Když se Melody vrátila do nemocnice, bylo přesně 13:00. Zasedací místnost už byla plná lidí. Tiffany k ní promluvila tiše: "Někteří lidé přišli do nemocnice dělat rozruch. Rodina pacientky z lůžka číslo 5 trvá na tom, že někdo z našeho oddělení úmyslně vynesl zprávy. Říkají, že to někdo řekl médiím, a teď chtějí, aby jim nemocnice podala vysvětlení." Melody se podívala dopředu. Ředitel nemocnice a primář oddělení seděli uprostřed dlouhého konferenčního stolu. Vedle nich seděla žena v nemocničním oblečení, bledá jako stěna. Melody zamrkala a uvědomila si, že je to ta samá pacientka, do které omylem vrazila v Jeremyho kanceláři. Tehdy ji viděla jen letmo a nepoznala ji. Za boží milosti. Celé setkání zdůrazňovalo, jak nemocnice chrání soukromí pacientů. Také zdůrazňovalo, že dopad této události je vážný a že vedení provede důkladné vyšetřování. Naznačovali, že ten, kdo je za to zodpovědný, by měl vystoupit. Poté Tiffany vytáhla Melody ven a rozhořčeně zavrtěla hlavou. "To je ale nesmysl. Pacientku z lůžka číslo 5 vidělo jen pár lidí na sesterně. Měli by vyšetřovat jen ty doktory a sestry, kteří se o ni skutečně starali. S námi to nemá nic společného." Melody se ohlédla zpět k zasedací místnosti. Jeremy mluvil s ředitelem nemocnice a pacientka z lůžka číslo 5 byla hned vedle něj. Tiffany sledovala její pohled a řekla: "Správně, doktor Chesson je její ošetřující lékař. Neříkal ti to?" Melody se lehce zamračila. "Není možné, aby se dělil o něco, co má být utajeno." Znovu se podívala na Jeremyho. Stál vzpřímeně ve svém bílém plášti, který mu dodával auru tiché elegance. Melody zahlédla jeho profil. Neslyšela, co říká, ale viděla vážný výraz v jeho tváři a jemné vrásky na čele. Stiskla rty k sobě. V jejích očích se objevil náznak starosti. Kvůli této záležitosti bylo celé oddělení ve špatné náladě. Nikdo na sesterně nemluvil nahlas. Všichni jen mlčky dělali svou práci. Melody čekala v nemocnici, dokud Jeremymu neskončila práce. Jakmile vyšel ze své kanceláře, následovala ho. Jeremy se na ni rychle podíval. "Potřebuješ něco?" Melody ztišila hlas a zeptala se: "Co ti ředitel říkal během schůzky? Vypadal jsi opravdu vážně." Jeremy se zastavil. Otočil se k Melody a sklopil pohled, v jeho hlubokém hlase byl slyšet odtažitý tón. "To se tě netýká. Neptej se." Melody se zadrhl dech. Sklopila hlavu a snažila se vysvětlit: "Jen jsem se o tebe bála." Zaváhala a dodala: "Právě teď jsem zjistila, že jsi ošetřujícím lékař slečny Langfordové." Její hlas zněl opatrně, jako by zkoušela vodu. Jeremyho oči zůstaly klidné, když se na ni díval. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Melody pocítila náhlý nával nervozity. Věděla, že Jeremy nemá rád, když projevuje příliš velký zájem o jeho záležitosti. Stiskla rty k sobě a nabídla další vysvětlení. "Jen si myslím, že je to vážná záležitost. Naše oddělení je už tím zasaženo a nemocnice to určitě bude vyšetřovat." Jeremy odvrátil pohled od Melody. Krátce se odmlčel a řekl odměřeným tónem: "Místo abys se starala o ostatní, starej se o sebe. Ten den jsi na slečnu Langfordovou narazila v mé kanceláři." Melody zamrzla. Na chvíli jí vypadl mozek. "Cože?" Jeremyho tvář zůstala stejná. Podíval se na ni a řekl: "Velmi málo lidí vědělo, že byla slečna Langfordová přijata. Má také specializovaný tým péče. Kromě nich jsi jediná osoba, u které bylo potvrzeno, že ji viděla." Jeho hlas byl dost chladný na to, aby se dal krájet. "Ředitel a primář si s tebou budou chtít později promluvit. Buď připravená." Chvíli trvalo, než Melody zpracovala, co řekl. Otevřela ústa a slabě řekla: "Já jsem ji ani nepoznala jako slečnu Langfordovou. Se mnou to nemá nic společného." Jeremyho tón zůstal plochý. "To můžeš vysvětlit řediteli."