„Slečno Wardolfová, měla byste si nechat vyměnit sluchadlo, jinak by se vám mohl sluch zhoršit,“ připomněl doktor Simon Jangger. Melody Wardolfová právě seděla v Simonově ordinaci naproti němu. Právě dokončila směnu jako zdravotní sestra a ještě se ani nestihla převléknout z pracovního oděvu. „Děkuji, doktore Janggere. Rozumím,“ řekla a přikývla. Simon si povzdechl. „Slečno Wardolfová, podle vaší poslední prohlídky si myslím, že by bylo nejlepší, abyste co nejdříve podstoupila kochleární implantát. Operace už dnes není tak drahá. Všechno, včetně rekonvalescence, bude stát jen asi 600 tisíc dolarů.“ Odmlčel se a jeho úsměv byl ještě vlídnější. „Pro vaši rodinu takové peníze nic neznamenají, takže není důvod to protahovat.“ Když Melody v nemocnici začínala, rodina Wardolfových jim darovala dva dovezené přístroje, takže všichni věděli, že Wardolfovi jsou bohatí. Po odchodu z ordinace Melody vytáhla telefon a pomocí bankovní aplikace zkontrolovala zůstatek na svém účtu. Ukázalo se „56 005,83 dolarů“. To byly všechny peníze, které za poslední rok ušetřila. Simon měl pravdu. 600 tisíc dolarů pro rodinu Wardolfových nic neznamenalo, ale pro ni to byla astronomická suma. Melody byla adoptována rodinou Wardolfových. Od malička mohla mít jen to, co jí Wardolfovi dobrovolně dali, a na oplátku musela projevovat upřímnou vděčnost. Pokud jí něco nedali, nesměla o to žádat. Jinak by byla považována za nevděčnou a nevěděla by, co je pro ni dobré. Než se Melody převlékla z pracovního oděvu a dostala se domů, bylo téměř sedm hodin večer. Počasí bylo v Jembine v poslední době dost ponuré. Neustále slabě pršelo, což v lidech vyvolávalo pocit letargie. Melody nebydlela v rezidenci Wardolfových. Bydlela v bytě poblíž nemocnice. Právě otevřela dveře, když si všimla, že v předsíni svítí světlo. Ztuhla. Jeremy Chesson byl doma. Zpomalila své pohyby a opatrně zkontrolovala, zda na ni nenapadaly dešťové kapky nebo bláto. Jeremy byl v nemocnici Jembina známý jako zázračný lékař. Byl také nejmladším lékařem, který se stal vedoucím chirurgem na neurochirurgickém oddělení. Měl silnou germofobii a nesnesl ani sebemenší nečistotu. Také se stalo, že byl Melodiným snoubencem. Aby jim Wardolfovi a Chessonovi pomohli upevnit jejich vztah, dovolili Melody nastěhovat se k Jeremymu. Koneckonců, bylo to jen kvůli nehodě, že se vůbec zasnoubili. Melody se uklidila, než vešla dovnitř. V předsíni svítilo světlo, ale v obývacím pokoji ne. Přesto viděla na gauči člověka. Zdálo se, že Jeremy spí, protože na její pohyby nijak nereagoval. Melody k němu přišla a viděla, že má zavřené oči. Když se dívala na jeho tvář, nemohla si nevšimnout jeho dlouhých, hustých řas. Jeremyho přezdívka v nemocnici byla Neuro Bůh. Nejenže měl božské schopnosti, díky kterým se v tak mladém věku dostal na pozici vedoucího chirurga, ale měl i božský vzhled. Jeremy byl nesmírně pohledný. Byl tak hezký, že se na něj Melody odvážila dívat jen, když spal, za boží milosti. Neviděla ho už docela dlouho. Odjel do zámoří na akademickou konferenci a vrátil se teprve před dvěma dny. Po návratu musel provést velkou operaci, včera i dnes strávil v operačním sále asi šest nebo sedm hodin. Pod očima měl slabé kruhy a obočí měl mírně svraštělé, vypadal, jako by se mu nedostávalo klidného spánku. Okno v obývacím pokoji bylo otevřené a dovnitř vnikal studený vítr smíšený s dešťovými kapkami. Jeremy měl na sobě jen košili. Melody se zamihotaly oči a její pohled padl na malou deku, která ležela na křesle. Váhala a natáhla se pro deku. Z nějakého důvodu se neodvážila jít dál. Pak se posadila do křesla, tiskla deku k sobě a znovu upřela pohled na Jeremyho. Věděla, že je unavený, a tak ho nechtěla budit. Měl jen málo času na odpočinek. V tu chvíli mu však na konferenčním stolku začal vibrovat telefon. Melody sebou trhla a instinktivně natáhla ruku, aby ho ztlumila. Tehdy se ozval hluboký hlas. „Co to děláš?“ Melody se otočila a setkala se s Jeremyho očima. Její srdce poskočilo. Jeremyho oči byly velké a jasné i v tlumeně osvětleném obývacím pokoji. Jeho výraz byl prázdný, když na ni dál zíral. Melody úplně ztuhla. Koktavým tichým hlasem řekla: „Já… Já jsem nic nechtěla. Jen jsem viděla, že spíš, tak… Já…“ Chtěla to vysvětlit, ale byla tak nervózní, že se jí pletl jazyk. Jeremyho pohled se přesunul dolů a zastavil se na její natažené ruce. Melody sledovala jeho pohled a najednou měla pocit, jako by byla její pravá ruka opařená. Náhle stáhla ruku a bezmocně si otřela prsty o rukávy, jako by byly její prsty špinavé. Pak se podívala zpět na Jeremyho a opatrně řekla: „Já… Já jsem se tvých věcí nedotkla.“ Jeremy zvedl hlavu, zatímco Melody dál stála omámeně. Jeho bezvýrazným očima probleskl záblesk lhostejnosti. „Nesahej na žádné mé věci, ani se k nim nepřibližuj. Kolikrát ti to mám opakovat?“ Melody byla úplně bezradná. Chtěla to vysvětlit, ale nevěděla, kde začít. Nikdy nebyla dobrá ve slovech. Než se nastěhovala, Jeremy zdůraznil, že se nesmí dotýkat žádné z jeho věcí. I když spolu jako zasnoubený pár žili už přes půl roku, všechno v bytě bylo jasně označené. Mohla se dotýkat jen věcí, na kterých bylo její jméno. Všechno ostatní bylo mimo dosah. Neměla dokonce ani dovoleno vstupovat do prostor, kde se Jeremy nejvíce pohyboval. Stejně jako v tomto velkém obývacím pokoji, jediné, co směla používat, bylo toto malé křeslo. Opravdu měl silnou germofobii. Jeremy se podíval na svůj stále vibrující telefon a jeho obočí se svraštilo jasnou nelibostí. Potlačil to však a zvedl telefon. Než stačil člověk na druhém konci promluvit, nařídil: „Pomozte mi koupit nový telefon a okamžitě ho sem pošlete.“ Potom se podíval na gauč a pokračoval: „Také najděte někoho, kdo vymění gauč a provede další kolo dezinfekce.“ To všechno řekl při zachování prázdného výrazu. Melody sledovala jeho pohled. Tehdy si uvědomila, že malý roh její deky skončil na Jeremyho gauči. Sklopila pohled, neodvážila se mluvit, ani se na něj podívat. Místo toho se dívala na svou pravou ruku. Potom pomalu schovala obě ruce za záda. Levá ruka si energicky třela pravou ruku. Chtěla Jeremymu říct, že není špinavá.