Vklouzla jsem na zadní sedadlo auta poté, co jsem dala tašky dozadu, a zapnula jsem si pás. Sotva jsem se nadechla, už jsem se vrhla přes sedadla do náruče řidiče. Jeho smích mi vehnal slzy do očí. „Ahoj, broučku.“ „Strýčku Ronnie. Chyběl jsi mi.“ Přelezla jsem přes sedadla a posadila se dopředu. „Co tady děláš?“ Ronnie byl betou mého táty. Nebyl příbuzný, ale byl tu skoro celý můj život. „Myslíš, že bych nechal svou drzou neteř, aby přišla do smečky sama? Ani náhodou.“ „Poslal tě táta?“ Zasmála jsem se. „Poslal mě táta. Je to strašpytel, tvůj táta.“ Usmál se na mě a zasmál se se mnou. „Jakmile zavolala tvoje máma, poslal mě s tryskáčem.“ „Nemusel.“ Jen jsem zavrtěla hlavou a zapnula si bezpečnostní pás. „Samozřejmě že musel. Nikdy tě nevidí dost, a teď tě posílají na léto. Co se děje?“ Strýc se na mě podíval a já jen zavrtěla hlavou. „Nechci tu být.“ „Proč?“ Podívala jsem se na své ruce, které byly zkroucené. „Bojím se, že je tu můj druh a nechci mít pravdu. Myslela jsem si, že když uteču, oddálím nevyhnutelné.“ „Proč bys nechtěla svého druha?“ Zeptal se strýc, když uháněl po dálnici směrem k letišti. „Řeknu to tobě i tátovi, jen ne teď.“ Strýc se na mě podíval, zkoumal mou tvář a pak přikývl. „Dobře, ale chci celou pravdu.“ „Dostaneš ji, slibuju.“ Přikývla jsem zpět na silnici. „Teď se soustřeď na řízení, abys nás nezabil.“ Popadla jsem volant a stočila auto zpět do našeho pruhu. „Do prdele!“ Strýc Ronnie mi sebral volant a soustředil se zpět na silnici. „Jen se o tebe bojím, štěně.“ Nemohla jsem se ubránit smíchu, protože vlci přestávají stárnout ve dvaceti pěti letech a vypadal sotva starší než já. „Já vím, že ano.“ Znovu jsem se usadila na sedadle a povzdychla jsem si. „Slibuju, že to, co se stalo, ten pocit nezlepší.“ Otřela jsem si obličej. „Ani nevím, proč mě máma posílá k tátovi. Jen řekla, že by mi mohl pomoct.“ „No, pojďme si pospíšit a vrátit se, abychom zjistili, co potřebuješ, Zlatíčko.“ Strýc šlápl na plyn a za chvíli jsme byli na letišti. Naložili jsme moje tašky a zamířili k tryskáči, kde jsme se usadili. „Zavři oči. Vypadáš, že jsi dneska skoro nespala a máme pár hodin.“ Strýc mě poplácal po hlavě, než se posadil naproti mně a otevřel svůj notebook. „Práce?“ „Práce.“ Přikývl. „Můžeš mě tohle léto něco naučit?“ V mé mysli se rodil plán, plán, jak se udržet v bezpečí od svého ubohého druha, ale takový, který by mi vydělal spoustu peněz. Za boží milosti! „Samozřejmě, Zlatíčko.“ Strýc se na mě usmál. „Víš, tvůj táta by tě naučil skoro všechno, co by mohl, kdybys byla ochotná.“ „Požádala jsem, abych se mohla přestěhovat do tvé smečky.“ Zachumlala jsem se do deky, kterou mi podala letuška, a Ronnie zamrzl. „Co se děje?“ Jeho oči se zableskly. „Vysvětlím to později. Jen slib, že se mi pokusíš věřit a nebudeš mě soudit.“ „Samozřejmě, Zlatíčko.“ Usmál se a pak se vrátil k notebooku na klíně. „Teď se vyspi.“ „Dobře.“ Odvrátila jsem se a téměř okamžitě usnula. Probudila jsem se, když mě Ronnie budil. „Jsme tady.“ Obrovsky jsem zívla a křupla mi čelist, než jsem si otřela oči. „Dobře.“ Předala jsem deku a znovu si otřela obličej. „Děkuju.“ „Nemáš zač, princezno.“ Letuška se na mě usmála a já jsem si opožděně uvědomila, že je taky ze smečky. „Nemusíš mi říkat princezno.“ „Jsi dcera Alfy.“ Uklonila se a pak nás nechala našemu osudu. „Pojď, tvůj táta mi volal už třikrát od přistání.“ Ronnie se zasmál a odvedl mě k čekajícímu autu. Během třiceti minut jsme byli na území naší smečky. „Tvůj táta by ti dovolil se sem přestěhovat, kdybys chtěla, Zlatíčko.“ „Já vím. Ale Alfa Dan mi nedovolí odejít…“ Podívala jsem se a vydechla jsem. „Myslím, že předpokládá něco, před čím utíkám, a nedovolí mi odejít, dokud si nebude jistý.“ „Řekneš mi to už, Zlatíčko?“ Zaváhala jsem, když jsme zastavili před domem smečky. Než jsem mohla odpovědět, dveře se rozletěly a obklopily mě silné paže a vůně, která uklidnila mé chvějící se nitro. „Tati.“ „Ahoj, moje štěně.“ Jeho hluboký hlas mě ještě víc uklidnil a cítila jsem, jak mě pálí oči. „Chyběl jsi mi.“ Popotáhla jsem, když mi rozepnul bezpečnostní pás a já jsem byla celá v jeho náruči. „Jako ty mně.“ Políbil mě na spánek. „Teď máme o čem diskutovat.“ Už se mnou běžel, než jsem stačila říct jediné slovo, a Ronnie ho následoval. „Zpomal, vole. Někteří z nás se nemohou pohybovat tak rychle.“ Ronnie se snažil držet krok a můj smích naplnil chodby domu smečky. Usadili jsme se v otcově kanceláři s udýchaným Ronniem, který se mračil. Bůh ví, jak moc mi tihle dva chyběli. „Řekni mi, co se děje, štěně.“ Rozhlédla jsem se a stále jsem zakopávala o slova. Můj otec mi popadl obličej a zavrtěl hlavou. „Nic, co mi řekneš, nic nezmění, štěně. Věřím ti, bez ohledu na to, jak šílené se to zdá.“ „Souhlasím, Zlatíčko.“ Mé nitro se uklidnilo, když jsem viděla, jak je rozhodný. Uvěří mému šílenství. Mohla jsem říct, že bez ohledu na to, jak šílený můj příběh bude, můj otec a Ronnie uvěří všemu, co řeknu. Nikdy jsem nemusela pochybovat o tom, jestli se tu nezblázním. Takže jsem se konečně plně usadila a vyprávěla svůj příběh.