Schovám ten dopis do zadní části zásuvky se spodním prádlem a nechám ho tam, odhodlaná na něj zapomenout. Pokud přijde další, možná zavolám tomu sympatickému detektivovi, co mě vyslýchal po nehodě, a zeptám se ho, co si o tom myslí. Třeba ho přemluvím, aby se na toho Danteho podíval a zjistil, co se dá. Dante Alighieri, podle jména na zpáteční obálce, což zní, jako by to bylo celé vymyšlené. Mezitím mám jiné starosti. Kromě nového zatékání do střechy se dům rozhodl, že má i problémy s elektřinou. Lustr v jídelně bliká. Slyším praskání a praskavé zvuky, když rozsvítím světlo v hlavní ložnici. Čas od času zvoní zvonek, i když nikdo není u dveří. Zkoušela jsem volat třem různým místním pokrývačům, ale nikdo mi nezavolal zpátky. Takže teď čekám na údržbáře, nějakého chlápka jménem Ed. Narazila jsem na jeho vizitku na dně zásuvky s harampádím v kuchyni, když jsem hledala pero. Nevím proč, ale čekám staršího muže s plešatějící hlavou a pivním břichem, který má kolem boků opasek s nářadím. Místo toho, když otevřu dveře na jeho zaklepání, uvidím usměvavého, štíhlého mladíka s dlouhými hnědými vlasy, které mu drží z obličeje pletená kožená čelenka. Má na sobě tričko s Johnem Lennonem, vybledlé zvonové džíny a sandály a v jedné ruce drží rezavou kovovou bednu s nářadím. Páchne po trávě. „Ahoj. Ty jsi Kayla?“ „To jsem já.“ Usmívá se a natáhne ruku. „Já jsem Eddie.“ Oplatím mu úsměv a potřeseme si rukou. Zdá se milý a neškodný, což jsou dvě věci, které oceňuji u každého muže, kterého pustím do svého domu, když jsem tady sama. „Pojď dál. Ukážu ti to tady.“ Následuje mě do kuchyně a komentuje, jak moc se mu ten dům líbí. „Líbí, ale každý den se trochu víc rozpadá.“ Ukazuji na dva hnědé kruhy od vodních skvrn na stropě kuchyně. „Jo, tyhle staré domy potřebují spoustu lásky a péče.“ Naklání krk, aby se podíval na skvrny. „Zvlášť s tou vlhkostí tady. Máš problémy s plísní?“ „Už ne. Vyřešila jsem to před pár lety. Teď je to zatékání do střechy a elektrika.“ Stručně mu popíšu, co se děje se světly a zvonkem. „Navíc cítím něco spáleného, když zapnu sušičku. A televize se někdy sama vypne. Jo, a pár žárovek nedávno explodovalo.“ Náhlý studený průvan mi zvedne chloupky na rukou a na zátylku a pošle mi mravenčení do páteře. Chvěji se a třu si ruce přes husí kůži na pažích. Měla bych ho požádat, aby se podíval na těsnění kolem oken, když už tady je. Ale nejdřív to nejdůležitější. „Ukážu ti, kde je elektrická skříň.“ Eddie mě následuje do technické místnosti v zadní části domu vedle garáže. Je tam pračka a sušička a skříňky s nejrůznějšími domácími potřebami. Eddie položí svou bednu s nářadím na zem, otevře kovová dvířka na elektrické skříni a rychle vizuálně zkontroluje vypínače. „Nejdřív zkontroluju napětí, jestli jistič běží na správnou kapacitu. Pak se podívám na celistvost kabeláže. Můžeš mít poškození vodou nebo roztřepení, které by mohlo způsobit problémy. Pak zkontroluju všechny zásuvky, abych se ujistil, že nejsou narušené. Kde je elektroměr?“ „Přímo venku u garážových vrat.“ Přikývne. „Rozumím. Podívám se i na to. Mělo by mi trvat asi hodinu, než se tím vším proberu, a pak ti dám odhad na opravy. Zní to dobře?“ „Zní to skvěle, díky. Do podkroví se dostaneš ve druhém patře přes šatnu v hlavní ložnici. Žebřík je v garáži.“ „V pohodě.“ „Křič, kdybys mě potřeboval. Budu poblíž.“ „Jasně.“ Nechám ho tam a jdu do své pracovny. Chvíli jsem schopná pracovat, než mě začne bolet hlava. Je to tupá pulzující bolest kolem spánků a tlak za očima tak silný, že mi z nich tečou slzy. Lehnu si na malou pohovku se zataženými žaluziemi a zhasnutými světly, dokud se ve dveřích neobjeví Eddie se svou bednou s nářadím. „Omlouvám se, člověče. Nevěděl jsem, že spíš. Jen jsem chtěl zkontrolovat zásuvky tady.“ Dezorientovaná se posadím. „Nespala jsem. Jen jsem si odpočívala. Mám strašnou bolest hlavy.“ Soucitně přikývne. „Míval jsem šílené migrény.“ Míval, minulý čas. Pocítím zvláštní závan naděje. „Našel jsi něco, co ti pomohlo? Nic, co beru, nezabírá.“ „Budeš se smát. Nevadí ti, když rozsvítím?“ „Klidně. A nebudu se smát, slibuju. Jsem příliš zoufalá.“ Když Eddie rozsvítí a do místnosti vnikne světlo, ucuknu. Snažím se vstát, ale zjistím, že se mi točí hlava. Takže se zase svalím na pohovku, zavřu oči a opatrně si štípnu kořen nosu. Kdy jsem naposledy jedla? Nemůžu si vzpomenout. Eddie se potuluje kolem a hledá zásuvky. Je tak štíhlý, že jeho kroky jsou na podlaze neslyšné. Znám kočky, které dělaly větší hluk. „Poté, co jsem začal chodit k terapeutovi, bolesti hlavy zmizely. Puf, člověče. Prostě pryč. Ukázalo se, že jsem měl v sobě spoustu potlačených emocí.“ Otevřu oči a vidím ho schouleného pod svým stolem s malým měřičem energie v ruce. Strčí ho do elektrické zásuvky, chvíli čeká, až si přečte, co mu to říká, pak vstane a přesune se k další zásuvce, kde proces opakuje. „Psychosomatická nemoc, tomu říkají. Tvůj mozek tě doslova udělá nemocným. Stres je tak toxický. Šílené, že?“ „Šílené,“ souhlasím a přemýšlím, jestli žije v komuně nebo družstvu. Jsou po celém Washingtonu a v oblasti Seattlu, komunitní skupiny, které vznikly v šedesátých letech s volnou láskou, kde lidé sdílejí bydlení a zdroje a vyhýbají se moderním věcem, jako jsou mobilní telefony a geneticky modifikované potraviny. Jsem příliš soukromá na to, abych žila v tak těsné blízkosti s lidmi, se kterými nemám sex, ale nehodnotím ničí životní rozhodnutí. Vstane a otočí se, aby se na mě podíval. „Můžu ti dát jméno svého doktora, jestli chceš. Pokud si nemyslíš, že by pro tebe mohl být problém stres.“ „Počítá se ztráta manžela jako stres?“ Nevím, proč jsem to řekla. Nebo proč jsem to řekla tak kousavě. Normálně nenosím srdce na dlani a nejsem sarkastická jako Michael. On se s depresivními nebo morbidními věcmi vyrovnával černým humorem, který někdy působil jako necitlivost, ale věděla jsem, že je to jen mechanismus zvládání. Ten muž byl anděl za boží milosti. Zmatený na mě Eddie zírá. „Ztratila jsi ho?“ Nikdo nemůže být tak hloupý. „Zemřel.“ Teď vypadá zdrceně. „Ach, člověče. To je mi moc líto.“ „Děkuju.“ „Bylo to nedávno?“ „Na Silvestra.“ „Svatá prostoto! To je jen pár týdnů zpátky!“ Měla bych teď přestat mluvit. Každé slovo z mých úst chudého Eddieho víc a víc rozrušuje. Vždycky jsem měla problém s přílišnou empatií k ostatním lidem, což je jeden z důvodů, proč se držím stranou. Emocí všech ostatních nahromaděných na mých vlastních se někdy může stát dusivou. „Ano. Každopádně.“ Tentokrát se mi podaří vstát, pak se vyhýbám Eddieho očím, když říkám: „Takže jaký je verdikt?“ V jeho pauze cítím, jak si mě prohlíží. Čte napětí v mém těle a uměle veselý tón mého hlasu. Možná je taky empatický, protože se nade mnou slituje a změní téma. „No, ta díra ve střeše je průšvih. Vytéká to ze střešní krytiny u věžičky, což znamená, že budeš muset odstranit šindele a odříznout dřevo, abys opravila tu díru. Mezi štíty, věžičkou a strmým sklonem samotné střechy to bude velká práce, je mi líto. Určitě budeš muset zavolat specialistu.“ Srdce mi klesne. Kdykoli se do toho zapojí specialista, cena se zvýší. „Zkoušela jsem volat třem různým pokrývačům, než jsem našla tebe, ale nemohla jsem se s nikým spojit.“ Uchechtne se a zavrtí hlavou. „Jo, nevím proč, ale pokrývači jsou notoricky nespolehliví. Dal bych ti doporučení, ale neznám nikoho, komu bych na takovou práci věřil.“ „Dobře. Stejně díky. Budu to zkoušet dál. Doufala jsem, že se vyhnu volání firmě ze Seattlu, protože jsou tak drahé, ale asi budu muset.“ Po chvíli řekne jemně: „Jestli chceš, můžu se podívat na tu nabídku, co dostaneš. Víš, abys nebyla oškubaná.“ Protože jsem sama, myslí. Protože nebudu mít chlapa, který by za mě vyjednával. Protože někdo v mé pozici – truchlící, dezorientovaný, zoufalý – je terčem podvodů. Když se usměje, vím, že se se mnou nesnaží flirtovat. Je to jen upřímně milý chlap, který se snaží pomoct někomu, o kom pozná, že je v nouzi.