Toho odpoledne, zrovna když Melody dokončila práci, jí zavolal Andrew. „Tati,“ pozdravila Melody uctivě. „Přijď dnes večer do Regallo Villas. Musím s tebou něco probrat.“ „Dobře.“ Melody byla k rodině Wardolfových vždycky mírná a poslušná. „Vezmi s sebou Jeremyho.“ Melody ani nestačila odpovědět, než Andrew zavěsil. Ozývací tón, který následoval, zněl necitelně a netrpělivě, jako by na ni spěchal. Pohlédla směrem k ordinacím lékařů a mírně zaváhala. Nakonec se tam vydala. Zrovna když se chystala zaklepat na dveře, přišel k ní Harold Franklin. Harold nebyl nikdo jiný než lékař, který ji ten den dříve chválil. V ruce držel spis pacienta a když ji uviděl, usmál se na ni. „Slečno Wardolfová, jdete za doktorem Chessonem?“ Melody přikývla. „Ano, mám mu něco říct.“ Harold jí předal spis. „Všichni se šli něčeho zakousnout. Měl by být uvnitř a odpočívat. Když už tam jdete, mohla byste mu předat spis pacienta z lůžka číslo 4? Primář na mě čeká, aby se mnou něco probral.“ Harold ta slova vychrlil dost rychle a zdálo se, že hodně spěchá. A když už byl u toho, dokonce Melody otevřel dveře, než se otočil a odešel. Takže neměla jinou možnost, než vejít dovnitř se spisem pacienta. V momentě, kdy vešla dovnitř, však uslyšela vyděšené zalapání po dechu a tlumené vzlyky ženy. Melody se polekala. Okamžitě uslyšela Jeremyho tichý hlas, který se ptal: „Kdo tě sem pustil?“ Melody ztuhla a otočila se, aby se na Jeremyho podívala. Objevila se pacientka. Seděla před Jeremyho stolem a tvář měla zalitou slzami. Melody se okamžitě vzpamatovala. Většina pacientů na neurologickém oddělení měla vážné problémy. Většina z nich se těžko smiřovala s realitou svého stavu a měla záchvaty. Bylo přirozené, že tito lidé nechtěli, aby byli ostatní svědky jejich zhroucení. Melody okamžitě sklopila zrak a tiše se omluvila: „Omlouvám se. Nechtěla jsem.“ Jeremy neodpověděl a otočil se, aby utěšil pacientku před sebou. Jeho ztišený hlas měl uklidňující tón. „Co kdybyste se nejdřív vrátila do svého pokoje, nebo byste se mohla jít projít, abyste si pročistila hlavu. Klidně mě přijďte najít, pokud budete mít nějaké otázky.“ Pacientku jeho jemný hlas uklidnil. Poté spěšně vyběhla z jeho kanceláře se skloněnou hlavou. Melody tam dál stála a cítila se bezmocná. Vždycky věděla, že Jeremyho jemnost dokáže každého přimět k čemukoli. Bohužel, jeho jemnost nikdy nebyla směřována na ni. Se svěšenou hlavou tiše vysvětlila: „Doktor Franklin mě požádal, abych ti předala tenhle spis.“ Nezmínila se o tom, že to nebyla ona, kdo otevřel dveře. „Dveře byly zavřené. Ty neumíš klepat?“ Jako vždy byl Jeremy oblečen bezvadně. Jeho tvář byla bez emocí, když se jí dál vyptával. „Nikdo ti neřekl o pravidle nezasahování do soukromí pacientů?“ „Ne.“ Melody nebyla někdo, kdo by se vyhýbal odpovědnosti, ale v tu chvíli nevěděla, jak se má vysvětlit. Takže poté, co to popřela, se znovu odmlčela. Jeremy držel v ruce pero a jeho oči byly tak temné, že vypadaly jako propast. Zřídka dával najevo nějaké vnější emoce, ale v tu chvíli Melody jasně poznala, že se zlobí. Kousla se do spodního rtu a položila spis na stůl. Mluvila pomalu, protože byla nervózní. „Už to neudělám.“ Jeremy hodil pero na stůl a to dopadlo s tlumeným úderem. „Pamatuj si, abys při dělání věcí používala mozek,“ řekl nepříjemným tónem. Když tam Melody stála, zaplavil ji hluboký pocit trapnosti. Nikdy nevěděla, jak s ostatními komunikovat. Poté, co se jí v mládí zhoršil sluch, se brzy zhoršila i její řeč. Takže obvykle mluvila pomalu. Dokonce se jí ostatní posmívali za koktání. Od té doby se stala tišší a uzavřenější. Jeremy si toho samozřejmě nevšiml. Jen chladně odplivl: „Vypadni.“ Melody se znovu kousla do rtu, než promluvila tichým hlasem: „Táta volal dřív. Požádal nás, abychom šli dnes večer na večeři do Regallo Villas.“ Jediné, co jí odpovědělo, bylo Jeremyho ticho. Myslela si, že ji neslyšel, a tak to zopakovala. „Táta řekl…“ Tentokrát ji však Jeremy přerušil, než mohla dokončit. Popadl spis pacienta a pak ho znovu položil. Jeho ostrý pohled padl na Melody, viditelně podrážděný. „Jsi velmi hlučná.“ Melody náhle ztichla a neodvážila se říct víc. Pod Jeremyho ledovým pohledem se její prsty pomalu sevřely. Její obvyklý úsměv se jí přilepil na tvář a bojovala, aby ho tam udržela, a neodvážila se nechat ho zaváhat. Popotáhla a pak tiše vyhrkla: „Tak počkám, až skončíš práci.“ S tím vyběhla z kanceláře. I ve spěchu se neodvážila dělat příliš velký hluk. Opatrně a jemně zavřela dveře a bála se, že Jeremyho vyruší. V nemocnici bylo toho odpoledne jako obvykle rušno. Než dokončila předávání, bylo už 18:00. Melody se spěšně převlékla z pracovního oděvu a šla najít Jeremyho. Když však dorazila do jeho kanceláře, všimla si, že dveře jsou mírně pootevřené. Zdálo se, že uvnitř probíhá schůzka, takže mohla jen čekat venku. Když ji kolegové, kteří právě skončili práci, viděli, jak tam čeká, všichni se znalecky zahihňali a škádlili: „Zase čekáš, až doktor Chesson skončí práci? Jen tak dál, Melody! Stále se těšíme na vaši svatbu!“ Melody našpulila rty a neodpověděla, ale její skloněná hlava vypadala mírně zčervenalá. Čekala před kanceláří asi půl hodiny, než se dveře otevřely. Vyrojilo se množství lékařů, ale Jeremy ne. Zrovna když se Melody cítila ztracená, uviděla Harolda, jak k ní jde. „Slečno Wardolfová, proč jste ještě neodešla? Pamatuji si, že jste dnes měla denní směnu.“ „Kde je doktor Chesson? Myslím, že jsem ho neviděla,“ řekla Melody. Harold překvapeně zamrkal. „Doktor Chesson odešel už před chvílí. Měl odpoledne schůzku, takže odešel krátce po 14:00. Neinformoval vás?“ Melody se na vteřinu zadrhla dech. „Asi mi to neřekl, protože jsem se ho nezeptala.“ Harold se na ni trochu soucitně podíval a povzdechl si. „To je v pořádku. Je přece zaneprázdněný. Někdy ani neodpovídá na moje zprávy.“ Melody se usmála a poděkovala mu, než sama opustila nemocnici. Nevolala Jeremymu ani mu nepsala, aby ho navštívila v Regallo Villas. Věděla, že Jeremy bude vždy věnovat pozornost záležitostem s rodinou Wardolfových. A jak se dalo očekávat, když dorazila do Regallo Villas, našla Jeremyho už tam.