První vzlyk, který Adrianovi unikl z úst, mě konečně přiměl k pohybu. Adrenalin byl příliš silný. Pumpoval mi krev jako stroj. Bez rozmýšlení jsem se vrhl mezi ně, oddělil jsem ty dvě bytosti veškerou svou vůlí. Vím, že bych ho nemohl odstrčit. Hunter je postavený jako buldozer a stačí jen jeden, aby dokázal pohnout tím druhým. Ale nechci na to myslet, protože se zdá, že ten muž, samotný nechvalně známý Alfa, mi dovolil, abych ho odstrčil z cesty. Zavrčí. "Co to děláš?" Vnímajíc osobu stojící za mnou, spouštím ruce a zvedám bradu. Vím, že si zahrávám s ohněm. A není to malý plamínek, který můžeš sfouknout jako svíčku. Je to lesní požár, dusící všechny svým kouřem. Ale teď už je příliš pozdě na ústup. "Co to děláš?" Opakuji to samé, tišším tónem. Doufám, že mě nesežere zaživa. Hunter vstupuje do světla, jediného slunečního svitu klouzajícího mezi listy. Znamení podél jeho paže, kterého jsem si právě všimla, pulzovalo, když napínal svaly. Nevěnovala jsem tomu další pohled, protože skutečná hrozba je jeho tvář. Jeho výhružný zamračený pohled. Hluboké třaslavé vrčení vycházelo z jeho hrudi. "Nehraj si se mnou, malý ohni. Nechceš mě rozzlobit." Malý oheň? Malé slzičky se mi derou do očí, ale zatlačuji je zpět, jak nejvíc můžu, mrkáním odháním ty zrádné tekutiny. Bez ohledu na to, jak moc se teď bojím, nehodlám před Hunterem brečet. Před mužem zodpovědným za smrt mé rodiny. Zvedám bradu výš, abych skryla své slzící oči a vypadala hrozivěji. V mlhavém oparu si uvědomuji, že si prohlíží chlapce za mnou, jako by byl oběd a on neměl snídani. Můj hlas je klidný, když říkám: "Napadl jsi mého přítele." "Tvého přítele?" Hunter skloní hlavu na stranu. Jeho smyslné řasy přejedou po tváři v pomalém mrknutí. Obočí se mu překvapeně zvedne. Alfa vydává zvuk "tsk", jako by na něj mé slova neudělala dojem. "Prosím, řekni mi, že je to vtip." Byla to úleva, nebýt okamžitě sežrán zaživa. Možná bychom se z toho mohli vykecat. A házet kameny po Adrianovi později, za to, že mě sem následoval. To je hloupý nápad. Jít zpět do lesa a hledat Huntera. Ty kameny bych po sobě určitě házela sama později. Uplynulo více času. Hunterovo pomalé mrkání začíná být netrpělivé. Nakonec mu dojde trpělivost a to si nemůžu dovolit. "On je... on je, ehm..." Můj jazyk je zauzlovaný. Jak dlouho jsem zírala do těch krví podlitých očí, hledala v nich náznak slitování a ochoty nechat nás jít? Hloupě se zamotávám do vlastních slov. "Včera ti čarodějnice pomohla utéct. A teď sem přivedeš dalšího, tak statečně. Hloupé, vlastně. Ale statečné. Co to děláš, malý ohni?" To jméno zase. Malý oheň. Spolu se stejnou otázkou. Co to děláš? "Já jsem ho sem nepřivedla," zatínám zuby. "Řekla jsem ti, nevěděla jsem, že někdo přijde. Sleduj mě. Kdybych věděla, nešla bych sem." "Mám tomu věřit?" "Proč jsi vůbec tady venku?" zeptá se Adrian z ničeho nic. Jeho hlas se ozývá lesem a stále se přibližuje k Hunterovým uším. A pokud vypadal děsivě už předtím, teď vypadá jako samotná vražda. Zadržím dech. Adrian stále mluví, povídá si, jako by nebylo zítřka, ale nemůžu poslouchat ani slovo, které říká. Mé uši jsou sevřeny tím, jak moc zadržuji dech. Pronikavé zvonění v mých bubíncích zablokovalo všechny zvuky kromě roztřeseného dechu muže pár kroků přede mnou. Adrian si ničeho nevšímá, naivně klade jednu otázku za druhou, někdy později se zmiňuje o mé tetě. Kousám se do jazyka, abych potlačila podráždění, které se stupňovalo s každým nesmyslným slovem, které se mu valilo z úst. Když zahlédnu záblesk nažloutlého zlata uprostřed Hunterovy zornice, sáhnu dozadu a stisknu Adrianovu ruku. Špatný tah. Protože Hunter zavrčí. Ne typické, normální, lidské zavrčení. Zavrčí hlasitě a tvrdě, jako vlk ve smrtelné podobě, posílá mráz do mých i Adrianových kostí. Něco se mihlo v mém periferním vidění a všimla jsem si, že Hunterovy prsty se napnuly. Nehty nahradily drápy. Než si uvědomím, že se Hunter chystá proměnit, pustím Adrianovu ruku a nevědomky natáhnu ruku, abych ho chytila za paži. Chytám. Jeho. Paži. Mám hrozný pocit, že jsem právě udělala obrovskou chybu, ale kupodivu také cítím, jak se mě zmocňuje pocit klidu. Zděšená tím, co jsem udělala, snažím se stáhnout zpět, ale bylo příliš pozdě. Hunterova druhá paže mě chytí a přitáhne mě k svému tělu. Ve vzduchu to zasyčí. Bylo to, jako by se jeden konec konečně uzavřel a našel druhý konec, čímž se dokončil do dokonalého kruhu. Pryč byl široký les, zlatá pole, stromy, slunce mrkající mezi výklenky. Jsme tu jen my dva. A i když je jen jeho ruka a mé zápěstí spojené kůže na kůži, cítím jeho dotek cirkulovat celým mým tělem. Hořím. Už necítím ten klid. Je to zuřivý pocit mezi naším dotekem. A podle všeho to cítí stejně. Hunter skloní hlavu, jeho rty jsou jen pár centimetrů od mých. "Už to nikdy nedělej." "Co?" Jsem bez dechu. Abych byla upřímná, je trapné, jak rychle se kvůli němu můžu proměnit v kaluž naprostého zmatku. Včera v noci jsem si dopřála jen pár hodin odpočinku, než mě ze spánku probudila noční můra o tragické smrti mé rodiny. Takže teď nemám moc sebekontroly. Nebo alespoň to si říkám. "Dotýkat se tě?" ptám se bázlivým hlasem. Stočím prsty dovnitř a snažím se ho pustit ze svého zápěstí, ale samozřejmě se mi to nepodaří. "Ne," zamračí se, téměř zlostně. Jako by myšlenka, že bych se ho už nikdy neměla dotknout, byla absurdní a naprosto nesnesitelná. "Dotýkat se jeho." Kladl takový důraz na slovo jeho, že se znovu bojím o Adrianův život. "Promiň, ale co to má společného s tebou?" Zamžourám oči, nechci, aby viděl strach, který z mých zornic určitě vyzařuje. Nutím se připomenout si, že tenhle člověk je vrah. Je to Alfa, jehož smečka je důvodem mého tragického života. Po chvíli tichého přemýšlení se podívám na Adriana, abych se poučila, ale on jen zvedne ruku v předstíraném poplachu. "Můžu se dotýkat kohokoliv, koho chci." Přísahám, že pohled v Hunterových očích stačí k tomu, aby zapálil oheň uvnitř zlatého obsidiánu. "Nic mu nedělej. Právě jsem ho potkala. Je to poslíček, kterého poslala moje teta, aby mi něco dal. To je všechno. Musel mě vidět, jak jdu sama do lesa, a rozhodl se přijít," vysvětlila jsem neochotně a zároveň jsem si myslela, že mu vůbec nejsem povinna žádným vysvětlením. "Teď tomu věřím." Hunter se ušklíbne a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. Zpozorněla jsem. Celé mé tělo. Je to, jako by v mé krvi byl elektrický výboj, který mi proudí celou žílou. Zamračím oči a s vlnou podráždění si uvědomuji, jak moc mě ovlivňuje. Jeho prsty se na pár sekund zdrží mezi mým uchem a tváří, než mě pustí. Jeho ruka stále krouží kolem mého zápěstí. "Tvá teta. Byla to ta žena ze včerejška?" Přikývnu a vybavím si tu malou událost z minulého dne. Moje teta se objevila z ničeho nic, dokázala uvrhnout několik vlkodlaků včetně jejich mocného Alfy do série bolesti a agónie a odtáhla mě zpět domů. Jakkoli je frustrující připomínat si, jak bezmocná jsem se bránit, nemůžu si pomoct, ale jsem své tetě vděčná. Připomínám si, abych jí později poděkovala. "Jo," potvrdila jsem. "To je ona." "A je to čarodějnice." "A to se tě netýká," vyplivnu a snažím se uvolnit paži. Ale Hunterovo sevření se utáhlo. Není to dost těsné na to, aby to způsobovalo bolest, ale je to dost silné na to, abych se nemohla pustit. Osobně bych mu ráda hodila pár kamenů do obličeje. Je vůbec možné bojovat s někým tak majestátním a mocným, jako je on? Musím zvednout hlavu, abych viděla ty zlaté skvrny žluté v jeho očích. Jeho výška dominuje mému malému tělu a zabírá veškerý prostor, ve kterém se nemůžu ubránit pocitu, že je mi dobře. "Pusť. Mě." Sleduji, jak se ty oči rozzáří jasně žlutě, než mě pomalu, téměř mimovolně, pustí z ruky. Hunter mě sleduje jako jestřáb. "Noro. Nelíbí se mi tě vidět s ním. Nebo s tvou tetou." Uprostřed toho všeho jsem slyšela Adrianovo ušklíbnutí. Hunter se to rozhodne ignorovat, protože jeho oči zůstávají upřené na mě s naprostou silou. Polknu a cítím intenzitu jeho pohledu. "Nevíš, čeho jsou schopní." Brzy je řada na mně, abych se na něj intenzivně podívala. Musím zamrkat, abych si pomohla upravit zrak, ale nechám se být statečná a stojím před ním vzpřímeně. Chce, abych se držela dál od jediné rodiny, která mi zbyla? V mé paměti vzplál oheň. Jeho světlo je tak drsné, že zakrývá všechno kromě zdání jedné tragické noci. Záblesky krve a zlomených postav, které mě napadají pokaždé, když zavřu oči. Vítám to pokaždé, protože je úlevné, že po posledních pár měsících můžu něco cítit. Vím, co bych měla cítit. Vztek. Hněv. Dokonce i strach. A přesto necítím nic než únavu, když uvažuji o své situaci. Zavrtím hlavou a snažím se zahnat jeho strašidelné plameny. Oheň řvoucí v mém mozku pohasl a umožnil světu kolem mě znovu získat nějakou barvu. Ale dominuje mu zlaté skvrny. Žlutá tak jasná, že mi probodává srdce. Natáhnu se k němu na špičkách. Hunter skloní hlavu, když zašeptám: "Tvůj názor mě nezajímá. Nejsi nikdo," zatne čelist. "A nikdy nebudeš." Když získám hybnost šoku, který z něj vychází, využiju toho k tomu, abych zatáhla Adriana a utekli jsme z lesa. Zápas a odhodlání, pro které jsem celou noc bděla, se konečně začínají vkrádat dovnitř. Pokud moje teta nechce, abych dělala nějaké hlouposti, pak jsem se rozhodla, že musím vzít věci do vlastních rukou. Pomstím se. A musím se postarat, aby to stálo za to.