ALEXANDER. Dál nervózně přecházím po chodbě, srdce mi zběsile buší s každou vteřinou, která se vleče, a z té místnosti pořád nikdo nevychází. Pohledem zavadím o Kaleba, který si nervózně poklepává nohou a neklidně se vrtí na židli. Oči mu těkají od prstů, které si neustále mnou, ke dveřím vedle něj. "Bude v pořádku," řeknu a plácnu ho po stehně, abych ho uklidnil, než se svalím na židli vedle něj.