Tiffany odpověděla: „Na oddělení nastala mimořádná situace. Melody tam měla plné ruce práce a požádala mě, abych přišla.“ Jeremy se na chvíli odmlčel. Sklopil oči a nic neřekl. Byli stále ve fázi příprav a pacient ještě nedorazil. Tiffany na chvíli zaváhala, než znovu promluvila. „Doktore Chessone.“ Jeremy se při přípravě díval dolů. „Ano?“ Tiffany a Melody začaly v nemocnici přibližně ve stejnou dobu a vždy si byly blízké. Vzpomněla si, jak zklamaně Melody vypadala v poledne. Nemohla si pomoct, ale chtěla se za ni postavit. Podívala se na Jeremyho a řekla: „Doktore Chessone, pamatujete si, že má Melody alergii na mango, že? Chápu, že jste obvykle zaneprázdněný a někdy na to můžete zapomenout, ale objednal jste jí mangový dort k narozeninám.“ Ztišila hlas a pokračovala: „To možná nebyl dobrý nápad.“ Při těch slovech se cítila trochu váhavě. Byla to Melodyina záležitost, ne její. Přesto si nemohla pomoct a promluvila. Mangový dort se nakonec rozdělil mezi sestry. Jakmile se dozvěděly, že je to narozeninový dort od Jeremyho, nikdo Melody nic neřekl přímo, ale začaly si za jejími zády šeptat. Tiffany Melody nikdy neřekla, co říkají, protože jí jí bylo líto. Jeremy po Tiffanyiných slovech na chvíli zmlkl. Jeho tmavé oči byly hluboké a stiskl své tenké rty k sobě. Zdálo se, že přemýšlí. Není divu, že se Melody ptala, jestli ten dort koupil sám. Sklopil pohled a klidně řekl: „O případu jsem diskutoval s doktorem Finniganem během oběda. Caleb objednal ten dort. Nevěděl, že má Melody alergii na mango.“ Tiffany zmlkla a nevěděla, co odpovědět. Odstranění hematomu nebyl velký zákrok. Skončilo to rychle. Melody uložila pacientku na lůžko č. 4 a dokončila přípravu léků. Netrvalo dlouho a Tiffany se vrátila. Jeremy se vrátil s ní. Jeremy právě dokončil operaci. Vypadal trochu unaveně, i když díky svěžímu bílému plášti se zdál méně, zanechávaje dojem chladného odstupu. Pohlédl na Melody, ale ona se vyhnula jeho pohledu. Držela hlavu skloněnou a pokračovala v práci. Obvykle, kdykoli viděla Jeremyho přicházet, se alespoň zeptala, jestli něco nepotřebuje. I tak Jeremy promluvil. „Po práci pojď se mnou zpátky.“ Melody na vteřinu zamrzla a hned nereagovala. V té době už Jeremy odešel. Tiffany, která právě skončila na operačním sále, si mohla na chvíli odpočinout. Kontrolovala si telefon a najednou zvolala: „Páni! Víš, kdo je pacient na lůžku č. 5?“ Jiná sestra hned odpověděla: „Právě jsi přišla z operace. Už jsme to viděly ve zprávách. Pacientkou na lůžku č. 5 je slavná podnikatelka.“ „Dosud se o lůžko č. 5 starala naše vrchní sestra a udržela to v tajnosti opravdu dobře. Ale zřejmě to někdo vyzradil. Viděla jsem, že na internetu je velký rozruch a nyní unikly všechny možné informace o ní, včetně její nemoci. Akcie její společnosti utrpěly velkou ránu.“ Tiffany si s nimi dál povídala, ale Melody nevěnovala pozornost. Nemocnice měla pravidla proti narušování soukromí pacientů. Poté, co se o všechno postarala, vytáhla telefon. Chtěla napsat Felicii a požádat ji, aby se s ní šla navečeřet. Uviděla však zprávu od Andrewa. „Dnes večer přijď domů.“ Byla to jen tři slova. Při pohledu zpět na celou její historii chatu s Andrewem, Andrew vždy používal stejný přímý, téměř velitelský tón. Stiskla rty k sobě. Není divu, že jí Jeremy dříve řekl, že ten večer odejdou spolu. Po práci Melody čekala u dveří lékařských ordinací. Jeremy a Krystal vyšli společně. Jeremy pohlédl na Melody. Jeho pohledná tvář zůstala lhostejná, když řekl: „Jdeme.“ Nezastavil se a šel dál bok po boku s Krystal. Melody zaváhala a pak šla za nimi. Viděla je, jak si povídají a smějí se, když diskutovali o úspěchu nové operace. Na chvíli se vypla. Musela si přiznat, že ti dva vypadali velmi sehraně. Došli na parkoviště. Krystal přirozeně otevřela dveře spolujezdce a nastoupila. Melody otevřela zadní dveře a uviděla na sedadle hromadu dokumentů a knih spolu s dámským trenčkotem. Melody viděla Krystal v tom kabátu den předtím. Krystal se otočila z předního sedadla a chladně řekla: „Až nastoupíš, snaž se nerozházet knihy nebo soubory. Předtím jsem je uspořádala a později je potřebuji vzít domů.“ Odmlčela se a pak dodala: „A nezašpiň mi kabát.“