Stojím u kuchyňského okna s dopisem v ruce a znovu si ho čtu v šedém odpoledním světle. Pak znovu. A ještě jednou, protože je to tak bizarní, že můj mozek odmítá vymyslet jakékoli věrohodné vysvětlení. Asi proto, že žádné nejsou. Stropní světla se znovu rozblikají a osvětlí místnost. Rozhazuji ruce do vzduchu a říkám ke stropu: „Škoda, že jsi to neudělal, když tu byl pan Všechno je skvělé Eddie!“ Pak dopis složím, vložím ho zpět do obálky, položím na stůl a naliji si sklenici červeného vína. Hltavě ho vypiji a impulzivně se rozhodnu, že se musím ujistit, že je dům zabezpečený. Chodím z pokoje do pokoje, kontroluji západky oken a zámky dveří, dokud nejsem přesvědčená, že jsem pevně zamčená. Když to dodělám, posadím se ke kuchyňskému stolu a udělám si seznam. Vždycky mi to nejlépe myslí s perem v ruce. MOŽNÁ VYSVĚTLENÍ • Někdo si s tebou hraje. Okamžitě to škrtám, protože si se mnou očividně někdo hraje. Otázkou je proč? A proč zrovna teď? • Ten Dante viděl článek v novinách o nehodě • Cítí peníze • Snaží se o podvod na osamělou vdovu Jakmile to napíšu, myslím si, že jsem na to kápla. Koneckonců, je ve vězení. Aby se tam dostal, musel udělat něco špatného. Takže ten muž má to, co by se dalo slušně nazvat narušenou morálkou. Pravděpodobně prochází rubriku úmrtí v novinách a posílá tyto dopisy novým vdovám po celém kraji, doufaje, že se některá z nich chytí na návnadu a napíše mu zpět, aby s ní mohl navázat vztah a svést ji k zasílání velkých částek peněz. Ale ten dopis je příliš divný na to, aby byl návnadou na podvod. A příliš specifický. Měl prostě říct, že je osamělý chlapík, který hledá kamaráda na dopisování, ne že stále cítí chuť mé kůže. Nebo že zná tvar mé duše. Co to vůbec znamená? Co to všechno znamená? „Nic,“ zamumlám a zírám na obálku. „Je to podvod.“ Záměrně se nezabývám záhadou, jak se dopis od tajemného Danteho dostal na můj kuchyňský stůl, aniž bych věděla, jak se tam dostal – znovu – protože mám podezření, že mám další výpadky paměti a sama jsem ho přinesla ze schránky. Trochu mě utěšuje fakt, že dopis od tajemného Danteho neměl žádné podtóny nepřátelství. Sice děsivý s tím vším „znám tě“, ale alespoň mi nehrozí újmou. I když předpokládám, že by ani nemohl. Myslím, že jsem někde četla, že vězeňská korespondence je monitorována. Pravděpodobně by se dostal do problémů, kdyby se pokusil poslat násilnou hrozbu poštou. Ne že by měl důvod posílat hrozbu. Michael neměl žádné nepřátele a ani já ne. Jsme váš průměrný manželský pár ze střední třídy, oba přepracovaní a unavení, takže naší představou o zábavě je tulit se spolu na gauči a v pátek večer se dívat na film. Byla. Naší představou o zábavě bylo společné sledování filmu. To už nikdy neuděláme. Náhlá tíseň na hrudi mi znemožňuje dýchat. Závratě, opírám si hlavu o předloktí a poslouchám, jak déšť bubnuje na okna jako tisíc nehtů. „Je to jen pitomec, zločinec, který se snaží lovit zranitelnou ženu,“ říkám desce stolu. Necítím se o nic lépe. Ve skutečnosti se cítím hůř. Co si ten chlap myslí, kdo je, že mi posílá takové sračky? Ať už je to kdokoli, má zjevně psychické problémy. Náhle se posadím. Možná je to ono. Možná se mě vůbec nesnaží podvést. Možná, že ten tajemný Dante je prostě pomatený. Nejsem si jistá, co cítím víc: empatii nebo obavy. Chci říct, pokud je ten chudák zavřený jen proto, že má nějakou duševní chorobu, která nebyla diagnostikována, a měl by být spíše léčen, než uvězněn, pak je to jedna věc. Na druhou stranu udělal něco, čím se dostal do vězení. Co když to bylo něco násilného? Mohl by být nebezpečný. Vyjmu dopis z obálky a znovu si ho přečtu. Podivný impuls mě nutí přiložit ho k nosu a přičichnout. Do nosu mě udeří slabý závan cedru a kouře z ohně. A něco jiného, zemitého a pižmového, jako vůně muže. Nebo zvířete. Ta myšlenka mě znepokojuje. Rychle dopis složím a zasunu ho zpět do obálky, pak ho vezmu nahoru do ložnice a strčím ho do zadní části zásuvky se spodním prádlem. Pak se vrátím dolů, přihlásím se do počítače a vyhledám pokrývače v Seattlu. Když o dva dny později zazvoní zvonek, jsem v prádelně a skládám ručníky. Jdu ke vchodovým dveřím a doufám, že tam tentokrát bude stát skutečný člověk, až je otevřu. Je tam. A je vším, čím sladký, usměvavý Eddie není. Jeho výška a velikost jsou okamžitě zastrašující, stejně jako jeho kamenný výraz. Má tmavé vlasy, tmavé oči a tmavý vous zakrývající hranatou čelist. Má na sobě vybledlé džíny, ošoupané pracovní boty a lovecky zelenou košili s knoflíky, která je vyhrnutá až k svalnatým potetovaným předloktím, vypadá, jako by se právě zatoulal z lesa poté, co si z pokácených stromů postavil srub sekerou. K mému velkému překvapení mi připadá sexy. Je to překvapivé, protože vůbec není můj typ. Mám ráda upravené typy z Wall Streetu. Muže s jedním nebo dvěma tituly, vynikající hygienou a solidním porozuměním tomu, jak funguje 401(k). Ten chlap vypadá jako zakladatel podzemního bojového klubu. Stojí ve dveřích a zírá na mě v intenzivním tichu, dokud neřeknu: „Mohu vám pomoci?“ „Aidan.“ Když je zřejmé, že to je všechno, co hodlá říct, předpokládám, že hledá někoho jménem Aidan, o kom si myslí, že bydlí v tomto domě. „Omlouvám se, žádný Aidan tady není.“ Jeho kamenný výraz se zachvěje tím, co se zdá být pohrdáním. „Já jsem Aidan. Ze Seattle Roofing.“ Trhne palcem přes rameno a ukáže na bílý pickup na příjezdové cestě s názvem společnosti napsaným červenými písmeny na boku. Zahanbeně se zasměji. „Ach! Promiňte, myslela jsem, že nepřijdete až příští týden.“ „Měl jsem volno v rozvrhu,“ říká bez stopy vřelosti. „Napadlo mě se stavit. Pokud se to nehodí—“ „Ne, ne, to je skvělé,“ přeruším ho a otevírám dveře dokořán. „Prosím, pojďte dál.“ Překročí práh. Okamžitě se zdá, že je v hale méně místa. Zavřu za ním dveře a ukážu směrem ke kuchyni. „Ukážu vám, kde jsou ty skvrny, jestli chcete začít tam?“ Odpoví beze slova kývnutím. Mám pocit, jako by za mnou šel vzteklý vlk, když se dostáváme do kuchyně. Ne, ne vlk. Něco většího a ještě nebezpečnějšího. Možná gorila. Nebo lev. „Takže tudy se dostává voda dovnitř,“ říkám a ukazuji na kuchyňský strop. „Měla jsem tady údržbáře, aby se podíval na elektriku. Podíval se i na střechu a říkal něco o tom, že je potřeba vyříznout a vyměnit desku u věžičky.“ Aidan se nedívá na strop. Jeho chladný, upřený pohled zůstává fixovaný na mě. „Opravili vám tu elektriku?“ „Ne. Vlastně ne.“ „Co to je? Ne, nebo vlastně ne?“ Neusměje se, když to říká. V jeho tónu ani výrazu není ani náznak hravosti. Není vyloženě nepřátelský, jen mám dojem, že by raději byl kdekoli jinde na světě než tady. Chvíli mi trvá, než odpovím, protože si nejsem jistá, jestli vůbec chci mít toho chlapa v domě. Připadá mi každou vteřinou víc a víc otravný. „Ten údržbář řekl, že nenašel žádné problémy s kabeláží, ale stále mám problémy.“ Aidan zavrčí. „Podívám se na to.“ „Vy děláte i elektriku?“ Jeho tmavé oči se setkají s mýma. „Dělám všechno.“ Říká to stroze, jako bych se hluboce dotkla jeho mužství. Jako by nemohl uvěřit, že jsem nemohla poznat jen pohledem na něj, že je Kapitán Všechno zvládnu. Přála bych si, aby tu byl někdo jiný, abych se mohla otočit a zeptat se rozumného člověka, co si myslí, že je Aidanův problém, ale protože jsem sama, budu na to muset přijít sama. „Umíte napodobit někoho, kdo ví, jak se chovat slušně? To by se mohlo čas od času hodit. Třeba právě teď.“ Jeho obočí se mu svraští nad očima. „Chcete opravit dům, nebo chcete uspořádat čajový dýchánek, paní?“ Jeho hrubý tón mi zvedne mandle. „Nepořádám čajové dýchánky s divokými zvířaty. A ano, ráda bych opravila dům, ale neplatím lidem za to, aby na mě byli zlí. Také se jmenuji Kayla. Kdybyste si nevšiml, ženy jsou skutečné osobnosti. Takže se budete chovat jako lidská bytost, nebo odejdete?“ Polkne urážku, kterou má na jazyku, a zamračí se na mě. Pak se podívá na skvrny na stropě a pomalu vydechne. „Promiň,“ řekne chraplavým hlasem. „Mám za sebou pár špatných týdnů.“ Když polkne a sval na jeho čelisti se zatne, cítím se jako blbec. Je snadné zapomenout, že ostatní lidé mají problémy, když jste tak pohlceni svými vlastními. Řeknu tiše: „Jo, chápu.“ Podívá se na mě. Opatrně, jako by si nebyl jistý, jestli mu chci dát facku, nebo ne, což mi ještě víc zhoršuje pocit. „Poslouchejte, začněme znovu.“ Natáhnu ruku. „Ahoj. Jsem Kayla Reeceová.“ Podívá se na moji ruku. Něco, co se blíží úsměvu, mu zvedne koutky úst, ale zmizí dřív, než se rozhodne zůstat. Vezme mi ruku a slavnostně si potřese. „Rád tě poznávám, Kaylo. Aidan Leighrite.“ Jeho ruka je obrovská, drsná a teplá. Jako zbytek jeho, kromě té teplé části. Usměji se a pustím jeho ruku. „Dobře. Teď, když to máme za sebou, pomůžete mi prosím se střechou? Jsem zoufalá.“ Nakloní hlavu a zamyslí se nade mnou. „Vždycky se přes to tak rychle přeneseš?“ V mysli mi probleskne obraz Michaelovy rakve, která se pomalu spouští do země. Můj úsměv umírá. V krku se mi udělá knedlík. Řeknu stroze: „Ne.“ Aidanův pohled se zostří. Nesnesu jeho pronikavý pohled. Najednou potřebuji být sama. Už cítím, jak mi do očí vnikají horké slzy. Ustoupím o krok zpět, zkřížím ruce na hrudi a řeknu: „Přístup na střechu je ve skříni v hlavní ložnici. Nahoře, první dveře vpravo. Nechám vás se rozhlédnout. Promiňte mi.“ Otočím se a nechám ho stát uprostřed mé kuchyně. Stěží se dostanu do kanceláře a zavřu za sebou dveře, než propuknu v pláč.