KDYŽ nastane ráno, teta Kaila je opět pryč. Tentokrát zanechala vzkaz. Nechoď sama do lesů. Je to napsáno červeným inkoustem, podezřele to vypadá jako krev. Hodím papír do koše a naleju si šálek kávy. Včera v noci jsem nevystrčila nos z pokoje. Ignoruju svou odcizenou tetu a lituju se. Čelila jsem vraždě své rodiny, ale nic jsem neudělala. I kdybych věděla, kdo to byl, kdo to byli, stejně věřím, že bych nebyla schopná nic udělat. Jsem jen Nora Anarchy. Dívka bez vlka. Lovec Deathbone by mě rozžvýkal a vyplivl zpátky do hlíny, sežral by mě jako zvíře a vyzvracel jako odpad. Teta Kaila měla pravdu. Neměla bych dělat žádné hlouposti, ale moje mysl a tělo si neodpočinou, dokud něco neudělám. Popadnu kabát, vytáhnu bratrovův kapesní nůž a zamířím do lesů. Těsně předtím, než stačím vyjít ze dveří, se zčistajasna objeví muž mého věku, držící dvě zakryté sklenice a košík plný listí. "Ahoj," usměje se. "Nevěděl jsem, že je někdo doma. Kaila mi nic neřekla." "Zdá se, že toho moc neříká, co by se říct mělo," moje slova chutnají hořce. "Jak ti můžu pomoct?" "Jsem Adrian." "Nora." "Já... uh, pracuju jako... uh, něco jako posel? Kurýr, řekl bych," Adrian se zasměje. "Doručuju tohle pro Kailu." "Poslíček?" navrhnu. Usměje se. "Ano, to by byla pravda. Nora, že? Bydlíš tady?" "Ano, bydlím s tetou. Kailou." "Aha," hloupě zamrká. "Nikdy jsem nevěděl, že má Kaila neteř." "Já taky ne," natáhnu ruku. "Tak?" "Aha, aha, jo." Podá mi všechny věci, co měl. "Tak, asi se uvidíme? Chystáš se na slet?" "Na co?" "Slet?" "Myslíš jako skupinu čarodějnic?" "Ano," zasměje se. Ale brzy ho to přejde, když vidí můj výraz. "Ty nejsi... jedna z nich?" "Ne," popadnu všechny věci, co mi doručil, a hořce se usměju. "Jsem vlkodlak." S tím mu zabouchnu dveře před nosem. ~ ~ ~ Moje cesta do lesů je osamělá. Skoro si přeju, aby se Lovec prostě objevil zčistajasna, procházel se jako obří bestie připravená kdykoli zaútočit. Moje kroky nejsou tak sebevědomé, jak bych si přála, ale jsem hrdá, že mám alespoň odvahu vyjít ven a vrátit se do lesů. Po tom, co se stalo včera, by se stará Nora už nikdy nechtěla s Lovcem setkat. Ale potřebuju něco vidět. Potřebuju si něco ověřit. Mé kroky se zastaví, když za sebou uslyším šustění listí. Vzduch kolem mě ztuhne. Znovu cítím tu vlhkou zemi, kterou jsem cítila, když se moje hlava spojila s půdou. Smrad lesů, mokré půdy a hlíny. Cítila jsem ho dřív, než jsem ho viděla. Můj krk brní očekáváním. Mé srdce bije jako blázen, buší jako buben. Mé prsty se zkroutí dovnitř, třesou se strachem. Mé srdce se sevře s uvědoměním, že stojí přímo za mnou, vrah mé rodiny. Nepříjemný pocit způsobený nevírou, že tak statečně stojí před jedinou přeživší rodiny, kterou zmasakroval, je příliš silný. Skoro se otočím a vytrhnu svůj kapesní nůž, i když vím, že by ho to asi jen polechtalo. Byla by to ta nejhloupější věc, kterou bych mohla udělat, a dokonce i teta Kaila by byla příliš zmatená, než aby se zlobila. Pohne se. Cítím každý jeho pohyb, jako bychom byli jedno. Skoro se zdá, jako bychom sdíleli jedno tělo, jeden dech, jednu duši. Znovu nasaje vzduch a já se zachvěju očekáváním. Nevím, co udělá. Jestli ví, že jsem dcera rodiny, kterou zavraždil, nebo ne. Jestli ví, že to vím, nebo ne. Lovec Deathbone šeptá těsně nad šíjí mého krku. Musí sklánět hlavu, protože je skoro dvakrát tak vysoký jako já. Jeho slova vyvolávají vlnu tisíce smíšených pocitů. A nenávidím se za to, že jsem v jeho blízkosti takový zmatek. "Vím, že tě tu zase uvidím," zamumlá tak tiše. Jeho šepot je chladný. Polknu knedlík v krku. "Čekal jsi na mě?" "Hmh," zavrní. "Asi by se dalo říct, že ano." "Proč?" Čekal, až mě dorazí? Až uvidí jedinou přeživší, kterou nedokázal zlikvidovat? "Chci tě zase vidět," byla jeho odpověď. Tentokrát je řada na mně, abych hloupě zamrkala. Zamračím se. "Proč?" zeptám se znovu. "Teď cítím úlevu," zamumlá. "Proč?" zeptám se frustrovaně. Chystala jsem se otočit, když mi jeho mohutné paže obepnou krk a drží mě na místě. Třesu se na místě. Moje nohy se třesou prudkým fyzickým kontaktem. Mé srdce málem vyskočí z kůže. Spěšně se snažím od něj odtrhnout, ale jeho železný stisk mi ztěžuje pohyb. Uzamkne mě na místě, jako by jeho prsty byly řetězy. A to nenávidím. Je mi to odporné. "Pusť mě!" požaduju. "Nedotýkej se mě!" Zavrčí. "Přestaň se hýbat," Lovec zatlačí na prsty, ale ne dost na to, aby mi způsobil bolest. "A přestaň se ptát proč." "Chci vědět, proč jsi na mě čekal." "Jen jsem potřeboval vidět tu dívku, která ode mě utekla s čarodějnicí," zasyčí slovo čarodějnice. "Jak ji znáš? Proč jsi s ní?" "Proč to potřebuješ vědět?" "To není tvůj problém." "Je to můj problém, když se mě ptáš," zmítám se na místě. "A mohl bys mě prosím pustit!" Zavrčí. "Přestaň." Okamžitě se zastavím. "To je obtěžování." Lovec Deathbone se jen uchechtne. "Je?" "Držíš mě proti mé vůli." "Proč jsi tady, Nori?" zeptá se. Jeho hlas zní jemně a je plný zvědavosti. "Proč jsi zpátky?" "Nevím," vyplivnu. Jeho prsty se utáhnou a místo strachu cítím jakousi dychtivost. Nechápu proč. "Jsi tady, abys ses se mnou znovu setkala, Nori?" A s úzkostným strachem si uvědomím, že ano, větší část mě je tady, aby se s ním znovu setkala. Pustí mě a o pár kroků ustoupí. Nemám tušení, co mě nutí vracet se do toho hloupého lesa, abych se případně setkala s největším Alfou v zemi, a podle pověstí tím nejbrutálnějším. Ale je to, jako by nejen on byl tak zmateně zaujatý mnou, ale i já jsem k němu nucena způsobem, kterému ještě nerozumím. Je to podmanivé. On je podmanivý. Tak trochu mě nutí s ním komunikovat, ty oči. Navzdory jeho předchozímu činu udělá krok vpřed. "Musíš mě nutit, abych se pořád opakoval, Nori?" Musí pořád dokola říkat moje jméno? Nora. Byla to taková maličkost, moje jméno. Jen čtyři náhodná abecední slova, která se používají k tomu, aby mě oslovila. Nicméně, stává se něčím úplně jiným, když to vychází z jeho úst. Dává to mému všednímu jménu nový význam. "Je to velký les. Přešla jsem zase tvé území?" Myslím, že jsem se ještě nedostala do vnitřku lesa, jako minule. Ale no, nemám tušení, kde jeho území začíná a končí. Jeho oči jsou svůdné, nutí mě jít blíž k nim, ale držím se na svém místě. Pevně se zapřu nohama. Lovec nakloní hlavu na stranu, jako by něco slyšel. "Přivedla jsi někoho?" Nic jsem neslyšela, ale jeho super sluch alfa-neobvyklé-velikosti možná ano. Pokrčím rameny. "Přišla jsem sama. Možná je to jen náhodný člověk, který se ztratil--" "Nikdo se neodváží jít hluboko do lesů." "Já ano." Lovec se usměje, úsměvem ďábla. "A já tě chytil." Je něco v tom, jak řekl chytil. Jako by teď, když mě konečně chytil, už nikdy nepustil. Jako bych mu teď patřila já a nikdo jiný mě nemůže zachránit. Dostane se mi to do duše, posílá mi to mravenčení po páteři. Lovec je jiný, než jsem si představovala. Představovala jsem si, že mi zlomí vaz ve chvíli, kdy se mu dobrovolně nabídnu znovu, aby dokončil to, co udělal mé rodině. V naprostém šoku Lovec stále stojí naproti mně a nic nedělá. "Nikdo tenhle les nepřežil," přizná. Hrdost mu vyklouzne z jazyka, jako by to byla dobrá věc. Obávám se, že můj nedostatek logiky bude konečně mým koncem. Měla bych se otočit. Utíkat o život. Vyhnout se téhle katastrofě, která by jednou provždy ukončila odkaz mé rodiny. Místo toho se vyhřívám v tom kousku slunečního svitu, který klouže mezi vysokými stromy. Pálí mi kůži a připomíná mi, že jsem stále naživu. "Co to má znamenat?" "Někdo se sem potají dostává," Lovec ukáže bradou na záda mé chladnoucí šíje. "Někdo se odvážil tě sledovat." "Proč je to tvůj problém?" Lovec skryje svůj postranní úsměv. Raději bych viděla jeho tesáky než ten záludný malý úsměv, ten způsob, jakým ukazuje svou nepatřičnost a odhaluje zlo. Ve vzduchu se něco mění. Něco jako zvuk. Zlomení větvičky. Zkroucené kameny. Šustění spadaného listí. A v tu chvíli se Lovec pohne tak rychle, že mi vlasy profoukne vítr. Během několika sekund drží někoho za krk. "Kdo jsi?" Jed. Čistý jed, když utahuje prsty na krku té osoby. "Proč ji sleduješ?" Dívám se divokýma očima, jak se ta osoba proměňuje v chlapce. Někoho, koho jsem poznala na prahu domu mé tety. Adrian se snaží mluvit, ale jen hodně kašle. A sliny. "Proč sleduješ Noru?" Lovec opakuje stejným způsobem. Adrian sebou zmítá. To jen Lovce ještě víc rozdivočí. Nasaje vzduch. Lovec zvedne obočí a nebezpečně se nakloní, čímž odřízne poslední vzduch v Adrianově těle. "Co tady děláš, čaroději?"