Melodie vzhlédla na Krystal, když zaslechla své jméno. Krystal byla okouzlující, ale její nekomplikované vystupování bylo ještě poutavější. Její bílá košile neměla ani vrásku a černé kalhoty s vysokým pasem dokonale zvýrazňovaly její pas. Způsob, jakým se dívala na Melodii, byl neomluvitelně arogantní a plný pohrdání. Byl to pohled, který by každého znervóznil. Její slova byla formulována jako otázka, ale tón naznačoval, že se vůbec nezajímá o Melodiinu odpověď. Místo toho to znělo spíš, jako by Melodii jen oznamovala. Melodie se podívala na Jeremyho a jejich oči se setkaly. Jeho pohled se však na Melodii sotva zastavil, než se zeptal: „Co má společného to, že diskutujeme o případu, s ní? Proč se vůbec potřebuješ ptát na její svolení?“ Krystal nonšalantně odpověděla: „Neříkal doktor Franklin, že odcházíte spolu?“ „Kdy jsem řekl, že s ní půjdu?“ zeptal se Jeremy. Jejich výměna názorů zněla monotónně, ale nikdo si nevšiml, jak ponižující to bylo pro Melodii, subjekt jejich diskuze. Všichni na oddělení víceméně věděli, že Jeremymu na jeho snoubence Melodii nezáleží. Jeho poznámky teď zcela ignorovaly i její důstojnost. Na Melodii dopadaly soucitné i pobavené pohledy. Nemohla je ignorovat, ani kdyby se snažila. Mohla jen předstírat, že si jich nevšímá. Každý dech vyvolával bolest v hrudi. Melodie se snažila co nejlépe kontrolovat, jak zní, a usilovala o to, aby nepůsobila příliš uboze. „Je prací lékaře diskutovat o případech, takže se mě nemusíte ptát, doktorko Finniganová.“ Krystal zvedla obočí a odpověděla: „To je pravda. Stejně bys to nepochopila.“ S tím se podívala na Jeremyho a zeptala se: „Půjdeme?“ Jeremy přikývl a shromáždil ostatní lékaře, kteří se k nim dříve také připojili. Než však udělal dva kroky, zastavil se a otočil se zpět směrem k Melodii. Jeho oči byly temné a obočí mírně svraštělé, jako by chtěl něco říct. Melodiiny jasné oči mu oplatily pohled. Možná kvůli jejímu sluchovému postižení byly Melodiiny oči obzvlášť krásné. Byly jasné a průzračné, bez sebemenší stopy zakalenosti. Jeremy tam chvíli stál a zíral, než se otočil na Harolda, který stál poblíž. „Nepřipojíš se k nám nahoře? Pamatuji si, že jsi měl dříve pacienta s meningiomem.“ Harold oněměl. „Chci jen skončit v práci a jít domů. Ach, zapomeň na to. Vy mladí jste opravdu zapálení. Asi se k vám přidám.“ Když kráčel k Jeremymu, oblohou venku se prohnal blesk. Vypadalo to, že se brzy rozprší. Během období dešťů v Jembine vždy hodně pršelo. Harold neudělal ani dva kroky, než se otočil zpět k Melodii, Tiffany a některým dalším sestrám, které ještě neodešly. „Buďte opatrní na cestě domů. Zvlášť ty, Melodie. Ty… Ty musíš být obzvlášť opatrná.“ Kvůli jejím problémům se sluchem se o ni ti na jejím oddělení často starali. Zvlášť Harold byl jako vždy starostlivá rodičovská postava. I Harold věděl, že by pro Melodii nebylo pohodlné jít domů v takovém počasí, ale Jeremy si toho nevšímal. Než se Melodie znovu podívala, Jeremy už odkráčel, aniž by jí cokoliv dalšího řekl. Tiffany pohlédla na Melodii a váhavě řekla: „Doktor Chesson je pověstný workoholik. Melodie, ty…“ Melodie věděla, že ji Tiffany chce utěšit a říct jí, aby si Jeremyho chování nebrala k srdci. Melodie přikývla a použila stejný jemný tón, jaký už mnohokrát předtím použila, aby omluvila Jeremyho chování. „Já vím. Doktor Franklin a zbytek se vracejí diskutovat o případu, takže to vypadá na docela komplikovaný. Budou muset tvrdě pracovat.“ Tiffany se cítila kvůli Melodii špatně. I jako cizí člověk se Tiffany cítila nepříjemně poté, co slyšela, co Jeremy a Krystal dříve řekli, takže si mohla jen představit, jak se cítí Melodie. Melodii se zachvěly řasy a tiše řekla: „Kromě toho mají pravdu. Jsem jen sestra, takže nemůžu dělat to, co lékaři. Bude stačit, když jim nepřidělám starosti.“ … Vítr a déšť byly na Melodiině cestě zpět divoké. Než se dostala domů, byla téměř promočená na kost. Poté, co se umyla a uklidila, šla ke své skříni a vytáhla krabici. Obsahovala všechny dárky, které jí Cheryl a Jeremy darovali, dokud jí nebylo 18 let. Pak dárky přestaly chodit. Toho roku Cheryl zemřela a Jeremy si nepamatoval její narozeniny. Všechny krásné vzpomínky náhle skončily, když bylo Melodii 18 let. … Jak se dalo očekávat, Jeremy se tu noc nevrátil domů. Když se však Melodie chystala druhý den během polední přestávky na oběd, Jeremy přišel. Zabubnoval prsty na recepční pult a řekl: „Pojď se mnou.“