ARABELLA. "Copak si nemyslíš, že jsi na něco zapomněl?" křikne na mě Sinclair, když vystupuju z auta. Automaticky si upravím batoh a se zamračeným pohledem se k němu otočím. "Myslíš?" Zkontroluju sedadlo, abych se ujistila, že mám všechno. Zvednu hlavu a s jistotou prohlásím: "Nemyslím." "Jsi si tím jistá? Mně se zdá, že ano," odpoví a otočí hlavu na stranu. Usměju se nad skrytým významem jeho slov. "Nemyslíš, že už jsem na to trochu stará?" škádlím ho a založím si ruce na prsou. Když se na mě zamračí, tiše se zasměju a nakloním se k němu do okénka. On se natáhne přes sedadlo a já ho letmo políbím na tvář. "Tak co, spokojený?" "Bav se," řekne a nastartuje auto. Zamávám mu a sleduju, jak mizí z dohledu. Pak se otočím zpátky k budově. Kráčím po chodbě, jako už tolikrát od začátku semestru, a zamířím rovnou ke skříňce. Zmáčknu kombinaci čísel a otevřu ji. Přeberu si učebnice a chystám se ji zavřít, když se sama prudce zavře. Leknu se a syknu, když vedle sebe uvidím Dexe. Dex je můj nejlepší kamarád a kupodivu taky jediný, vzhledem k tomu, že se známe už od základky. "Ahoj, kotě," mrkne na mě a opře se o skříňku. "Jak to, že jsi tady tak rychle? Myslela jsem, že máš nějaké problémy?" zeptám se. "Byla zase dramatická jako vždycky. Snažil jsem se ti volat, ale nešlo to," vysvětlí a odtáhne se od skříňky. Stoupne si vedle mě a já zamručím: "Mohl jsi mi poslat zprávu, jako vždycky." "Škoda, co?" Usměje se a já protočím oči. Zasměje se. "Zlobíš se na mě?" "Ne. Proč bych měla?" odpovím a on pokrčí rameny. "Já nevím. Mračila ses, když jsem tě viděl." "Jen jsem o něčem přemýšlela," řeknu mu a on se mi najednou postaví do cesty a zablokuje mi cestu. Trochu nakloní hlavu, aby se mi podíval do očí, a já si odhrnu vlasy za ucho, abych mu ukázala obličej. Dex promluví jako první: "Mám se o tebe bát, Arabello Leovough?" "S tímhle obličejem bys neměl," zavtipkuju a on se se smíchem zavrtí hlavou. Když se uklidní, řekne: "Ale teď vážně. Mám?" "Ne, jsem v pohodě. Slibuju," ujistím ho a on přikývne. Ustoupí zpátky ke mně, přehodí mi ruku kolem ramen a stáhne si mě k sobě. "Nechci už dneska vidět tu tvou zamračenou tvář." "Dexe, přísahám, jestli tu ruku nesundáš –" začnu vyhrožovat, ale on mě přeruší. "Co mi uděláš? Co vůbec můžeš?" Zasměje se a ještě víc mě k sobě stáhne. Snažím se jeho ruku odstrčit, ale najednou zalapám po dechu, když do někoho vrazíme. Dex mě okamžitě pustí. Narovnám se, uhladím si vlasy a zvednu hlavu. Uvidím ty samé špinavé blond vlasy jako ráno. Jeho stříbrné oči jsou chladné, bez jakýchkoliv emocí. Upřeně zírají na Dexe, který mlčky stojí vedle mě. "Hej, promiň, kámo. Neviděl jsem tě," promluví konečně Dex. Ten kluk ani nemukne a dál na něj zírá. Pak přesune pohled na mě a ta intenzita mi pošle do těla známé mrazení. Dívá se na mě, jako by se mi snažil číst myšlenky. Nevydržím to a uhnu pohledem. Zaslechnu kroky a úlevou vydechnu. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech. "Je tu nový?" zeptá se Dex. Otočím hlavu a sleduju, jak mizí za rohem. Naše oči se na zlomek vteřiny setkají. "Asi jo," odpovím, odvrátím pohled a polknu. "Vypadá to, že holky mají nový cíl," zasměje se Dex. Mlčím a vykročím ke třídě. V tu chvíli mě ale něčí ruka strhne stranou a já se zapotácím do něčí tvrdé hrudi. Zvednu hlavu a uvidím modré oči, které září nadšením. Usměju se na něj. "Ahoj." "Ahoj," odpoví Pete, skloní se a políbí mě. Pak se odtáhne a řekne: "Chyběla jsi mi." "Vždyť jsme se viděli včera," poznamenám. Obětí mě sice pouští dřív, než bych chtěla, ale mlčím a ustoupím o krok zpět. "To bylo včera. Tohle je dnes," odpoví. Pak se podívá za mě a řekne: "Ahoj, Dexi." "Nemusíš ji takhle tahat. Byli jsme uprostřed důležitého rozhovoru," ozve se Dex. Pete mu odpoví: "Copak nemají přednost důležitější věci?" "A ty rozhodně nejsi na prvním místě." Zasténám, protože vím, kam to povede. Chytnu Dexe za ruku a odtáhnu ho od Peta. "Uvidíme se po škole," řeknu Peteovi a zmizíme z dohledu. "Tvůj kluk mě tak štve," prohlásí Dex a já se zasměju: "Není tak hrozný, jak si myslíš." "To říkáš jen proto, že s ním chodíš. Mimochodem, jste v pohodě? Bylo to tam trochu divný." Těžce si povzdechnu. "Jo, jsme v pohodě." Až na to, že se mě z nějakého důvodu nechce dotýkat. ~ "Hádej, kdo dneska pořádá párty?" zeptá se Dex, položí tác na stůl a sedne si naproti mně. "Ria. Už jsem o tom slyšela," odpovím mu a on se zašklebí: "Bude to mega hustý! Už se nemůžu dočkat, až –" "Nemáš náhodou hlídat bráchu?" připomenu mu a on zasténá a hodí hlavu dozadu. "Kurva! Jak jsem na to mohl zapomenout?" Zasměju se. "Vypadá to, že někdo na tu párty nepůjde." Zamračí se na mě. "Nezačínej si se mnou, Aro. Nemůžu uvěřit, že zmeškám párty." "Neboj. Všechno ti pak povím," řeknu a on pobaveně zvedne obočí: "Ty jdeš beze mě?" "Jo. Peter jde taky a chce, abych šla s ním." "Ten kluk ne." Protočí očima, vezme si hranolek a já se tiše zasměju. Otočím se na stranu, odkud se ozývá šoupání židlí. Pár holek se hrne ke stolu toho nového kluka. Protočím nad tím očima. "Co jsem říkal?" zeptá se Dex a strhne mou pozornost zpátky k sobě. "Vždyť s nikým ani nemluví," odpovím. "Oni už ho přimějí," zazáří a já se na něj znovu podívám. Zase na něj zírám, ale on uhne pohledem dřív, než se naše oči setkají. Co to bylo? ~ "Zvládneš to tu beze mě, zlato? Potřebuju si promluvit s kámošema," zeptá se Peter, když vejdeme do místnosti. Přikývnu a povzbudivě se na něj usměju. "Jasně, v pohodě. Bav se," řeknu mu a on mě pohladí po zádech. Pak zmizí v davu. Povzdechnu si a rozhlédnu se po místnosti. Můj pohled se mimoděk střetne s tím v protějším rohu. Sedí kolem něj hromada holek a smějí se, i když on neřekne ani slovo. Chvíli na něj zírám, ale pak uhnu pohledem. Srdce mi buší jako o závod, když se vzdálím a vezmu si kelímek. "Proč jsi sama?" zeptá se Ben, spolužák, a podá mi kelímek. Usměju se na něj a upiju si. "Dex musel něco zařídit, tak nemohl přijít." "Já nemyslel tvýho kamaráda, Bell. Myslel jsem tvýho kluka," vysvětlí a já se automaticky podívám na Petera, který se usmívá na svoje kamarády. Odvrátím pohled. "Baví se." "A ty?" zeptá se a já se mu podívám do očí. "Zatím to teprve začíná, takže to nechám na později." Zasměje se a cinkne si se mnou. V tu chvíli kolem nás projde jedna holka a on se omluví. Usměju se, když za ní vyrazí. Pak se znovu podívám na Petera a strnu. K Peterovi se přitočí blondýna. Chvíli si něco povídají a smějí se. Pak se ta holka najednou nakloní dopředu, chytne ho za tričko a políbí ho. Ušklíbnu se a čekám, až ji Peter odstrčí. On to ale neudělá. Místo toho sleduju, jak jeho ruka začne klouzat dolů k jejímu pasu. V tu chvíli otevře oči a podívá se na mě. Odstrčí ji od sebe a já zavrtím hlavou. Kelímek mi vypadne z ruky. Otočím se a zamířím k východu. "Ara! Počkej!" zaslechnu za sebou jeho hlas. Nezastavím se a zrychlím krok. Prodírám se davem se zaťatými pěstmi a sálá ze mě hněv. "Ara!" Jeho hlas zní zoufaleji. Když vyjdu ven, chytne mě za zápěstí a otočí si mě k sobě. "Sakra, Bello!" Podívám se na jeho ruku na mém zápěstí. "Pusť mě," procedím skrz zuby. Zavrtí hlavou a přiblíží se ke mně. "Ne, nepustím. Musíš mě nechat vysvětlit." "Vysvětlit co?" ušklíbnu se. "Že ses chystal se s ní líbat?" "Ale no tak, zlato. To bych neudělal. Já ji nepolíbil, Aro. Ona políbila –" "Jo, viděla jsem to. Ona tebe políbila a ty bys ji políbil zpátky, kdybych se nekoukala." Vytrhnu se mu a ustoupím o krok zpět. "Ara –" povzdechne si. "Chceš ji políbit? Je to tak? Protože jestli jo, tak ti v tom nebráním. Klidně se tam vrať a –" "Proboha, ne!" Skočí mi do řeči a přiblíží se ke mně. Chytne mě za obličej a vášnivě mě políbí. Jeho rty na mých hrozí, že roztaví můj hněv, ale pak si vzpomenu na jeho ruku na jejím boku a odstrčím ho od sebe. Těžce dýchá a má rozšířené zorničky. "Ara." Upřeně se mu dívám do očí, přejedu si prstem po rtech a sleduju, jak mu klesne obličej. "Ne. Ani se o to nepokoušej, Petere." Přikývne. "Promiň. Já jen – promiň, Arabello." "Chci odjet." "Můžu tě odvézt domů. Prosím, nech mě tě odvézt domů." "Ne." Odpovím okamžitě a on se zamračí. "Proč ne? Bell, nemáš se jak dostat domů." "Můžu jít pěšky," prohlásím. On okamžitě nesouhlasí: "Ne, to ne. To ti nedovolím. Nech mě tě odvézt domů, Arabello. Slibuju, že už nic nezkazím." "Ne, nechci, abys mě vezl domů. A nechci tě dneska už vidět, Petere. Nechoď za mnou, myslím to vážně," varuju ho. "Ara, prosím –" Nedovolím mu, aby to dořekl. Otočím se a odejdu. Zaslechnu, jak na mě volá, ale jdu dál, dokud se nedostanu z dohledu domu a nezačnu se toulat po neznámé silnici. "Zrovna dneska, ze všech nocí, jsi musel zmizet, Dexi," zanadávám si pod nos a vyndám z kapsy mobil. V tu chvíli vedle mě zastaví motorka. Poznávám černou bundu a vlasy, které mu padají do čela. Když otočí hlavu, je to ten samý kluk. Podá mi helmu. Chvíli na ni zírám, pak se mu podívám do očí a zavrtím hlavou. "Nemusíš. Já se o sebe postarám." Neřekne ani slovo a nestáhne ruku zpět. Několik minut tam stojíme a díváme se jeden druhému do očí. Nakonec se podvolím, vezmu si od něj helmu a strčím mobil zpátky do kapsy. Nasazuju si ji, sednu si za něj a snažím se nechat mezi námi mezeru. Ta mezera ale zmizí, když zařve motor a já se hrudníkem přitisknu na jeho záda. Podívá se přes rameno a já potichu vydechnu. Odstrčím se od něj. "Promiň, nečekala jsem to." Zase nic neřekne a já čekám, až se rozjede. Když se nezdá, že by se chtěl pohnout, nakloním hlavu na stranu, abych mu viděla do obličeje. Kouká se na moje ruce. Podívám se dolů. "Na moje ruce?" Ukáže na svoje záda a já zmateně zamračím. Povzdechne si, otočí se na bok, chytne moje ruce a obtočí mi je kolem pasu. "Aha, ty jsi je chtěl tam," zamumlám a on se otočí zpátky a rozjede se. Proč se mnou prostě nemluvíš? Nakloním hlavu a když zrychlí, pevněji se ho chytím kolem pasu. Usměju se, jak mi vítr fouká do vlasů a kolem mě se míhají světla. Je to nepopsatelný pocit. Cítím se volně a lehce. Všechno ale skončí příliš brzy. Zastaví motorku a já zvednu hlavu. Jsme přede mnou. Chvíli sedím v klidu, pak mu sundám ruce z pasu a slezu z motorky. Sundám si helmu, uhladím si vlasy a podám mu ji. On si ji vezme a pověsí na řídítka. "Ehm... děkuju," řeknu a postavím se před něj. Podívá se mi do očí. Zase mě fascinují jeho oči a to, jak mě něco na nich tak přitahuje. Zdá se, že v sobě skrývají tak moc, a přitom tak málo. "Jsi v pořádku?" Trochu se leknu, když promluví. Slyším jeho hlas poprvé za celý den. Je uklidňující, příjemný na poslech a má v sobě zvláštní chrapot. "Jo, jsem. Díky," usměju se na něj, ale on mi úsměv neopětuje. Jen přikývne a odvrátí pohled. Můj úsměv zmizí. Už se chystá nastartovat motor, když najednou vystřelím ruku a dotknu se jeho ruky. Oba strneme. Cítím jeho kůži a jemné vibrace. Jeho chladné oči se znovu setkají s mýma. Okamžitě stáhnu ruku zpátky k tělu. "Promiň. Nechtěla jsem. Jen jsem se chtěla zeptat..." Neodpovídá, a tak to beru jako znamení, abych pokračovala. "Jak se jmenuješ? Myslím, že bych to měla vědět, když bydlíme vedle sebe a naše cesty se asi budou často křížit. Já jsem Arabella." Ignoruje mě, jako by nic neslyšel. Ustoupím o krok zpět, když nastartuje motorku a otočí ji. Se skloněnou hlavou, těsně předtím, než odjede, zaslechnu ve větru: "Alexander." Usměju se a sleduju, jak mizí. V uších mi zní jeho jméno. Alexander. Jmenuje se Alexander. A proč se tomu sakra tak usmívám?