ARABELLA. „Tak co se včera dělo?“ vyzvídá Dex, když uháníme po chodbě. „Co se dělo?“ odpovím. Věnuje mi pohled z koutka oka. „Na tý párty?“ „Aha, jasně. Párty,“ zamumlám a on nakloní hlavu na stranu. „Seš v pohodě? Chováš se divně, už od tý doby, co jsem tě vyzved.“ „Jsem v pohodě. Jen jsem se na tý párty moc nezdržela,“ odpovím mu. Sotva to dořeknu, objeví se před námi Peter se smutným výrazem a zavolá moje jméno: „Arabello.“ Povzdechnu si. „Co chceš, Petře?“ „Proč jsi mi neodpověděla na žádnou zprávu? A neříkej mi, že jsi je neviděla, Bello. Vím, že jo,“ vyhrkne a já pokrčím rameny. „Nechtěla jsem.“ „Nechtěla jsi mi odpovídat?“ opakuje a já si zabroukám. „Copak tě to překvapuje?“ „Ty se na mě ještě zlobíš?“ zeptá se a já se tiše zasměju. „Proč bych měla? Udělal jsi snad něco, za co bych se měla zlobit?“ „Zlato,“ protáhne a já od něj odvrátím pohled. „Můžeš uhnout? Nechci přijít pozdě na hodinu.“ „Ara…“ udělá krok blíž a pokusí se mě chytit za zápěstí. Dex okamžitě vystoupí přede mě a já couvnu. „Ona s tebou očividně mluvit nechce, kámo. Třeba později.“ Peter se na mě ještě ohlédne, pak kývne, otočí se a odejde. Sleduju, jak se jeho postava ztrácí z dohledu, a pak se postavím před Dexe a jdu dál. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se, když mě dožene. „Nějaká holka ho políbila a on by jí to oplatil, kdyby mě neviděl,“ odpovím. „Cože?“ vyhrkne, chytne mě za ruku a zastaví mě. „To myslíš vážně?“ „Dělám si snad z něčeho takovýho srandu, Dexi?“ „Proč jsi mi to neřekla dřív? Já bych mu tu jeho držku překopal, přísahám,“ zavrčí a já zavrtím hlavou. „Ne, to neuděláš.“ „Ale jo, udělám. Proč by, sakra, dělal něco takovýho?“ rozčiluje se a já na to: „Nedělej žádný hlouposti, Dexi. Pořád je to můj kluk a já chci, aby si uvědomil, co udělal špatně. Navíc šla za ním ona.“ Dex na mě zamračeně kouká. „Ty to myslíš vážně?“ „Co?“ „Víš co, někdy mě fakt štveš, Aro. Tak se na něj zlobíš, nebo ne?“ „Jasně že zlobím,“ odpovím. „Ale on to nezačal, takže to nebyla úplně jeho vina.“ „Ale chtěl se nechat líbat, dokud tě neuviděl?“ zdůrazní a když neodpovím dost rychle, povzdechne si a řekne: „Já vím, že ho máš ráda, zlato, ale nemyslím si, že bys to měla jen tak přejít. Znamená to, že kdybys tam nebyla, tak by se s ní líbal a ty by sis to neměla nechat líbit.“ Stiskne mi rameno a dodá: „Uvidíme se na další hodině.“ Zvednu hlavu. „Kam jdeš?“ Když se na mě významně usměje, zasténám: „Fakt? Jdeš ji zase špehovat?“ „Chci ji jen vidět před hodinou. Moc se mi nestýskej, dýně.“ „Jdi do prdele,“ odpovím mu a on se zasměje. Přiloží dva prsty na rty a pak na moji tvář. „Víš, že matiku nesnáším,“ řeknu mu, když se začne vzdalovat. On se znovu zasměje: „Ale no tak, kotě. Jsi v maturitním ročníku. Budeš si ji muset oblíbit, jestli chceš odmaturovat.“ „Prostě už jdi,“ mávnu rukou, aby už nic neříkal, otočím se a zamířím ke své první hodině. *** Když stojím před domem, odmítnu další Peterův hovor. „Kurva,“ zakleju potichu, když si uvědomím, že brána je zamčená. Zvednu mobil a zavolám Ashley, která to zvedne už po druhém zazvonění. „Ahoj, Arabello. Je všechno v pořádku?“ Její hlas je hodně hlasitý, takže musím mobil trochu odtáhnout od ucha a druhou rukou si ho přidržuju. „Kde jsi a proč je tam takovej hluk?“ „Máme dneska tu večeři. Zapomněla jsi?“ odpoví z druhého konce. Hluk se zmenšuje, až je její hlas zřetelný a slyším jen slabé šumy. „To je dneska? Já myslela, že je až zítra,“ odpovím. Ona se zasměje: „Je to dneska, zlato. Co se děje? Něco potřebuješ?“ „Jo. Jsem doma a jsem zamčená venku.“ „A co klíče?“ zeptá se a já zavrtím hlavou. „Nemám je u sebe.“ „Aha, sakra. To je blbý. A nevím, jestli by… počkej, nemůžeš zatím zůstat u Dexe, než se vrátíme? Pokusíme se to urychlit,“ navrhne. „Fajn. Tak se bavte,“ zabručím. „Opatruj se, miláčku,“ a hovor se ukončí. Povzdechnu si, sjedu v kontaktech dolů a kliknu na Dexe. Přitisknu si mobil k uchu a zaslechnu slabé mrholení. Zamračím se, zvednu hlavu k obloze a vidím, že se nad mraky zatáhlo. „To si snad děláš srandu.“ Sotva to dořeknu, spadne kapka, pak další a další, až se spustí liják. Couvnu ke bráně a syknu. „Super. Už to nemůže bejt horší,“ zamumlám. Dex mi to pořád vyzvání, ale pak se hovor ukončí. Skloním mobil. Podívám se na nohy a vidím, že mám okraje bot od bláta. Povzdechnu si, dám si ruku nad hlavu a zkusím Dexe zavolat znovu. Když se hovor zase ukončí, otočím se k bráně. Napadne mě ji přelézt, ale rychle to zavrhnu, když si uvědomím, co všechno špatnýho by se mohlo stát. Otočím se od brány a podívám se na dům, který je jen pár kroků ode mě. Z okna se odráží světlo. Zavrtím hlavou. „Ne, Arabello. Tam nepůjdeš. Vůbec ho neznáš.“ Napomenu se a odvrátím zrak od Alexandrova domu. Déšť sílí a cáká mi až na ponožky. Mám promočenou sukni a vlasy se mi lepí na obličej. Zakleju a rozběhnu se směrem, kterým jsem nikdy nechtěla jít. Stojím přede dveřmi, párkrát zamrkám a pak zaklepu. Nikdo se neozývá, takže zaklepu znovu. Chystám se zaklepat po páté, když se dveře najednou otevřou a objeví se v nich Alexander s malým ručníkem ve vlasech a kapkami vody stékajícími po jeho nahé hrudi. Polknu a nechám svůj pohled sklouznout po jeho kůži až k ručníku, který mu visí nízko na bocích. Beze studu na to místo zírám a na chvíli zapomenu, proč jsem tady. „Co chceš?“ vytrhne mě jeho hlas z myšlenek. Zvednu hlavu a vidím, že mám tváře rudé, protože mě celou dobu pozoroval. „Ehm, ahoj…“ začnu s nervózním úsměvem, ale pak mě vyruší jeho ruka, která si drží ručník nad hlavou a napíná mu bicepsy. Bože, proč u toho vypadá tak dobře? Co to, sakra, děláš, Arabello? Dvakrát zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. Odkašlu si a začnu znovu: „Ahoj. Moje rodina není doma, jsem zamčená venku a leje jako z konve. Můžu tu chvíli zůstat?“ Když nic neříká, rychle dodám: „Slibuju, že tě nebudu rušit.“ Mlčí dál a jeho oči si mě prohlížejí od hlavy až k patě. Najednou si uvědomím, že mi skrz mokré tričko prosvítá černá podprsenka. Překřížím si ruce na prsou a když se na mě Alexander znovu podívá, trapně se zasměju. Podívá se za mě do deště, pak uhne stranou. Několikrát se zhluboka nadechnu, než udělám krok a vejdu do jeho domu.