ARABELLA. „Děkuji,“ zamumlám mu do zad, vklouznu dovnitř, zatímco za mnou zavírá dveře. Chvíli počkám, než se pohnu a následuji ho. Zastaví se uprostřed obýváku. Bez rozmýšlení nechám pohled bloudit po místnosti. Vypadá skoro stejně jako ten můj, jen je zařízený v bílé barvě namísto obvyklé klasické modré. „Zůstaň tu chvilku,“ zaslechnu Alexandrův hlas a vracím se zpět do reality. Přikývnu. Věnuje mi ještě jeden pohled, než se otočí. Sleduji ho očima a nestydím se obdivovat jeho holá záda. Zmizí za rohem a já se podívám na sebe a nervózně si uhladím tričko. „Tady máš,“ objeví se znovu Alexander. Otočím se a vidím ho v černých teplácích, které mu ledabyle visí na bocích. Vypadá zatraceně dobře, až je mi to nepříjemné. Má odhalenou hruď, do čela mu padají kudrnaté vlasy a v ruce drží tričko. „Ale to jsi nemusel…“ „Jsi mokrá,“ přeruší mě a já překvapeně zamrkám. „Co?“ „Mokrá. Jsi durch,“ zopakuje a když nic neříkám, kývne hlavou k mému tělu. Podívám se na sebe a uznávám, že je to pravda. „Aha, jasně. Promočená. Mokrá. To jsem.“ Věnuje mi zvláštní pohled a já se trapně zasměji. „Takže se potřebuješ převléknout,“ konstatuje zřejmé. Pohledem přelétnu mezi ním a tričkem, které mi nabízí. Vezmu si ho. „Děkuju.“ Přikývne a mine mě směrem ke gauči. Popadne ovladač a zapne televizi. Stojím před ním a čekám, až se na mě podívá. Když to konečně udělá a mlčky na mě tázavě hledí, řeknu: „Potřebuju se někde převléknout.“ „Proč se nemůžeš převléknout tady?“ zeptá se a já na něj nechápavě zírám. „Tady?“ „Ano, tady. Děje se něco?“ „No jasně! Sedíš přímo tam. Jak se mám před tebou převléknout?“ Jeho výraz se změní. Na tváři nevidím úsměv, ale chlad v jeho očích poleví. Je to skoro, jako by se usmíval, ale jen očima. „A proč ti vadí se přede mnou převléknout? Co se snažíš skrývat, Arabello?“ Zvedne obočí, v jedné ruce drží ovladač a druhou se opírá o okraj gauče. Způsob, jakým vyslovuje mé jméno, jak se mu elegantně kutálí po jazyku… Musím být blázen, ale přijde mi to neskutečně sexy. Cítím, jak mi do tváří stoupá horkost. „Všechno,“ vydechnu a odkašlu si. Jeho výraz se ještě prohloubí. „Nemůžeš jít do mého pokoje, ale já můžu zavřít oči.“ „Zavřeš oči a otočíš se,“ navrhnu. Zkoumavě si mě prohlíží, aniž by se snažil skrýt, jak jeho pohled spočívá na každém centimetru mého těla. Pod jeho intenzivním pohledem se najednou cítím nahá. Přitáhnu si tričko k hrudi a podívám se Alexandrovi do očí. „Jen oči.“ „Musíš se otočit,“ prohlásím pevně. „Fajn, otočím se. Spokojená?“ „Nebudeš se koukat.“ Nakloní hlavu. „Dobře.“ Přikývnu a čekám, až se otočí. Potom se začnu hrabat v tašce a sundám si boty a ponožky. Soustředím se střídavě na Alexandra a na oblečení, které držím v ruce. Hraje si s ovladačem, zatímco si svlékám mokré tričko a otírám si jím hruď. Potom si přes hlavu přetáhnu to jeho. Úplně mě pohltí a zakryje mi půlku sukně. Stáhnu ze sebe i tu a nechám ji ležet vedle trička. Vložím všechno do tašky a zase ji zapnu. Narovnám se. „Hotovo,“ oznámím. Otočí se. Prohlíží si mě od hlavy až k patě. Jeho pohled se na mých holých stehnech zastaví o něco déle než na ostatních částech těla. Zatáhám za lem trička. „Je to pohodlnější, než jsem si myslela.“ Mlčí. Po chvilce trapného postávání se přesunu na gauč a snažím se mezi námi nechat rozumnou vzdálenost. „Bydlíš tu sám?“ zeptám se, abych prolomila ticho po příliš dlouhém zírání na obrazovku. Když neodpovídá, otočím se k němu. Otevírá ústa. „Ano.“ „Proč? A co tvoje rodina?“ zeptám se a setkám se s jeho pohledem. „Tohle má být moje verze ‚nechci tě rušit‘?“ „Promiň,“ zamumlám. Odvrátí pohled. Po chvíli znovu promluví: „Nejsou tady. Jsou zpátky v New Yorku.“ „Aha?“ zamumlám. Alexander mě překvapí: „Ptej se.“ „Co?“ „Vidím, že se chceš ptát dál. Jen do toho.“ Usměji se. Natočím se k němu. „Proč jsou tam a ty tady?“ Chvíli trvá, než odpoví. „Udělal jsem něco strašného a poslal jsem mě sem za trest.“ „Co jsi udělal?“ zeptám se ho. Podívá se na mě. Jeho oči sklouznou níž, než se znovu setkají s mýma. „Opravdu to chceš vědět?“ Přikývnu. Nakloní se blíž a zašeptá: „Vážně? Chceš to vědět?“ Ovlhčím si rty. Pohledem sklouznu k jeho ústům, i když bych neměla. Nemůžu si pomoct. Polknu při pohledu na jeho plné rty s lehkým přirozeným našpulením. „Chci,“ zašeptám a nespouštím z jeho úst oči. Už ani nevím, na co se vlastně ptám. Alex mlčí, ale cítím, jak se ke mně naklání blíž. Prsty se mi zarývají do stehen a snažím se zůstat nehybná. Nechci se pohnout ani dopředu, ani dozadu. „Ty to chceš, Arabello?“ Když Alexander znovu promluví, jeho tón je jiný. Rozlije se mi po těle vzrušující mráz, který by tam neměl být. Zvednu k němu oči a nemůžu se rozhodnout, jestli se ptá na to, o čem jsme mluvili předtím, nebo na něco úplně jiného. Ale přistihnu se, jak říkám: „Chci. Chci to.“ Jeho oči se upřeně dívají na mě. Ruku má položenou na gauči a naklání se ke mně blíž. Z nějakého důvodu mi srdce buší jako splašené. Vzdálenost mezi našimi těly se téměř vytratí, když nás přeruší pípnutí telefonu. Trhnu sebou a s rozpálenými tvářemi se natáhnu pro mobil. Zpráva od Ashley. MŮJ ANDÍLEK: Jsme doma. Měla by ses vrátit. „Jsou zpátky,“ vydechnu a začnu se zvedat z gauče. „Moje rodina. Jsou zpátky. Měla bych jít.“ Sleduje mě, jak sbírám věci a nazouvám si boty. Potom se zvedne a doprovodí mě ke dveřím. Natáhnu ruku, abych zjistila, že přestalo pršet. Ani jsem si toho nevšimla. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a usměju se na něj. „Děkuju. Že jsi mě nechal zůstat a za to tričko. Určitě ti ho vrátím.“ Přikývne a strčí si ruce do kapes. „Dobrou, Arabello.“ „Tobě taky,“ zašeptám. Úsměv mi z tváře nemizí, když Alexander zavře dveře a jeho tvář zmizí. Kousnu se do rtu a skloním hlavu. Zůstanu chvíli potichu a čekám, jestli ještě neuslyším své jméno. Potom se konečně pohnu. Když dorazím k bráně, je otevřená. Vejdu dovnitř a ujistím se, že ji zavírám. Sinclair sedí na gauči a Ashley schází ze schodů. „To bylo rychlé. Myslela jsem, že ti to bude trvat dýl,“ řekne Ashley, když sejde poslední schod. „Byla jsem hned vedle,“ odpovím. Zvedne obočí. „Vedle? U Alexandra?“ Překvapeně vykulím oči. „Znáš jeho jméno?“ „Byla jsi u Alexandra?“ skočí mi Sinclair do řeči dřív, než stihne Ashley odpovědět. S lehkým úsměvem se na bratra otočím. „Dex mi nebral telefon a strašně lilo. Byl to jediný, kdo mi zbyl,“ vysvětlím, dojdu k němu a obejmu ho kolem krku. Pohladí mě po ruce. „A nic víc se nestalo?“ „Prosím tě, Sinclaire, mám kluka.“ S námahou polknu. Sinclair se zasměje. „Ale jak ho znáš?“ zeptám se ho a on se na mě podívá. Pohlédne za mě, natáhne ruku a Ashley ho vezme za ruku a posadí se mu na klín. „Znám jeho matku, tak nějak,“ odpoví na mou otázku. „Vážně? Takže o něm víš?“ „Znám jeho matku, Arabello. Ne jeho. A neznám ani jeho životní příběh, jestli se na to snažíš zeptat. Ale jeho matka mi říkala, ať si na něj dávám pozor.“ „Nevypadá to, že bys to zrovna dělal,“ poznamenám. Uchechtne se a nos zaboří do Ashleyiných vlasů. Potom se odtáhne a pohladí ji po pažích. „Je to dospělý. Jsem si celkem jistý, že se o sebe dokáže postarat sám.“ „Byl hodný?“ zeptá se mě Ashley a prohlédne si mě od hlavy až k patě. „To je jeho tričko?“ Stydlivě sklopím hlavu a zamumlám: „Jo. Moje bylo mokré, tak mi ho půjčil.“ „Zní to, že je fajn.“ „Zní to, že se ti snaží dostat do kalhot.“ Řeknou oba najednou. Ashley se ozve jako první: „Sinclaire! Neříkej to. Jsem si jistá, že je jenom milý.“ „Uvidíme, jak se to vyvrbí,“ řekne můj bratr. Protočím oči a rozhlédnu se po místnosti. Hledám jedno baculaté dítě. Když Winnie nikde nevidím, podívám se na Ashley a ona odpoví dřív, než se stihnu zeptat: „Spí.“ „Ona pořád spí,“ usměju se. „Jaká byla večeře?“ „Byla to zábava. Bylo fajn se zase sejít s přáteli.“ „Byl tam strejda Vincent? Už jsem ho dlouho neviděla,“ povzdechnu si. Ashley se usměje. „Říkal to samé o tobě. A ano, byl tam. Myslím, že ho brzy uvidíš. Něco plánují.“ „Co?“ „Nechám to být, Arabello,“ mrkne na mě. S úsměvem si zamumlám. „Půjdu do pokoje.“ „Dobře, miláčku.“ Otočím se a zamířím ke schodům. Projdu chodbou a zastavím se u Winniina pokoje, abych ji zkontrolovala, než půjdu do svého. Hodím tašku na zem, podívám se na tričko, co mám na sobě a přetáhnu si ho přes hlavu. Rozložím ho na postel a udělám pár kroků zpět, abych se na něj podívala. Na tváři se mi rozlije úsměv. Znovu ho popadnu, padnu na postel a přitisknu si ho k nosu. Vdechuju vůni, která je směsí mé a jeho vůně. Je to jako pomerančový květ v pižmu – čistá a svěží vůně. Je návyková. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. „Arabello.“ V mysli mi zní jeho hlas. „Alexander,“ vyklouzne mi z úst dřív, než si to vůbec uvědomím. Vracím se zpátky do toho okamžiku na gauči. Představy v mé hlavě mi rozbuší srdce. Co by se stalo, kdyby nepřišla ta zpráva od Ashley? Byl by… Zavrtím hlavou a nedovolím si o tom dál přemýšlet. Je to nemožné. Až když se uklidním a v uších mi hlasitě buší srdce, uvědomím si, co dělám – tisknu k sobě tričko, které voní po něm, a myslím na něj. Rychle se posadím, odložím tričko a promnu si rozbušené srdce. „Co to sakra děláš, Arabello?“ Znovu se podívám na tričko, zavrtím hlavou a vstanu z postele. ~ „Ahoj.“ Otočím se a vidím Petera. Stojí přede mnou a jednou rukou se opírá o skříňku vedle mé hlavy. Uzavřel mě mezi sebe a skříňku. Podívám se na jeho ruku a potom se znovu podívám na něj. Usměje se. „Arabello.“ Zamumlám. Pokračuje: „Měl jsem o tebe strach.“ „Proč?“ „Nemluvila jsi se mnou,“ řekne smutně. Když nereaguju, pokračuje: „Vím, že se zlobíš kvůli tomu, co se stalo, ale odpustíš mi? Už jsem byl potrestaný dost, nemyslíš?“ Pohladí mě po tváři. „Hmm?“ Zazvoní a on zakleje. Pohlédne ke stropu a potom se znovu podívá na mě. „Arabe…“ „Musím do třídy.“ Zavrtí hlavou. „Ne, dokud mi neodpovíš.“ „Petře…“ „Aro,“ protáhne mé jméno. Na tváři má rošťácký výraz. Protočím oči. „Fajn. Jsme v pohodě. Jsi spokojenej?“ Nakloní hlavu na stranu. „Nejsem. Neznělo to upřímně.“ „Petře, prosím…“ zastenám. „Řekni to upřímně, Arabello. Nebo nepůjdeš.“ Rozhlédnu se kolem sebe. Chodba je skoro prázdná. Stoupnu si na špičky a políbím ho. Měl to být jen krátký polibek, ale Peter má jiné plány. Položí mi ruku na hlavu a přitiskne se ke mně. Jazykem mi vklouzne do úst a zaplete se s mým. Z hrdla se mi vydere tichý zvuk, když mi druhou rukou přitáhne k sobě. Učebnice, kterou držím v ruce, je jediná věc, která stojí mezi našimi těly. Peter mě líbá pomalu a vášnivě. Je to poprvé, co to nechal zajít tak daleko. Vykřiknu, když se konečně odtáhne. Na tváři mu hraje spokojený úsměv. Prstem mi přejede po spodním rtu. „Tak a máš to,“ řekne hrdě. „Uvidíme se na obědě, jo?“ „Jo,“ odpovím. Mrkne na mě, uhladí mi vlasy a otočí se a odejde. Sleduju, jak jeho postava mizí v davu. Těžce si povzdechnu, otočím se na druhou stranu a trhnu sebou, když uvidím Alexandra, jak stojí jen pár kroků ode mě. „Ahoj…“ Nedovolí mi ani dokončit větu, než se pohne a beze slova mě mine. Otočím se za ním. Sleduju, jak odchází. Znovu cítím tu známou bolest u srdce. A vůbec se mi to nelíbí.