Je ironické si pomyslet, že ještě před pár měsíci mi největší starosti dělalo, kdy konečně dostanu svého vlka. Kdy budu dost velká na to, abych se mohla účastnit tajných rodinných večeří? Kdy budu dostatečně zralá na to, abych se mohla se svými sourozenci vydávat na lov, trénink a hrát si v lesích? Teď mi to připadá tak hloupé. Pomyslet si, že jsem mívala pocit, že je všechno tak nespravedlivé. Teď si jen přeji ty dny zpět. Přeji si, aby tu byli, posmívali se mi, smáli se mi, protože mi Otec zase jednou zakázal jít s nimi na lov. Přeji si, aby tu byla má matka, hladila mě po vlasech, říkala mi, že mám ty nejjemnější a nejhedvábnější vlasy, i když jsem věděla, že lže, a říkala mi, že všechno bude v pořádku. Ale přání nejsou nic jiného než denní snění. Sny, o kterých přemýšlíte, když se váš život začne ubírat špatným směrem. Přání jsou jen pohádka. A já si takové pohádky nemůžu dovolit. "Jak to myslíš?" zasyčím na tetu a zlostně se na ni podívám z místa, kde stojím. Je toho moc. Ty obrázky, ty vzpomínky, ty noční můry, které mě pronásledují i za denního světla. To všechno pro mě byla tragédie. Stále je. Nemůžu uvěřit, a odmítám uvěřit, že by mě tato žena, má teta Kaila – jakkoli je divná a praštěná – vzala zpět do noci, kdy jsem o všechno přišla. "Noro, poslouchej–" "Ne, ty poslouchej!" vykřiknu. Ruce se mi třesou u těla. "Víš o tom něco?" Zmlkne. Zasměji se. "Samozřejmě, že víš. Podívej se na tohle!" Kopnu do stolu, kde mi ukazovala všechny ty fotky takzvané Smečky Měsíční bestie. "Víš o nich. Moc dobře! Ale proč jsi mě sem vzala? Proč jsi mě sem přivedla a říkala mi, abych přišla, když víš, že smečka, která mi chladnokrevně zničila rodinu, je tady?" "Neměla jsi se s nimi setkat tak brzy." Teta Kaila zatne zuby. "Byla to chyba." "Aha, takže jsem se s nimi měla setkat, ale ne tak brzy? Řekni mi, teto, kdy jsem se s nimi měla setkat?" "Poslouchej, Noro, tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem ti o tom všem nejdřív říct, abys věděla, co má přijít–" "A co!" vykřiknu frustrovaně. Dech se mi zadrhává. Tak moc mě svrbí ruce, abych něco popadla a rozbila to o zeď. "Co ode mě čekáš, co? Byli to vrazi mých rodičů! A já jsem tady, neschopná s tím něco udělat. Tahle smečka mi zničila život a já jsem se jich v lese tak bála!" Teta Kaila se mě snaží uklidnit. Popadne židli, vytáhne ji pro mě a sedne si na druhý konec stolu. Klidně zavře knihu. Žena, která je dvojnicí mé matky, se něžně usměje a vypadá jako starostlivá a milující teta. Olízne si rty. "Je mi to líto," řekne tak tiše. "Je mi líto, že jsi to musela zjistit takhle." Při její rezignaci vydechnu roztřesený dech. Srdce mi buší v hrudi a bojuje o vzduch, aby mě vůbec nechalo dýchat. Ale s vědomím, že vrazi mé rodiny jsou tam venku, číhají v lese jen pár kilometrů od místa, kde stojím, mi zmrazí veškerý kyslík v plicích. "Prosím, sedni si, Noro. Nech mě ti to vysvětlit," prosí. "Prosím." Vytáhnu židli a sednu si. "Ano, vím o Smečce Měsíční bestie. A ano, vím, že jsem ti to měla říct, než jsi sem přijela. Ale myslela jsem si, že bys nepřijela, kdybys to věděla," podívá se na mě smutně. "A nepřeji si, abys žila sama, bloudila po zemi bez rodiny." "Nelituj mě," vyplivnu. "Kde jsi byla celý můj život? Já tě ani neznám. Já ani nevím, že mám nějakou tetu." Na chvíli zavře oči, ruce se jí sevřou na stole. "Už víš, co se stalo. Nemohla jsem být tehdy v tvém životě, ale přeji si být v něm teď. Jsem jediná, kterou máš." A je to pravda. Je jediná, kterou mám. Jakákoli podoba s tím, co jsem mívala, což byla má matka. Nemám žádné příbuzné, nikoho, kdo by se o mě dostatečně staral, aby se mi ozval, a má pravdu. Nechci žít sama. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla přijet. "Tak proč jsi mi neřekla o té smečce?" "Protože bys nepřijela, že ne?" "Samozřejmě, že ne." Usměje se. Natáhne ke mně ruce. "Je mi líto, že jsi to musela zjistit takhle. Věř mi, neměla jsem v úmyslu ti takhle ublížit." "Jak jsi věděla, že to byli oni?" zeptám se. Nechám ji hladit mé ruce a předstírám, že jsou to ruce mé matky, a ne její. Vím, že je to smutné, ale nemůžu si pomoct a myslím si, že i když je má matka mrtvá, stále je tady se mnou, chrání mě a vede mě k něčemu mnohem hodnotnějšímu. Teta Kaila si povzdechne. "Museli to být oni." "Nemůžeš jen tak obvinit celou smečku," namítám. Vytrhnu jí ruce zpět a vidím, že ji to jen maličko zranilo. "Existují slova, šepoty o vraždě tvé rodiny. Smečky se připravují, budují ochranu proti nepřátelům. Jsou v chaosu. Šíří se zvěsti, že existují smečky, které se snaží všechny donutit, aby před nimi poklekli, aby se staly vládcem číslo jedna. Tu noc byla Smečka Měsíční bestie viděna v okolí vašeho domu. Číhali ve tmě, sledovali a opouštěli místo vraždy." Polknu. Ruce se mi zase třesou. Všechno se mi zdá rozmazané. Pokud je to pravda, pak jsem se právě setkala s vrahem své rodiny. Lovec Smrtikost. Vlk, který mě chránil před svou smečkou zpět v lese, byl Alfa smečky, která napadla celou mou rodinu. "Proč my?" roztřeseně si otřu obličej. "Proč má rodina? Proč to nemohla být nějaká jiná rodina? V okolí je spousta vlkodlaků. Proč my?" "Nevím," zavrtí hlavou. "Nemám tušení proč. Někteří lidé říkají, že to byl náhodný útok. Někteří lidé také říkají, že tvůj otec je velmi důležitá osoba. Pochází z vysoce uznávané linie vlkodlačích rodin a pracuje na ministerstvu. Byl jedním z lidí, kteří mají moc svrhnout jakéhokoli Alfu, který jedná proti zákonu a reguluje nadpřirozený svět s lidmi." "To nemůže být," odmítám uvěřit, že to je jediný důvod. "To nedává smysl. Proč pak zavraždit celou mou rodinu?" "Jsou takoví bezohlední. Nestarají se o to, koho zabijí. Lovec Smrtikost má pověst známou jen pro špatné věci. Je krvežíznivý. Je to tyran. Zabíjí lidi, kteří mu stojí v cestě, a je hladový po moci. Už léta se všichni snaží zkrotit tuto smečku, ale marně. Stal se Alfou ve velmi mladém věku, z důvodu, který způsobí, že se dospělý muž třese strachy." "Co?" "Zabil předchozího Alfu." "Kdo to byl?" "Jeho vlastní otec." Je šílený, pomyslela jsem si s bodnutím obav. Stálý proud potu mi hojně stéká z čela, i když chlad z husté mlhy venku způsobuje, že se mi všechny chloupky na těle postaví. Popadnu okraj stolu. "Kde žijí?" "Obývají malý ostrov poblíž," řekne teta Kaila. "Proto jsem říkala, že jsi se s nimi neměla setkat tak brzy. Je vzácné, aby překračovali ostrovy a toulali se v lesích." "Ale tohle je jejich území?" "Ano. Vlastní toho hodně. Před pár lety se Lovci podařilo svrhnout Alfu smečky tady. Většinou se jen potuluje po lesích, proto s ním lidé nemají problém. A zbytek smečky mu přísahal věrnost." "Toho je moc," bylo vše, co jsem řekla. Vstanu ze židle a roztřeseně jdu do svého pokoje. "Noro," zavolá teta Kaila. Zastaví se, když se ohlédnu. "Nedělej nic hloupého. Když ses rozhodla přijet, byla jsem šťastná. A nemyslela jsem si, že se s nimi někdy střetneš. Plánovala jsem ti to říct dnes večer, až budeme mít první večeři, ale plány ne vždycky vyjdou, že?" Jen se usměju. "Když jsi měla být napadena," pokračuje teta Kaila. Zastavím se na místě. "Proč stál Lovec Smrtikost před tebou?" Zamračím se a matně si vzpomínám, co se stalo. Pamatuji si jen tu část, kdy mě přemohl strach ze smrti. Má nejhorší obava se naplňovala, být bezmocně roztrhána a sežrána smečkou vlků. Muselo se se mnou něco dít, když jsem si tak snadno mohla myslet, že se mě Lovec Smrtikost ve skutečnosti snažil chránit. "Nevím," řekla jsem upřímně. "Už nevím nic."