Noro! Noro! Noro! Ohnivko! Kupodivu se mi chce probudit, jen když slyším tu přezdívku šeptat v uchu. Ohnivko. Je v tom něco jako rozkaz. Jako by mi tělo říkalo, abych na to jméno reagovala. Každý kousek mě křičí, abych na to jediné jméno odpověděla. Vím, že by mě to mělo varovat, ale když otevřu oči a vidím dvě zářící rudé koule, které na mě v panice zírají, všechna varování jdou stranou. Cítím je