opře ty velké potetované předloktí o stůl a proplete prsty. "Takže vyjednáváme." Jeho intenzita je impozantní, ale nechci, aby si myslel, že mě zastrašuje. Narovnám se na židli a zvednu bradu. "Říkáš to, jako by vyjednávání byla tvoje nejoblíbenější věc." "Je." "Hmm. Tipovala bych okouzlování potenciálních klientů svým oslnivým smyslem pro humor." "Ne. To je moje druhá nejoblíbenější věc." Zase na sebe zíráme. Zase se ani jeden z nás neusmívá. Konečně řeknu: "Čtyři tisíce." Jeho odfrknutí naznačuje, co si myslí o mé úvodní nabídce. "To je dvojnásobek ceny materiálu."