PADÁM na záda. Minutu ležím na zemi. Tráva je ostrá, barví mě zelení a hlínou. Rychle se nadechnu. Přítomnost za mnou začíná svou show. Slyším tiché vrčení. Uši mi zvědavostí nastraží, ale najednou mi připadá země mnohem zajímavější. Všimnu si nohy, velikosti obrovského vlka po obou stranách hlavy. Spouští se na čtyřech, varovně vrčí. Upozorňuje mě. Říká mi, abych dávala pozor. První, co udělám, je, že zakleju. Srdce mi buší, prohledávám lesy, jestli nenajdu nějakou cestu úniku. Nějakou zbraň, kterou bych mohla použít. Bolestně si uvědomuji zvuky blížící se bestie za mnou. Nic tu není. Jen spadané listí, cihly a klacky. Sleduji linii svého pohledu. Stopy mých bot mizí v husté mlze. Znovu zakleju. Netrvá dlouho, než si uvědomím, že se tak jako tak musím otočit. Neztrácím čas, zavřu oči a otočím se. Cítím na sobě jeho dech, vlhký a studený. Vím, že se tomu už nemůžu vyhnout, a tak otevřu oči a vidím bestii nade mnou. Je zlomyslná. Měla jsem pravdu. Je třikrát větší než normální vlk. Na čtyřech má téměř pět až šest stop. A pak, očichává. Bestie mě očichává, jako by se snažila získat mou vůni. Nemůžu ani pohnout prsty. Vidím, jak se jeho tlama spouští dolů, dotýká se mé kůže těsně pod tváří. Zastavím se. Bestie mi vrčí přímo do obličeje. Řve do nebe. Nedlouho poté slyším odpovědi. Smečka, uvědomím si. Má smečku. On má smečku, protože vlk takové velikosti nemůže být vlčice. Chytnu se za obličej. Ruce mi svírají trávu pode mnou. V tom okamžiku mě vlk propustí ze svého vězení. Udělá pár kroků zpět, ale ještě mě nenechává samotnou. Hustá mlha, která nás obklopuje, se rozplyne v nicotu. Bestie se zakolísá pár kroků zpět. Proměňuje se. Využívá transformační energii, která dřímá v jádru jeho bytosti. Moje matka mi vždycky říkala, že to způsobí, že kosti budou praskat a vyskakovat z kloubů. Říkala mi, že svaly a vazy se přetvoří, změní tvar a objeví nové formy těla. Za boží milosti. Srst ustupuje do opáleného, ztmaveného odstínu kůže. Je téměř zlatá. Tesáky zapadnou zpět do čelisti a objeví se nová sada lidských zubů. Když konečně znovu nabývám vědomí, je už úplně člověk. Má téměř sedm stop na výšku. Jeho nejvýraznějšími rysy jsou zametavé obočí, dokonale uzpůsobené k mračení. Jeho oči jsou plavé, plné vypočítavé divokosti. Každý centimetr jeho těla je nabitý tvrdými, vyboulenými svaly. Je obrovský. Větší než většina průměrných vlkodlaků. "Už mi nikdy neutíkej." Hrozba v těch úsečných slovech je jasná. Je to stručné prohlášení. Něco, co by se nemělo neuposlechnout. Mírně přikývnu a snažím se vypadat co nejvíce poddajně a poslušně. Jeho hlas mi posílá mráz po zádech. Kupodivu, poté, co slyším jeho hlas, mě zaplavuje pocit klidu. Jemně mě hladí po hlavě. Mohl by být alfa. Ne, myslím, že je alfa. "Jak se jmenuješ?" ptá se. "Nora." "Nora." Na tom, jak vyslovuje mé jméno, je něco zvláštního. Vyslovuje ho, jako by bylo jeho. Jako by mé jméno bylo stvořeno jen pro něj. Patřilo mu. Mám pocit, jako bych se osvobozovala od rozrušení, stresu a ztráty, které mě v posledních dnech trápily. Je to tak odlišné od toho, jak vypadá. "To jsem já," řekla jsem. "Omlouvám se, jestli jsem překročila tvé území. Nevěděla jsem, že je tady smečka. Už to neudělám." V duchu jsem si zkřížila prsty. Tentokrát už neuteču, pomyslela jsem si hořce. Včera jsem měla štěstí, že jsem unikla masakru své rodiny. Teď bude mít spoustu času mě roztrhat, pokud si bude přát. "Co jsem říkal?" vydal frustrovaný zvuk. Toužím po tom, aby ten rozhovor už skončil, přestala jsem se snažit utéct a prostě jsem se s tím smířila. "Už ti nikdy neutíkat," zamumlala jsem. Sdílíme chvíli napjatého ticha. Zírám na něj. Opravdu je nádherný. Jako násilí ve své vlastní kráse. "Co ode mě chceš?" ptám se váhavě. Jsem okouzlená, ale nechci tu být dost dlouho na to, abych zjistila, čeho je schopen. "Pokud potřebuješ trest, pak tě prosím, pane, neměla jsem jiný úmysl než se toulat po lesích. Neměla jsem v úmyslu překročit tvé území. Nemám v úmyslu ublížit." "Hunter." Převaluje si to na jazyku. Rychle si všimnu, že ten muž má lehký přízvuk. Jaký, to netuším. Způsob, jakým vyslovuje věci, je jako závan čerstvého vzduchu. Netuším, proč na mě tak působí, ale je to, jako bych ho chtěla slyšet mluvit víc. "Hunter?" Vypadá téměř potěšeně. Jako by zmínka o jeho jménu byla darem samotným. Přikývne. Sevře čelisti. Výraz, který se mu přehnal přes obličej, byl nevysvětlitelný. "To je správně." Jsem jím tak pohlcena, že jsem přeslechla, co řekl. "Co?" zamrkala jsem. "Co tady děláš, Noro?" ptá se znovu. "Já–já jsem jen hledala tetu," koktám před ním. Strach ještě neopustil mé tělo. Bez ohledu na to, jak je fascinující, je pro mě teď stále hrozbou. Usmívá se. Ne ten laskavý. Chová se, jako bych lhala. Jako dítě, které bylo chyceno při říkání zjevných lží. "Chceš mi říct, že o nás vůbec nic nevíš?" Přikývnu. Je bezradný. Nakloní hlavu doleva a o něčem přemýšlí. "Proč jsi tady, Noro?" Ta otázka mě nechala viset ve vzduchu. Nevím, jestli se mě ptá, nebo je to řečnická otázka. V jednu chvíli jsem stála sama přímo naproti němu. V další chvíli už mě chytil za zápěstí, trhl mě stranou a chránil mě svým tělem. Příliš pozdě jsem zaslechla zavrčení, abych si to uvědomila. Chránil mě před útokem vlka. Jeho tělo mě stíní, téměř mě pohlcuje celou, jak je ve srovnání s mým obrovské. Zavřela jsem oči. Cítila jsem příval jeho síly. Otevřela jsem oči právě včas, abych viděla, jak Hunter chytil jednoho z největších vlkodlaků za krk. Holou lidskou rukou. Zavrčí a stiskne mu krk. Vlk zakňučí. Odhodí vlka, jako by nic neznamenal. Hunter mě přitáhne k sobě a chytne mě za krk. Myslela jsem, že jsem na řadě já. Myslela jsem, že se připojím k tomu vlkovi a budu odhozena stranou, jako bych nic neznamenala. Zavřela jsem oči a doufala, že rána bude rychle za mnou. Ale cítila jsem, jak se jeho prsty dotýkají mého krku, jemně se mě dotýkají. Jeho prsty byly na mé kůži drsné. Palec se mi otře těsně pod bradou. "Jsi v pořádku?" ptá se. V jeho hlase je něco, co nepoznávám. Mohla jsem jen přikývnout hlavou. Cítíme pohyby ve stejnou chvíli. Na chvíli se mu v obličeji mihne starost. Jedna jeho paže mě zachytí, zatímco druhá drží vlka za čelist. "Klid!" jeho rozkaz se rozléhá lesem. Cítím sílu z jediného slova. Vlk kňučí. Snaží se vymanit z sevření. Ale zatímco mě stále jednou rukou chrání, přiblíží obličej k nebezpečně vypadající sadě tesáků. "Klid." Už to není rozkaz, ale hrozba. Vlk ustoupí. V jedné vteřině předvede to divoké zvíře podřízený akt a ustoupí od nás. Než jsem ze sebe dokázala nějakým způsobem vykoktat něco, oba jsme uslyšeli zvuk pohybující se smečky. Několik úderů dopadá na zem. Propuká panika. Jsem uprostřed smečky, která běží směrem ke mně. Ale Hunter mě klidně schová na záda. Zavrčí. V tu chvíli se všichni vlci zastaví. Je to fenomenální, jak těch možná patnáct až dvacet bestií zastaví na jeden pohled muže. Hunter neztrácí čas slovy. Pohne rukama. Všichni se promění do lidské podoby. V tichosti sleduji, jak jim praskají a rostou kosti. A pak, jeden po druhém, skloní hlavy před Hunterem. Je Alfa. Jeden z lidí vpředu odvážně udělá krok. Sleduje nás. Vypadá nejistě. Chystal se jít dál, ale Hunter ho zastavil. "Hunte–" zašklebí se. "Alfo. Myslím, že by ses od ní měl držet dál. Nevíme, kdo je. Jaké má pro naši smečku špatné úmysly. Překročila území." "Není třeba," řekl Hunter. Jeho rty vytvořily rovnou linii. "Ustupte." "Ale–" zkusí to ten chlap znovu. Ale když Hunter vydá výhružné varování, zastaví se. Nejsem si jistá, proč by si myslel, že dívka mé velikosti by mohla představovat hrozbu pro jeho smečku. Ale, právě když vytrhnu hlavu ze zad Hunterova těla, zakolísá. Ten chlap očichá vzduch. Ten chlap vypadá vyděšeně. "Huntere," vyplivne. "Víš, co je zač." Hunter mě schová ještě víc za záda. "Klid, bratře. Nebo tě donutím být v klidu," vyhrožuje. "Nechápu to," šeptá. "Ona–ona je ta, kterou hledáme. Ona je ta–" "KLID!" zařve Hunter. Atmosféra se stává zlověstnou. Trhnu sebou, ale zůstanu za jeho zády. Chrání mě? Sdílíme chvíli ticha. A pak se mu v obličeji objeví pochopení. Vypadá ohromeně. Je mu Huntera líto. "Ten den, věděl jsi, že tam je?" ptá se. "Ne," varuje Hunter. "Přestaň, Talone." Talon si mě prohlíží. Byl to zbytečný tah, protože jsem napůl zmizela za zády Huntera, který má sedm stop na výšku. "Ty jsi byl ten, kdo kontroloval nahoře. Věděl jsi to." Hunter zavrčí. Než kdokoliv z nich stihne něco říct, najednou mlha vyšle skvělou vlnu vůně, ze které se mi zamotá hlava. Všichni, včetně Huntera, se skácí k zemi. Křičí bolestí. Někteří se odtáhnou a svíjejí, jako by vůně, kterou mlha přináší, okamžitě mučila. Hunter se přede mě postaví. Druhou rukou mě stále pevně drží. Byly jako ocelové obruče. Ale někdo mě odtáhne pryč. Hunter vztekle křičí. Snaží se mě vzít zpět, ale ten někdo mu foukne prach do už tak křečovitého obličeje. Zasáhne ho to. Utekli jsme od smečky. Když zastavíme, jsme zpátky v obchodě. Kaila mě vtáhne dovnitř a zamkne dveře. Vyvěsí všemožné neznámé nápisy, podivné květiny a zapálí vonnou tyčinku. "Kailo!" zalapala jsem po dechu. "To jsi ty. Páni, to jsi ty. Děkuju ti. Já–nevěděla jsem, že je tady smečka, nevěděla jsem, o čem mluví. Bylo to, jako by věděli, kdo jsem a–" "To proto, že vědí." Kaila zavře všechna okna a vytáhne knihu. "Co? Jak to myslíš, že vědí?" tázala jsem se. "Vědí, protože tam byli," Kaila otevře stránku a ukáže obrázek. Smečka Měsíční bestie. Popraskají mi rty. "Byli tam tu noc, kdy byla zavražděna tvá rodina. Byli to vrazi. Ten muž. Hunter Deathbone. Je Alfa smečky, která zabila celou tvou rodinu."